Diktáty

1. Úvod

Diktát je specifická forma pravopisného výcviku. V běžně užívané podobě má funkci
především kontrolní. Teprve následná práce s nadiktovaným textem slouží nácviku.
Na výsledek diktátu má vliv už výběr textu. Nemá být přesycován pravopisnými jevy
(zejména ne okrajovými). Jeho rozsah musí odpovídat věku žáků. Celkově lze říci, že čím
více jevů diktát obsahuje, tím by měl být kratší.

Ve 2. ročníku by měl být složen asi z dvaceti, ve třetím ze třiceti a ve čtvrtém ze čtyřiceti až padesáti slov. Při diktátu musíme počítat s únavou žáků, která vede k ochabnutí pozornosti, a tím k možnosti častějšího chybování.

Diktát nemá být také něčím výjimečným, nemá vyvolávat atmosféru nervozity a strachu.
Učitel ve svém rozhodnutí použít tuto formu cvičení musí brát ohled na celkovou úroveň
třídy. V rámci diktátu, stejně jako u jiných cvičení, by se mělo postupovat od základních
pravopisných znalostí a dovedností, až k těm složitějším.

Není vhodné, aby žáci prostřednictvím diktátu byli zkoušeni z pravopisných jevů, které před tím nebyly dostatečně procvičeny. Stejně tak by to také mělo být s obtížností a úrovní diktovaných textů.

Diktát by měl být pro žáky přijatelný jak po stránce jazykové, tak obsahové. Učitel by měl také přihlédnout k tempu psaní žáků a v případě nutnosti diktovaný úsek zkrátit tak, aby byl
pro žáky snesitelný. Jako jinde, i u diktátu platí, že důležitější je probrat raději méně, ale
důkladně a pozorně se věnovat uvědomělému odůvodňování. Tím prospějeme jak bystrým
žákům, kteří si svoje znalosti pevně ukotví, tak slabším žákům, kterým spěch, vysoké tempo
a příliš pravopisných jevů rozhodně neprospívá.

2. Typy diktátů

Diktáty se dělívají zejména podle obsahu a podle způsobu provádění. Obsahové dělení je
nadřazeno.
Podle formy:
Jednotlivá slova nebo slovní spojení – výhoda je, že jev je koncentrován na minimální rozsah. Takové diktáty bývají krátké. Výběr jednotlivých slov a jejich spojení se řídí podle sledovaného pravopisného jevu. Může být v souboru jen jeden nebo jich je několik. Je však třeba pamatovat na to, aby v diktátu nebyly homofony, protože bez kontextu lze podle diktátu napsat slyšené slovo jako výr i vír apod.

Jednotlivé věty – ve srovnání s uceleným textem v nich lze seskupit více pravopisných jevů, i když mohou být vybírány kvůli jednomu, který převažuje. Pro žáky jsou náročnější než text, protože svou mysl přesouvají vždy k novému obsahu. Při volbě vět přihlížíme k přiměřenosti a reálnosti obsahu. Nikdy nediktujeme uměle vykonstruované věty sestavené jen proto, aby v nich bylo nakupeno co nejvíce pravopisných jevů. Takové věty jsou zpravidla nepravdivé, neživotné, jsou to jazykové podivnosti vegetující jen ve školním prostředí. Vzbuzují nevážnost k jazykovému vyučování.

Souvislý text – je pro diktát nejvhodnější, je výrazem přirozeného projevu.

Podle způsobu provádění:
Diktát s přípravou – příprava může spočívat v přečtení textu žáky (příprava zraková Lze zadat k přečtení i jako domácí přípravu. Sluchovou přípravou je přečetní textu učitelem s případným upozorněním na pravopisné jevy. Diktáty právě tohoto druhu jsou pro 1. stupeň vhodné.
Diktáty s přípravou fungují na principu zájmu, který učivo těsně před diktátem u žáků vyvolává. Toto posílení nejen zájmu, ale také vůle dává šanci slabším žákům na úspěch a získání sebevědomí. Celá příprava je založena na opakování jednotlivých pouček, uvedení praktických příkladů, které by se mohly v diktátu vyskytovat, nebo se dokonce v diktátu vyskytují. Všechny tyto informace se mohou zaznamenávat např. na tabuli, aby žáci využili i zrakovou paměť. Poté při samotném psaní daného textu jsou ovšem tyto příklady a informace již zakryty.
Diktát bez přípravy – jsou ve školní praxi častější. Žáci poznávají text až v okamžiku diktování.

Podle obsahu:
Speciální – nacvičují jistý jev, jsou krátké, častější, složené většinou z jednoduchých vět.
Souhrnné – obsahují různé druhy jevů, jsou delší, tvoří je spíše souvislé texty.

Z hlediska funkce:
Cvičné – tyto diktáty patří ve vyučovacím procesu do etapy opakování. Cvičný diktát je možno zařadit kdykoliv v průběhu nácviku buď celý, nebo jen jeho část, nejlépe s drobnými obměnami a s opakovaným zařazováním obtížných jevů. Lépe se tak fixuje pravopis.
Kontrolní neboli zkušební diktáty se ve vyučovacím procesu řadí do etapy hodnocení.
Oba typy mají v českém jazyce své nezastupitelné místo.

Další typy diktátů:
Diktát volný – při tomto diktátu žáci po přečtení věty provádějí různé obměny. Jde tedy současně o výcvik v pohotovosti vyjadřování a o výcvik schopnosti zapamatovat si delší celky. Má velký význam pro sloh.
Diktát tvůrčí – je také významný pro sloh, rozvíjí schopnost samostatného tvoření vět na diktovaná slova.
Výběrový diktát – jeho podstatou je samostatný výběr slov nebo slovních spojení s určitým pravopisným jevem z diktovaného textu.
Učitel čte tedy žákům celý text, ale diktuje pro psaní jen jeho určité části. Výhodou této formy je, že žáci znají celý obsah, a tedy i kontext jednotlivých částí a zároveň se může jednat o obsáhlejší cvičení s více zhuštěnými pravopisnými jevy. Nevýhodou je pak, že žákům chybí souvislost při následné kontrole toho, co napsali.
Autodiktát – jedná se o diktát, který je veden na základě vlastní paměti. Žáci se například naučí básničku nebo krátký úryvek z textu. Takto naučený text se následně snaží přepsat do sešitu. Tato forma je velmi náročná.
Na prvním stupni může jít o mnohem jednodušší formu na základě obrázku. Žák si obrázek prohlédne, v duchu si ho pojmenuje a následně jeho název sám napíše.
Většinou jsou však tyto typy diktátu pro 1. stupeň náročné. Lze jich využít jako diktátůvcvičných. Učitel se musí rozhodnout vzhledem k celkové úrovni třídy, může-li si dovolitvzařadit některý z těchto typů (pochopitelně v jednoduché formě, popřípadě pouze v rámcivskupinové práce, tedy diferencovaně). Může při nich odhalit i míru pružných operací u jednotlivých žáků

3. Technika diktování a psaní diktátů

Technika diktování má své zásady. Učitel přečte nejprve celý text, je-li souvislý. Celý diktát
sestávající z jednotlivých vět nebo slov se předem nečte. Podle potřeby učitel vysvětlí méně
užívané výrazy. Text diktuje učitel po větách a věty po přirozených úsecích. Při čtení
zachovává příslušnou intonaci a dbá pravidel spisovné výslovnosti. Tempo volí přiměřené.
Sleduje žáky, zda jeho diktování stačí. Pokud jsou v textu pauzy vyznačené v písmu čárkou,
zachovává je, avšak příliš nezvýrazňuje. Není správné vytvořit u žáků záměrně nebo nechtěně
zvyk napsat při každé pauze čárku. Důležité je chování učitele při diktování. Má stát před
lavicemi a nepřecházet. Bude tak mít žáky na očích a bude moci sledovat průběh jejich práce.
Po skončení diktování přečte učitel ještě jednou celý text a dá žákům čas na případnou opravu.
Učitel vyslovuje jasně, ale přirozeně. V žádném případě výslovností nenaznačuje pravopis.
Opětovné volné přečtení celého textu v závěru má i obecnější výchovný dosah. Vytváří totiž
v žácích návyk vracet se k vykonané práci a korigovat ji. Není vhodné nechat číst některého
z žáků, protože ten se pak nemůže plně soustředit na opravování.

Elementární základy pravopisného výcviku klade již první ročník, a to tím, že zprostředkovává žákovi první vhled do psané podoby jazyka. V 1. ročníku má proto významnou roli výcvik v bezchybném opisování. Žák se na počátku školní docházky rovněž učí převádět zvukovou podobu jazyka do grafické na základě diktátu. Poznává i první pravopisné pravidlo o psaní velkého písmena na začátku věty a příslušného interpunkčního znaménka na jejím konci.
Diktáty zařadíme až v době, kdy začneme psát psací písmo. Budeme postupovat velice citlivě, abychom v dětech nevyvolali strach. Nejdříve diktujeme pouze písmena, později krátká jednoslabičná slova. Podle uvážení přidáme slova obtížnější a věty. Při diktování slov obsahující i/y, skupiny di, ti, ni, bě, pě, vě, mě a neznělé souhlásky vždy řekneme, jak se slovo píše! Zpočátku si žáci nepamatují všechna psací písmena, proto nedokáží diktované slovo napsat. V takovém případě doporučujeme napsat písmeno odlišnou barvou přímo do žákova sešitu (ne však červeně, abychom jej nestresovali), aby mohl pokračovat dál. Takto zapsané písmenko si s největší pravděpodobností zapamatuje. Práce žáků hodnotíme pozitivně a přidáme raději individuální domácí úkol. Láskyplný přístup k dětem se vyplatí. „Je lépe nejprve diktovat slova na popisovací tabulky, společně zkontrolovat a pak smazat. Když žákům něco nepůjde, položme si otázku: Chci je to naučit, nebo jim ukázat, že to neumějí?“

4. Různé způsoby zadávání a kontroly diktátů

• Učitel přečte žákům věty různými způsoby: např. šeptem, polohlasem, zpěvem, po slabikách, rychle, hlasitě, vysokým hlasem. Žáci se pokusí napodobit učitele. Následně jim učitel věty správně nadiktuje. Při kontrole diktátu žáci věty po učiteli opakují.
  

• Při psaní se např.: všichni žáci posadí na jiné místo než obvykle, otočí se zády k tabuli, jeden žák se otočí zády k tabuli, druhý sedí čelem k tabuli – v další hodině se vymění.
  

• Věty píšeme na proužky papíru, žáci losují. Jednotlivé věty z vylosovaných proužků postupně diktujeme žákům.
  

• Před každého žáka postupně položíme lístek s jedním slovem z diktátu (tj. každý žák obdrží určitou nápovědu). Žáci čtou postupně svá slova až do chvíle, kdy zazní celá věta. Učitel ji zopakuje a žáci ji napíší. Stejným způsobem postupuje při psaní dalších vět.
  

•  Text diktátu připravíme na tabuli jako doplňovací cvičení. Následující den nadiktujeme běžným způsobem.
  

• Žáci se rozdělí do dvou skupin. Jedna z nich píše – žáci sedí samostatně. Druhá jen poslouchá, např. u tabule. Po dopsání píše druhá skupina. Díky poslechu mají stojící žáci možnost si předem pravopisné jevy důkladně promýšlet. Při dalším diktátu jsou skupiny samozřejmě obrácené.
  

• Průběžně (při různých diktátech) vybíráme jednoho žáka, který píše diktát zezadu tabule. Ostatní píší do sešitu. Žák, který psal na tabuli, pak přečte napsané věty a ostatní je po něm opakují, provádějí tak kontrolu.
  

• Žáci v lavicích si vymění sešity ve dvojici a budou si provádět opravu podle tabule. Žák, který provedl kontrolu, se pak pod diktát podepíše. Žák, který psal na tabuli, provádí vlastní kontrolu diktátu, hlasitě odůvodňuje pravopis, popř. se žáci v odůvodňování střídají. V případě, že na tabuli psali dva žáci, práci si vzájemně opraví.
  

•  Po napsání diktátu každý žák předloží vlastní diktát sousedovi, který mu diktát zkontroluje a případně ho upozorní na chyby (pro některé žáky s poruchami učení, případně žáky „slabé“ v českém jazyce, je to mnohdy jedna z mála příležitost se v konkrétních pravopisných jevech vůbec zorientovat). Každý žák se následně rozhodne, zda si diktát podle spolužákovy rady opraví – vzájemná komunikace pomáhá řešit problémy, vyhledávat a odstraňovat chyby.
• Po odevzdání sešitů provádíme společnou kontrolu diktátu na tabuli se zdůvodněním
  pravopisných jevů.
• Při závěrečné kontrole napsání diktátu přečtou text hlasitě dívky a chlapci si provedoukontrolu, následně si skupiny role vymění.
• Po napsání a vlastní samostatné opravě mají žáci možnost se rozhodnout, zda chtějí diktát od učitele pouze opravit, nebo i oklasifikovat – uplatňují své právo volby. Žáky upozorníme, že svoji volbu nemohou již vzít zpátky. Musí počítat s alternativou špatné známky.
• Po napsání diktátu a jeho kontrole (provedené samotnými žáky tak, jak je zvykem u běžného diktátu) si žáci zavřou sešit. Provádíme relaxační cvičení, např. několik cviků, krátký poslech hudby. Následně žáci zkontrolují své práce ještě jednou. Po relaxaci se lépe soustředí na opravu, popř. další činnosti.
  

5. Opravy diktátů

Diktátů nemusíme psát mnoho, ale musí být účelně využity, zejména jejich oprava je důležitou složkou pravopisného výcviku. Je vhodné využít zájmu žáků hned po napsání diktátu a některé jevy s nimi probrat. Zapamatování je pak trvalejší.
Cvičné diktáty – mohou kontrolovat a opravovat žáci sami sobě, popř. sobě navzájem. Mohou opravovat podle tabule nebo podle předlohy v učebnici. I v této činnosti je obsažen hluboký výchovný význam. Vede k pozorné a přesné práci, pěstuje pocit zodpovědnosti za provedenou kontrolu, v případě sebekontroly učí čestnosti.
Kontrolní diktáty – opravuje učitel (pokud možno co nejdříve po napsání, nejdéle do týdne).
K vyznačování chyb se pak užívá několik korekturních znamének. V první řadě se jedná o podtržení buď chybného písmena, nebo slova, v němž se chyba objevuje. Další možností je zatržení řádku se špatným jevem a žák pak sám musí toto místo najít. Pokud se v textu vyskytne špatná interpunkce, učitel ji zvýrazní přeškrtnutím nebo naopak vynechávkou. Následuje oprava, kterou provádějí žáci tak, že chybné slovo napíší pod text, tentokrát správně. Způsob, kdy učitel naznačí chybu pouze zatržením řádku, je pro žáky náročnější, a proto se učitel musí rozhodnout, jestli je zvolená metoda vhodná. V rámci takového opravování pak může docházet k dalším, novým chybám. V některých případech je také možné jako pomůcku při opravování použít Pravidla českého pravopisu. Tento postup umožní žákům zopakovat si dané pravidlo a zasadit problém do kontextu.
Opravený diktát je východiskem dalšího pravopisného výcviku. Učitel může zadávat žákům individuální úkoly na procvičení jevů, v nichž chybovali, nebo může rozšířenější chyby vyložit a procvičit s celou třídou. Vždy žádá uplatnění pravidla, vede k uvědomění správného znění. Doporučuje se, aby si učitel vedl u jednotlivých žáků evidenci toho, v kterých jevech často chybují. Nejde o samu evidenci, ale o podklad k odstranění pravopisných nedostatků Je třeba zajistit, aby žáci provedli opravu tak, aby z ní měli užitek. Ne tedy mechanicky, nýbrž uvědoměle. To má být zřejmé i z provedení opravy, nemají v opravě psát izolovaná slova (př. četly, psy), nýbrž spojení (děti četly, má psy), někdy se žádá uvést i zdůvodnění.

Velice známé a běžné je rozdělení chyb na hrubé a malé. Toto dělení je pozůstatkem z dob, kdy hrála jazyková výuka hlavní roli. Rozlišování na hrubé a malé chyby je u nás poměrně tradiční a na mnoha školách se ustálilo. Jedná se o to, že všechny chyby nejsou stejně závažné. Ovšem velkým otazníkem je, co považovat za chybu hrubou, a kdy už jsme v rozmezí chyb malých. Ale i v tomto problému se v českém školství ukotvila jistá „tradice“.
Za chyby hrubé jsou nejčastěji považovány pravopisné jevy obsahující: i – y a velká písmena.
Hrubé chyby se také dopustíme při špatném psaní bě, pě, vě, mě a v psaní předložek s, z a předpon s-, z-, vz-. Obvykle ve vyšších ročnících připočítáváme k tomuto výčtu ještě chybné kladení čárek. K malým chybám pak řadíme např. kvantitu samohlásek. Tento výčet je ovšem příliš obecný a nemůžeme je takto důsledně prosazovat. Pro závažnost chyb je třeba přihlížet k tomu, do jaké míry zkreslují text. Novodobější postup také umožňuje v pravopise hledat tzv. skutečné chyby (místo chyb hrubých), které se posuzují vzhledem k tomu, zda učivo bylo již probráno a procvičeno, zda se chyba objeví ojediněle, či ve větším počtu apod. Vedle skutečných chyb se mohou v diktátě
objevit i relativní chyby, vyplývající z mentálních vlastností žáka (chyby z opomenutí, z nepozornosti, jako vynechaná diakritická znaménka, snad vynechaná písmena, nezřetelné písmo, přepsání apod.). Přihlédnutím i těmto relativním chybám (z výchovných důvodů) známku definitivně zkorigujeme. Stále je ale na učiteli, jak zhodnotí dané chyby, protože nikdo jiný by neměl znát situaci ve třídě lépe, než právě on.

6. Hodnocení a klasifikace diktátů

Pojmy nesmíme směšovat a zaměňovat. Hodnotíme často, zejména slovně, neboť hodnocení
má plnit motivační roli. Klasifikace je vyjádřena známkou, pro jejíž stanovení musí existovat
určitá norma – obecná a individuální norma učitelova. Stupnice znamének musí pamatovat
na to, že každý klasifikační stupeň musí mít určité rozpětí v počtu chyb.
„Upozorňujeme důrazně, že klasifikační řád nezná žádné mezistupně, a proto jich nebudeme
užívat, tj. neznámkujeme číslicí se znaménkem plus nebo minus.“
Obvykle si učitel podle zkušenosti a srovnáním různých výkonů žáků stupnici upraví. Je také třeba připomenout, že každý diktát je hodnotitelný podle své obtížnosti, mohlo by se i uvést, že i třídy nebývají stejné atp. Hodnotit diktát (ale i jakýkoli psaný projev) jen počtem chyb je nesprávné. Obvykle takový postup poškozuje žáka a nepodává věrný obraz o úrovni jeho pravopisných dovedností. Za vážné chyby považujeme ty, které porušují základní pravidla, které jsou v neshodě s rázem českého pravopisu. Jestliže však žáci nebyli s příslušným jevem, v němž chybovali, ještě seznámeni, neznají pravidlo, nesprávné psaní opravíme, ale nehodnotíme Může se stát, že diktát dopadne špatně, že většina žáků se v něm dopustila mnoha chyb. V tom případě by se měly výsledky anulovat a analyzovat příčiny, proč se tak stalo. Závěrem je třeba zdůraznit, že diktát nemůže být hlavním ukazatelem znalostí z předmětu český jazyk. Neúspěch v jednom diktátu nemůže žáka vážně postihnout a je nepedagogické neúspěch mu připomínat. Diktátu má učitel využívat jako jiného prostředku prověřování znalostí a dovedností. Má sloužit k informaci o úrovni pravopisných dovedností a účinnosti učitelovy práce.