Muzeologie a její vývoj

1. Muzeologie

Muzeologie je vědou o muzejnictví, tedy uchovávání, správě a prezentaci (za účelem vzdělávání) kulturního dědictví.  

Kořeny muzejnictví v Evropě sahají do 16. století k amatérskému sběratelství (často provozované vzdělanými šlechtici) a populárním kabinetům kuriozit. Během osvícenství vědci různých oborů se pokoušeli zřizovat první profesionální muzea a to za účelem prezentace především přírodovědných a etnografických sbírek. Cenné předměty konfiskované během koloniální nadvlády evropských zemí se tak většinou shromažďovaly právě v muzeích. Muzea tak od samého počátku byla součástí koloniálního systému (legitimizující nadvládu tím, že částečně slouží edukačním účelům - poznat ty druhé).

19. století přináší v různých částech Evropy do popředí nacionální agendu, muzea se tak stávají místem formulujícím a prezentujícím "kdo jsme my". Tak vzniklo v r. 1818 např. Národní muzeum (v Praze), které mělo v době svého vzniku přírodovědné a historické oddělení, jejíž hlavní cílovou i zájmovou skupinou byla česká společnost a podílelo se výrazně na její emancipaci. V českých zemích pak silným impulzem pro vznik dalších muzeí byly dvě pražské výstavy - Všeobecná (jubilejní) výstava v roce 1891 a Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895. Ze artefaktů sebraných a prezentovaných na těchto výstavách vznikly další muzejní sbírky a zejména na základě sbírky druhé jmenované vzniklo v roce 1911 první muzeum v přírodě (skanzen) v Rožnově pod Radhoštěm.  

Vedle muzeí vždy vznikaly i vědecké společnosti a odborné časopisy, zejména časopisy byly významnou platformou pro rozvoj národního programu prvních muzeí.  

Po 2. světové válce vznikají první mezinárodní profesní asociace - např. ICOM - International Council of Museums. 

v 50. letech - výrazné přehodnocení dosavadní teorie i praxe, je etablován např. koncept "ekomuzeí" (Ekomuzeum je muzeum zaměřené na identitu místa, z velké části založené na  participaci místních obyvatel a jehož cílem je zlepšit život a rozvoj místních komunit.) Koncept ekomuzeí otupuje autoritu muzejních expertů a jsou tak  prostředkem, kterým může komunita převzít kontrolu nad svým dědictvím a jeho významy. Tento koncept se však zabydlel hlavně v západoevropských zemích. 

V roce 1989 vyšla kniha Petera Verga The New Museology, která se stala přelomovou a rozpoutala diskuzi především o roli muzeí ve společnosti. (vlastní kritický diskurz zabývající se tématy jako post-kolonialismus, konstruovanost "národa", "rasy", "genderu", sociální historie, podpora hlasů, které byly dříve umlčeny či ignorovány) Nejnovější hnutí v muzeologii se zaměřují na to, že muzea jsou interdisciplinární, prezentující vícehlasé zkušenosti, přístupná a otevřená kritice. 

2. Veřejná role muzeí

Hlavní funkcí muzea je služba veřejnosti ve zprostředkování informací o kultuře, historii a umění a současně v otevírání diskuzi nad prezentovaným. 

Muzeum je tak místem kulturní komunikace, které rekonstruuje a znovu propojuje kulturní paměť s návštěvníky. Používá k tomu techniky sběru, uchovávání, dokumentace a interpretace (nejen) hmotné kultury. Mnohá ​​historická muzea se například zabývají sdílenou pamětí a z vícehlasé perspektivy prezentují kritické příběhy, vztahující se k současným společenskopolitickým problémům. Jiná historická muzea si však zachovávají národovecké přístupy přetrvávající z 19. století. Některá muzea zprostředkovávají reflexivní a kritická vyprávění a jsou zaměřena na spíše úzkou cílovou skupinu, zatímco jiná hrají roli „masového média“ orientovaného na mezinárodní turismus (nabízený produkt tedy musí být náležitě zjednodušen, uhlazen vzhledem ke své cílové skupině - proto vystavují monumentální výstavy s minimem prostoru pro složité příběhy a kritická sdělení.)

Andreas Huyssen popisuje zásadní posun ve vnímání muzeí. Muzeua bylo dříve koncipována jako „nádoby shromažďující doklady minulosti“ a nyní je koncipováno spíše jako „místo aktivit a zkušeností, které propojují minulost s potřebami současnosti“. Ustupuje se tak od domnělé "neutrality" muzea jako nádoby, kde jsou faktické předměty neutrálně shromážděny a poskytují tak objektivní vědění. Muzeum je naopak místem, kde jsou předměty seskupovány do různých sbírek, kombinací a tento proces sám o sobě je již interpretací - významem, který historik předmětům přisuzuje. 

Př. Franz Boas a muzejní sbírky

Antropolog Franz Boas emigroval do USA, kde byla na přelomu 19. a 20. století v muzejní praxi plně přijímaná teorie kulturního evolucionismu, tedy, že jednotlivé kultury se nerovnoměrně rozvíjejí podle shodného schématu ke stále vyšším a vyšším stupňům  kulturního vývoje. Muzejní sbírky tak byly koncipovány jako přehled jednotlivých vývojových stádií, ale nezávisle na místo původu předmětu či kontextu jeho použití. Boas zdůrazňoval, že naopak je třeba vystavovat předměty organizované do tzv. kulturních okruhů - tedy ukázat arzenál všech předmětů jednotlivých společností, protože velmi zdůrazňoval vliv prostředí, v němž předměty vznikly a byly používány (jen tak je možné pochopit jejich funkci a plný kontext. Artefakty, které si byly podobné, se podle Boase mohly vyvinout v odlišných prostředích a mohly být používány k různým účelům, nemusely tedy být důkazem obecně-lidského evolučního vývoje).

Tento přístup pak v etnografických sbírkách převažuje dodnes.     

3. Kritická muzeologie

Nejnovější proudy v muzeologii rozšiřují záběr mimo klasická kamenná muzea, ale promýšlí a zahrnují i takové paměťové platformy jako kulturní centra, spolky na ochranu kulturního dědictví, památníky či výtvarné galerie (ne jako prodejní, ale současně jako vzdělávací prostory). 

Vzhledem k tomu, že muzea jsou historicky spjata s kolonialismem, imperialismem a evropskou misionářskou prací v koloniích, mají morálně a politicky problematickou minulost. Muzea shromažďují ve svých sbírkách předměty férově i neférově zakoupené (pokud vezmeme v potaz podhodnocení předmětu na nerovném trhu mezi západním nákupčím a tvůrci z rozvojového světa), ale velká část muzejních sbírek byla ukradena jako válečná kořist nebo jinak odebrána bez souhlasu lidí nebo komunity, která je vlastnila. Muzea spolu se svými sbírkami – a sběrateli – sehrála klíčovou roli při vytváření a reprodukce dominance koloniální Evropy a narativů o kulturní nadřazenosti. Kritická muzeologie zpochybňuje tyto předpoklady. 

Na jednu stranu byli antropologové v minulosti aktivně zapojeni do problematických sběratelských postupů posledních dvou století, na stranu druhou to byla právě antropologie, jež přinesla základní impulzy pro vznik kritické muzeologie na konci 20. a na počátku 21. století. Nejprve bylo nutné promyslet a vyrovnat se s touto koloniální minulostí antropologie a uvědomit si nerovné mocenské vztahy mezi zapojenými aktéry.

3.1. Kritická muzeologie v zámoří

Baštami kritických přístupů v muzeologii jsou zejména USA, Kanada, Austrálie a Nový Zéland (všechny tyto země mají problematickou minulost ve vztahu k původním obyvatelům). 

V rámci vnitřní kritiky usilují aktéři o 2 procesy

 - dekolonizace (transformace koloniálního vzorce vztahů mezi ovládajícím a ovládaným)

 - indigenizace (zahrnutí původních obyvatel nejen coby předměty muzejní prezentace, ale jako rovné partnery, spoluvytvářející muzejní obsahy ... včetně možnosti rozhodovat o tom, jak bude nakládáno s předměty, které patří nebo v minulosti patřily jejich skupině)

Př. V Kanadě i Austrálii muzea zavádí princip spolupráce, konzultace a repatriace (tzn. navrácení zcizených předmětů - zejména rituální předměty a lidské ostatky). Někde je repatriace řízena centrálně zákonem (Autrálie, USA), někde interními směrnicemi jedn. muzeí (Kanada)

Antropolog Eric Wolf v knize "Evropa a lidé bez historie" (1982) upozorňuje, že i v Evropě samé se všichni lidé nepodílí na formulaci  kolektivní historie. Kirsten Hastrup (1992: 2) si pak všímá tzv. "jiných dějin" (dějiny, které jsou sice přímo určeny evropskou expanzí, ale nepropojili se s kolektivně přijímaným pojením "evropské historie" - např. dějiny Romů - obtížně inkorporovatelné do jakéhokoliv národního narativu)

Konkrétní inovace v muzejnictví:

 - použití piktogramů (obrázkové sdělení je přístupné návštěvníkům všech vzdělanostních skupin)

 - umělecká intervence (např. výstava Artifact piece - polonahý člověk ležící ve vitríně obklopen svými osobními věcmi a popisky - symbolizuje způsob prezentace domorodých kultur, jakoby byly mrtvé)

 - stírání rozdílu mezi muzeem, galerií a divadlem (současné umění se stává součástí muzejních sbírek - např. etnografických, čímž je podpořeno sdělení, že i to, co považujeme za "tradiční" umění je jen otázkou etnografova výběru a hranice mezi tradičním a současným uměním je arbitrární)

 - řízený rozklad - některé místa či artefakty jsou vystavovány cíleně bez konzervace - součástí prezentace je jejich postupný rozklad (např. Černobyl) Caitlin DeSilvey: Curated Decay: Heritage beyond saving (2017)

4. Muzejní praxe

Velké národní muzeum

Moderní, veřejnosti otevřené muzeum se začalo formovat ve stejné době jako národní státy. 

• otázka národní identity

Funguje jako instituce, která určuje, které dědictví je hodnotné, ale také formuluje a repodukuje myšlenku/představu národa jako jediné, ohraničené a pochopitelné kategorie (s vlastním dědictvím, kulturou, historií a jazykem). Používá k tomu jak techniky zobrazování artefaktů, které vystihují "kdo jsme my", ale na druhou stranu i vystavováním cizokrajných artefaktům, vůči nimž lze ono "my" vztáhnout (tedy „objektivní“ konkrétní model světa, který je do značné míry rozdělen na teritoriálně a kulturně odlišné národy). 

Zpravidla tato velká národní muzea obsahují část přírodovědnou, historickou a uměleckou.  

• otázka sociálního života (veřejného sdružování)

Další funkcí velkých národních muzeí je sdružovat lidi, poskytovat jim prostor k setkávání. 

4.1. Nová muzea: Heimatmuseum, Ecomuseum

Vedle velkých muzeí, která rozvíjela především všezahrnující národní narativ začala na začátku 20. století v Německu houfně vznikat tzv. Heimatmusea (mezi lety 1871 a 1914 jich vzniklo 357). 

Tato muzea cíleně budovala regionální vlastivědnou základnu a identitu, zároveň nijak nenarušovala národní narativ. Německý národ je tak konstruován jako soubor dílčích divergentních historií, které jsou sice odlišné, ale patří k sobě. Společným rysem všech Heimatmuseí je důraz na každodenní historii a malé příběhy místních obyvatel. 

Podobně v Británii během 20. a 30. let stoupl zájem o historii každodennosti, který se odrazil i do vzniku muzeí. 

V 70. letech již byla muzea každodennosti rozšířena po celé Evropě. Ve Francii byla formulována idea "ecomusea" (takové muzeum klade důraz na sociální funkci v rámci komunity - tedy nejen, že prezentuje kulturní dědictví, ale přispívá i k jeho uchování). Muzea se (v souladu s principy Heimatmuseí) tedy běžně stala místem pro prezentaci identity. 

V době industrializace byla hlavním zájmem muzejní prezentace venkovská zemědělská společnost (jež se zdála být industrializací ohrožena), naopak v 70. letech v době de-industrializace se pozornost přesouvá na průmyslové podniky, řemeslná odvětví a etnografii dělnictva. (jakéhosi oživení tohoto ranku průmyslových muzeí se některé země dočkaly v podobě post-socialistické nostalgie). 

Industriální a řemeslná muzea pak také bývají nazývána "živá muzea", pokud je možné v nich naživo prezentovat činnost lidí, strojů a artefaktů. 

4.2. Komplex paměť-dědictví-identita

Sharon Macdonald je britská antropoložka, dříve působící na různých prestižních anglických univerzitách (Sheffield, York, Manchester), ale zakotvila a profesuru získala na univerzitě Alexandra von Humboldta v Berlíně, kde také založila a vede "Centre for Anthropological Research on Museums and Heritage". 

v knize Memorylands: Heritage and Identity in Europe

tvrdí, že v evropském prostoru je etablován specifický způsob vztahování se k minulosti - zejména v ohledu propojování kolektivní a individuální paměti.  

V 70. letech v Evropě náhlý vzestup zájmu o téma paměti (často označován pejorativně jako "memory-fever", "memory-mania", "memory-epidemic" .... jako by se jednalo o nebezpečnou a nakažlivou nemoc). Paměť a vzpomínání se stalo jádrem společenského výkladu a praktikování historie (vznik nových svátků, při nichž se vzpomíná na urč. události, hádky o to, čí verze historie je správná a hodná prezentování na veřejnosti, vzestup zájmu o genealogii a vznik vzpomínkových produktů/předmětů - včetně jídla a rozvoj různých vzpomínkových televizních pořadů i filmů)

Popisuje fenomén tzv. "historical theming", tzn. reprezentace míst prostřednictvím souborů veřejných vzpomínek s předpokladem, že tato místa budou identifikovatelná a specifická. Paradoxně ale "theming" má tendenci vytvářet místa sobě dost podobná - nikoliv specifická a od sebe navzájem rozeznatelná (zkuste srovnat různé archeo-expozice či prezentaci středověku v různých zemích střední Evropy) - Zde vidíme, jak jsou témata paměti, dědictví a identity úzce provázána a vytváří tedy pevně integrovaný komplex. (komplexita, nikoliv komplex v psycho-patologickém slova smyslu)