Společné kulturní dědictví 2. světové války

1. Keith Lowe

2. Keith Lowe: Strach a svoboda

V této přednášce budeme čerpat zejména z jeho další knihy: Strach a svoboda: Jak nás změnila 2. světová válka?" (zejména z částí vztahujícím se k mezinárodní situaci Československa a Bavorska).

V knize se autor zamýšlí nad tím, jaké stopy v nás zanechala 2. světová válka do dnešních dní. Představuje příběhy různých pamětníků a ukazuje, jak odkazy na 2. světovou válku stále aktivně žijí v politických a a ekonomických koncepcích, propagandě, filozofii, literatuře, řeči médií i v našem každodenním jazyce. Ukazuje, že "Dědictví války" žije dál a velmi často se k němu jako k rétorické figuře uchylují i ti, kteří ji nezažili.

První část knihy je věnována "Mýtům a legendám", které používáme jako výkladové rámce k pochopení války. Tyto výkladové rámce se však objevovaly v konkrétní historické momenty poválečné konsolidace a také se vyvíjely. Ukážeme si např. dále na příkladu  "mýtu mučedníků". Zdaleka nelze říci, že by představa o to, kdo je "mučedníkem" této velké války byla jednoznačná samotného jejího konce. Naopak. Různé skupiny, které byly za války pronásledovány průběžně vedou spory o to, kdo mohl za jejich utrpení a která je hlavní obětí 2. světové války.  

2.1. Proč by nás měly zajímat rétorické figury?

George Lakoff a Mark Johnson jsou dva američtí lingvisté, kteří v roce 1980 vydali přelomovou knihu Metafory, kterými žijeme (překládána a vydávána dodnes, stala se společenskovědní povinnou četbou). 

Metafory považují nikoliv za produkt literárního jazyka, ale formující složku našeho myšlení. My nepozáváme objektivní realitu, kterou pak pro estetickou potřebu balíme do metafor. My se učíme rozumět světu skrze metafory - svět se nám ukazuje a dává se zakusit už skrze sformované metafory. Svět tedy zakoušíme pomocí vysoce produktivních metaforických schémat, která si ovšem nemusíme uvědomovat.  Těchto metafor (či schémat) se pak neumíme zbavit, když se snažíme porozumět něčemu novému, nebo si něco zdůvodnit. 

Zároveň převrací náhled na vztah metafory a objektu - metafory nejsou "vyjádřením" podobnosti, ale ony podobnost "vytvářejí". Tím, že si osvojujeme hotové metafory, ty pak určují, že máme tendenci podobnost s jinými objekty ve světě i vidět.

George Lakoff pak své myšlenky dále rozvádí v knize Ženy, oheň a nebezpečné věci: Co kategorie vypovídají o naší mysli (pův. vydání 1987)

2.2. Mýty a legendy 2. světové války

Mýty nebo narativy jsou komplexní metaforická schémata, etablovaná ke sdílenému chápání určitého jevu (např. určit zkušenosti či dějinné etapy). 

Keith Lowe vymezuje několik jednoduchých narativů, kterými dodnes chápeme (bezprostřední i zprostředkovanou) zkušenost z 2. světové války. Tyto narativy jsou vzájemně provázané.

1) Konec světa (v žurnalistickém, literárním i pamětnickém diskurzu je ničivost 2. světové války přirovnávána opakovaně k apokalyptickým obrazům konce světa, posledního soudu, pekla)

"Fakt, že obraz apokalypsy je i po letech tak oblíbený a rozšířený, poukazuje na to, že zde dochází ještě k něčemu jinému - že nás svým způsobem uklidňuje myšlenka, že válečný život tak, jak jsme ho znali, náhle skončil.

2) Hrdinové (narativ "hrdina přemohl příšeru a vrací se domů za svou dívkou", mystický prožitek a zbožná úcta k osvoboditelům na konci války, jednostranné vykreslování vojáků spojenců bez bázně a hany či morálních poklesků)

"nedá se říct, že všichni spojenečtí vojáci do jednoho byli stateční a nemůžeme ani tvrdit, že byli všichni šlechetní a galantní. ... Francouzské a belgické policejní složky uvádějí, že během osvobozování měli v rámci spojeneckých vojsk na svědomí naprostou většinu přepadení, krádeží a opileckých excesů právě američtí vojácí. ... Jen samotní vojácí Armády USA mají údajně za období 1942-1945 v Evropě a severní Africe na svědomí znásilnění 17 000 žen. Ačkoliv jde jen o zlomek stovek tisíců žen, které znásilnili ve východní Evropě vojáci ze Sovětského svazu, stále to vystačí na vystřízlivění z představy o americkém rytíři na bílém koni."

fotografie Alfreda Eisenstaedta (14. srpna1945)

2.3. Mýty a legendy 2. světové války II.

3) Monstra (dehumanizace nepřátel, propaganda zobrazující nepřátele jako zvířata, škůdce, či "podřadné rasy", pokud nepřátelé nejsou lidé, je možné vůči nim použít jakékoliv násilí, nacisté a zejména Hitler se stali ultimátním předobrazem zla - dodnes používané obraty "novodobý Hitler", "jako Hitler")

Po válce byl vyvíjen celospolečenský tlak na poražené, aby si uvědomili své zločiny a přepnuli tedy náhled na své oběti/nepřátele (z obrazu škůdce na obraz kdysi živých lidí, kteří velmi chybí svým blízkým). 

"Spojenci na Němce ve snaze poučit je o jejich vlastních zločinech tlačili prostřednictvím filmových týdeníků a nucených exkurzí do koncentračních táborů, a později ze strany generace narozené po válce, která dospěla v 60. letech a požadovala, aby rodiče a prarodiče přiznali, co dělali za vlády nacistů." 

Pohled na válečná monstra se vyvíjel pod vlivem několika zásadních událostí. Zejména zveřejnění záběrů z osvobozování vyhlazovacích táborů s hromadami mrtvých těl a zástupy "oživlých kostlivců" a poté proces s Adolfem Eichmannem v r. 1961. Ten proces sám o sobě nevyvolal po mnoha předešlých hromadných procesech tolik pozornosti. Pozornost vzbudila až reportáž, kterou z procesu sepsala Hannah Arendt (kniha Eichmann v Jeruzaléme: O banalitě zla). Vrací se k otázce viny v případech, kdy odsouzení tvrdí, že jen plnili rozkazy. Postupným přivíráním očí nad konkrétními krutostmi jim člověk přivykne a také sám sobě zdůvodní své konání imperativem "konal jsem svou povinnost." Arrendt opakovaně Eichmanna přirovnává k pilátu Pontskému, který si nad "konečným řešením židovské otázky" myje ruce. Zcela šokující pak bylo její tvrzení, že i sami židovští kápové v ghettech a táborech se dopouštěli účasti na vraždách. Roli montra tedy nehrají osoby, které jsou ze své podstaty zlé, zkažené, nelidské ... ale obyčejní lidé, jako my, jsou schopni za určitých podmínek páchat příšerné zločiny. 

2.4. Mýty a legendy 2. světové války III.

4) Mučedníci (oběti války podobně jako hrdinové vykreslovány jednostranně jako morálně čisté, hierarchie obětí podle toho, jaká skupina více trpěla)

Slovo holocaust se po konci války používalo obecně pro popis války jako celku (nikoliv jako specifický plán židovského vyhlazování). Ztráty na životech byly u jednotlivých perzekvovaných skupin obrovské (každý 6. Polák, každý 5. Ukrajinec, v případě Sovětského svazu a Číny se pak jednalo o desítky miliónů obětí).  Postupně se za hlavní mučedníky 2. sv. války začali považovat Židé a stalo se to i základním pilířem jejich moderní identity (důvody: nejhorší persekuce + absence vlastního státu - patřili tak do každého evropského státu a všichni se tak s jejich utrpením/týráním mohli identifikovat)

Těsně po válce však byla jen velmi malá míra empatie s oběťmi. Židé se obecně uznávanou obětí války museli teprve stát a trvalo to desítky let.

"Mnoho vojáků se koncentračních táborů děsilo. "Tvorové" a "oživlí kostlivci podobní opicím", které tam našli, v nich často spíše než soucit vyvolávali pocity znechucení. Také pracovníci humanitárních organizací, kteří v poválečných měsících hledali vysídlené Židy, k nim měli komplikovaný vztah. Na jednu stranu se snažili s touto obzvláště traumatizovanou skupinou soucítit, na stranu druhou je stále více frustrovala neschopnost Židů chovat se "normálně" nebo zkrátka nějak projevit vděk, a nakonec se o nich začali vyjadřovat jako o pomstychtivých potížistech a "budoucích zločincích"." 

Po návratu domů pak oběti nenacházely pochopení pro vyprávění o prožitých strastech. Nikdo tyto hrůzy nechtěl slyšet a nikdo na ně s otevřenou náručí doma nečekal. Různí historici pak zachytili zřetelnou celospolečenskou snahu ignorovat svědectví o genocidě, typickou pro 40. a 50. léta. Soucit přeživší nenalezli ani v nově vzniklém státě Izrael. Izraelští Židé sami sebe chtěli zobrazovat jako tvrdé pouštní bojovníky a v souvislosti s evropskými Židy se tak zažila posměšná metafora "ovcí jdoucích poslušně na porážku".

V 60. letech nastala změna (proces s Eichmannem, vzpoura generace 60. let proti autoritám a identifikace s archetypem outsidera, boom dokumentů, filmů a seriálů s tématem holocaustu). Úlohu filmové a seriálové tvorby někteří historici přikládají zvláštní význam. 

 - Seriál Holocaust (1978)

 - dokument Šoa (1985 - Claude Lanzmann)

 - film Schindlerův seznam (1993 - Steven Spielberg)

Krom toho, že tato tvorba měla obrovskou sledovanost, židovské oběti války zde představovaly hlavní postavy - divák se s nimi mohl identifikovat. (samozřejmě, že všichni Židé v těchto snímcích byli stereotypně kladní hrdinové). Holocaust je zde zobrazován černobíle jako boj mezi hodnými, nevinnými lidmi a obrovským nezastavitelným zlem nacismu. Status oběti/mučedníka sebou nese představu nevinnosti a duchovní neposkvrněnosti.      

"Pravda je nicméně taková, že hlavní důvod, proč jsme kolektivně přijali válečné Židy jako archetyp oběti, zkrátka je, že se to všem hodí.  ... Celý svět, až na několik málo výjimek, z mýtu o univerzální oběti těží - ne proto, že by se z holocaustu poučil, nýbrž proto, že si myslí, že se poučil. ... ona pohodlná představa, že hrůzy světové války nás dovedly k jakémusi vykoupení a znovuzrození." 

2.5. Mýty a legendy 2. světové války IV.

5) Začátek světa (nový svět, který vstane z popela toho starého, konec války jako Stunde Null, představy o demokratickém světě bez válek - zakladatelské mýty OSN a EU)

"Žádný z těchto mýtů neexistuje izolovaně. ... navzájem se podporují a posilují. ... Spojíme-li dohromady všechny tyto představy - aboslutní zkázu, nezištné hrdinství a nekonečné utrpení - dohromady, vznikne mýtus o novém světě, který povstane z popela světa starého. A to je konečná cena pro naše hrdiny i mučedníky, protože povznáší jejich činy a vytváří dojem, že všechno to utrpení mělo smysl. Celá tato síť mýtů dohromady představuje systém hodnot a přesvědčení, který byl přijat po celém světě - samozřejmě s mnoha lokálními obměnami, ale stále po celém světě." 

"Dnes už nemáme žádné praktické důvody k tomu, abychom těmto mýtům nadále věřili. Už je nepotřebujeme k přežití jako dříve. Svět se změnil, jenže my ne: zasekli jsme se ve stejném způsobu uvažování, v němž jsme si hověli v roce 1945. ... Všechny tyto mýty přispívají k silám, jež dodnes rozhlodávají naše mezinárodní vztahy."

Tato myšlenkové schémata lze pozorovat stále živá ve veřejném diskurzu - účelově používaná k legitimizaci různých agend. 

Např. prezidentské volby v ČR, r. 2013 (novináři i politici uráželi Karla Schwarzenberga, že si "nezaslouží" být českým prezidentem, protože je příliš "Němcem" - válečná metafora monster a mučedníků opět oživena hluboko v 21. století) 

1984 - metafory v projevu prezidenta Reagana u příležitosti 40. výročí vylodění v Normandii

"svobodné národy padly, židé naříkali v táborech, Evropa byla zotročena a svět se modlil za její záchranu, naši stateční vojáci osvobodili celý kontinent, díky těmto hrdinům skončila válka, každý muž byl ten den hrdinou, Bůh je našim spojencem" 

po 11. září 2001 - George W. Bush (paralely s 2. světovou válkou použity k legitimizaci intervence v Afghánistánu)

"Za druhé světové války jsme se naučili, že před zlem se nelze skrývat. ... A předsevzali jsme si, že útoky a plány našich podlých nepřátel musíme potlačit okamžitě, rozhodně a společnými silami, dokud nás neohrožují všechny. Zlo se vrátilo a my musíme znovu bojovat." 

3. Kulturní dědictví války v česko-bavorském pohraničí

Umělecké předměty

• problematika restituce (často konfiskovány nacisty, problematické vyhledávání, identifikace, dokládání původního vlastnictví i mezinárodní zprostředkování návratu)

Památky nenávratně zničené

• města/místa zničená válkou - Würzburg (90% centra zničeno) 

např. v Evropě po bombardování Drážďan, středověká knihovna v Lovani, katedrála v Remeši

Památníky persekuzí

• pracovní, koncentrační a vyhlazovací tábory (Flossenburg, Dachau)
• místa spojená s pochody smrti a evakuačními transporty (Volary - trasa do Terezína a Buchenwaldu, Tachovsko - trasa do Flossenburgu, masové hroby, např. Nýrsko, Kaplice, Žihle u Plzně, Stod, Tachov, Volary atd.)

Památníky padlým

• pietní místa (zpravidla v každé větší obci - vojáci povolaní na frontu, členové odboje,