Eristická dialektika

1. Jak vést diskusi, pokud chceme stát na jejím konci jako vítěz

radikálně jiný obraz oproti autorům Beg to Differ, zde je dialektika provázána s rétorikou (Meidan s Agassim doporučují rétoriku z odborného diskurzu vynechat)

A. Schopenhauer (1788–1860) je znám především skrze dílo Svět jako vůle a představa. V rámci našeho kurzu nás bude zajímat skrze drobný spis známý pod názvem Eristická dialektika nebo Umění dostat v každé debatě za pravdu. Nicméně, jak ukazuje v doslovu k vydání z roku 2019 B. Hůla, spojnici mezi jeho známějšími filosofickými texty a tímto drobným dílkem, lze snadno nalézt, protože se v něm odráží způsob myšlení (srov. Hůla, Místo doslovu, s. 86).

2. Schopenhauerův postup

Schopenhauer identifikuje jak postupy, které jsou argumentačně správné, ale i takové, které využívají různých typů zavádějících argumentů. Nezůstává přitom pouze u jejich obecného schématu, nýbrž ukazuje je na textech a myšlenkách starých velikánů i svých současníků. Ukazuje tak, že oba způsoby tvoří součást filosoficko-vědeckých debat. Příznačné pro jeho pozici je, že ať už se jedná o dovolený či pochybný postup, nazývá je společným názvem jako „úskoky“. Tyto úskoky nehodnotí čistě negativně (jako to činí Aristotelés v Sofistických důkazech), místy se zdá, že právě naopak.

3. Logika, dialektika, rétorika

Samotným myšlenkovým figurám předchází teoretická část, ve které Schopenhauer projasňuje vztah mezi logikou, dialektikou a rétorikou.

Upozorňuje, že tradičně byla slova logika a rétorika používána téměř synonymně. To má své hlubší důvody, které pro potřeby kurzu nebudeme blíže rozebírat. Schopenhauer vystihuje rozdíl mezi logikou a dialektikou následovně.

Předmět logiky je možné určit a priori, bez empirických jevů, neboť sleduje zákony myšlení. „…postup rozumu (logos), který se jim podřizuje, ponechán sám sobě a nerušen, tudíž při osamělém myšlení nějaké rozumné bytosti, jež se nedá ničím zmýlit.“

Oproti tomu dialektika nutně zahrnuje minimálně myšlení dvou rozumných bytostí, které spolu přemýšlejí, „z čehož povstává diskuse, tj. duchovní zápas […]. Jejich odchylky vznikají z rozmanitosti, jež je podstatou individuálnosti, je to tedy element empirický.“ (Schopenhauer, Umění dostat v každé debatě za pravdu, s . 10)

4. Vliv lidské přirozenosti

Schopenhauer pronikavě odhaluje, že lidská přirozenost zapříčiňuje, že chceme své individuální myšlení uplatnit jako čisté a objektivní. Pokud se dozvíme o tomtéž předmětu něco, co se odlišuje od našeho vlastního myšlení, hledáme chybu primárně v myšlení druhého (s. 11).

Z toho vyplývající nová definice dialektiky (posun od tradičního pojetí)

„[…] člověk je tedy svou přirozeností svéhlavý, a co z této vlastnosti vyplývá, učí nauka, kterou bych chtěl nazvat dialektikou, avšak abych se vyhnul nedorozumění, chci ji pojmenovat eristickou dialektikou. Dle toho by to byla nauka o neústupnosti, jež je přirozenosti člověka vlastní. Eristika by bylo jen tvrdší slovo pro tutéž věc.“

Lze mít objektivně pravdu, přesto můžeme selhat a naopak; to právě vysvětluje psychologicky: člověku nejde jen o vítězství objektivní pravdy (s. 12)

Trvání na vlastním soudu ale může být i ospravedlněno: náš důkaz byl nesprávný, ale mohli jsme najít správný argument, který by naši věc zachránil, ale prostě nás v daném okamžiku nenapadl (13)

„Mnohdy se tedy stává, že se necháme splést, odmítnout pouze zdánlivou argumentací, jakkoliv jsme vlastně v právu …“ 15

16 otázka cviku

16 logika nemůže přinést praktický prospěch, zatímco dialektika ano (16/17 kritika Ari, nejasně rozlišuje mezi dialektikou a logikou, proto jde Sch. raději cestou redukce)

5. Praktické dopady

-          Jak se bránit proti nepoctivým útokům

-          Jak útočit na tvrzení jiného, aniž bychom si odporovali (a aby naše tvrzení nemohla být vyvrácena); objektivní pravdou se zabývá jen logika, a tu je třeba od takto pojaté dialektiky oddělit (my uplatňujeme své úsudky jako pravdivé)

-          Dialektika není logika zdání (to b sloužila jen k obhájení nepravdivých tvrzení); potřebujeme znát i nepoctivé úskoky, abychom prosadili svůj pravdivý úsudek

-          Metafora s šermem 19 „Do zjišťování objektivní pravdy tedy dialektika zajít nesmí, právě tak jako si mistr šermu nevšímá, kdo ve sporu, který vedl k duelu, má vlastně pravdu: zasáhnout a odrazit – o to jde.“ s. 19 dialektika- umění duševního šermu

-          20 většina lidí tyto úskoky v běžném životě používá; vědecká dialektika má určit a analyzovat nepoctivé úskoky v diskusi