Výzkum v ošetřovatelství - etické aspekty

1. Věda a výzkum

2. Filozofický nástin přístupu k výzkumu v ošetřovatelství

Zájem o vědu a výzkum se postupně vyvíjí s rozvojem medicíny.
Za významné historické období pro budoucí rozvoj ošetřovatelství jako vědy (i když jde v této souvislosti o období tzv. neprofesionálního ošetřovatelství (Farkašová et al. 2007) je považováno vrcholné období řecké filosofie, (6.-5. stol. př. n. l.), tedy období rozvoje sofistiky, přestože publikace zabývající se historií ošetřovatelství zmiňují hlavně význam křesťanství. Některé paralely ve vztahu ke křesťanství je také nutné v souvislosti s tímto obdobím zmínit, a to přísnou asketickou morálku a pohrdání vnějšími statky, obecnou lásku mezi lidmi překračující národy a stavovské hranice apod. Sofisté se však poprvé  v (nejen) řecké filosofii zaměřili primárně na člověka, nikoli jako až doposud na přírodu (Vlček, Vacura 2014).
Celou řadu nemocí a odlišností si však lidé v té době nedovedli vysvětlit a přisuzovali je nadpřirozeným jevům a vyšší moci (Plevová, Slowik 2008). Toto období tzv. neprofesionálního ošetřovatelství však z dnešního pohledu rozvíjí znalosti na základě zkušeností a tím se stává podkladem pro rozvoj empirismu.
Objev kritiky a zabývání se etikou vědecky je důležitým mezníkem pro oblast medicíny jako takové a tento faktor vnáší v souvislosti s propojení vědy, filosofie a ošetřovatelství Aristoteles. Dle Aristotéla analytika (dnes logika) jako nauka tzv. správného myšlení podporuje kladení dotazů tak, abychom dospěli ke správným závěrům. Sofistika také položila základ argumentaci, která je důležitá pro diskusi vědeckých objevů. Aristotéles ve „své“ analytice (logice) popisuje elementy, kterými bychom se měli řídit, pokud chceme dojít k vědeckým poznatkům. Jde o správné definování pojmů, kategorizaci těchto pojmů do nadřazených rodových pojmů, soudy (v Aristotelově pojetí jde o spojení pojmů do vět), úsudky (z dnešního pojetí bychom mohli nazvat predikcemi, premisami, hypotézami; z pohledu Aristotéla se skládá vždy z předpokladu a závěru) a důkazy (chceme-li nějaké tvrzení dokázat, je nutné důkazy zajistit, podle Aristotéla z nadřazených vět). Jako poslední oblast uvádí Aristotéles indukci. Zařadil ji, protože si jako přírodovědec uvědomoval, že k dostatečnému poznání nestačí odvozování zvláštního od obecného, ale vždy je nutno počítat s tím, že nepodmíněné jistoty nikdy nedosáhneme (v pojetí dnešní statistické vědy jde o stanovení pravděpodobnosti, že hypotéza neplatí). (Vlček, Vacura 2014). Český filosof Jan Patočka zdůrazňoval význam a reflexi antické filosofie, která kladla důraz na reflexi, tedy na opětovné přezkoumávání stávajících tezí a myšlenkových východisek. (Šimek, Špalek 2003). Toto uvědomování si vlastní nedokonalosti a hledání nových odpovědí je obecně pro rozvoj medicíny velmi zásadní a má význam i v současném rozvoji vědy, ošetřovatelství a dalších oborů.
Moderní věda vznikla v kultuře, která byla prostoupen křesťanskou vírou. Evropa je tak považována za kolébku vědy. V dobách křesťanství, bylo zdraví považováno za privilegium, které bohové udělují člověku za náboženskou poslušnost. Nemoc byla trestem bohů za provinění.
Základní křesťanský požadavek zní „Miluj svého bližního jako sebe samého“. S rozvojem křesťanství se postupně rozvíjí charitativního ošetřovatelství, které vychází z hlubokých humánních tradic, a hlavně náboženského přesvědčení. Křesťanská kultura byla v průběhu času ovlivňována antickými, filosofickými, vědeckými a mravními formami a obsahy, což nemohlo neovlivnit povahu duchovního života a praktické jednání jedinců. Filosofie a kultura renesance je proto charakterizována dichotomií v oblastech jednak posilování sekularizovaných rovin kulturního života a autonomií světské kultury. Zájmy tehdejších „vědců“ směřovaly k tendenci zaměřovat se na humanismus, ovšem v jiném než v dnešním pojetí. Předmětem zájmu tehdejších humanistů byl člověk v provázanosti s tehdejší dobovou kulturou (Demjančuk et al. 2007).
Středověké období je také charakterizováno etapou neosobního postavení člověka, který je součástí komunity, sociální skupiny, stavem… Historický vývoj sociálního prostředí středověku posiloval neformální role osobnosti a vedl k růstu počtu sociálních funkcí. Přenos a rozvoj nových informací a vědeckých poznatků se odehrával pod vlivem sjednocování (i rozpadů) Evropy a jednotlivých státních útvarů a také díky zámořským objevům.
Všechny tyto změny a souvislosti ovlivňovaly přístup k nemocnému. Ošetřovatelství bylo laickou službou trpícímu člověku a mělo vysoce humánní charakter. Bylo prováděno osobami, které ošetřovaly nemocné na základě předchozí zkušenosti (Plevová, Slowik 2008). Převládal názor, že evangelia jsou absolutně pravdivá tvrzení, a až během 15.-16. století došlo k postupnému ovlivňování hluboce zakořeněných představ o vlivech magického léčitelství na uzdravení jedince. (Šimek, Špalek 2003)
Věda v dnešním slova smyslu je chápána až od počátku 19. století. V Anglii se ještě v první polovině 19. století používala slova „experimental philosophy“ a „science“ (téměř) jako synonyma. Teprve představitelé pozitivismu chtěli dle svých slov odlišit pozitivní vědění od spekulací filosofie a začali pojmy rozlišovat.
Ošetřovatelství svým univerzálním charakterem vyplývajícím z mnohostranné podmíněnosti jako předmětu má hluboké vzájemné vztahy k jiným vědám, které mu poskytují nezbytný materiál na analýzu ošetřovatelské péče a její účinnosti na zdraví. Sestra je v současné době uznávaným odborníkem, využívajícím informace a nové poznatky získané na základě principu Evidence-Based Nursing (jakožto součásti Evidence-Based Practice) a spolupracujícím s ostatním vědními obory. 
Z pohledu rozvoje oboru je ošetřovatelský výzkum 21. století zaměřen na rozvoj poznatkové báze, tak aby výsledky mohly být interpretovány a využity na základě a v souladu se zmiňovanou Evidence-Based Practice.
Současné  ošetřovatelství je pak pojímáno jako komplex přístupů holismu (vnímání člověka jako celostní lidské bytosti), existencionalismu (kladení důrazu na individualitu člověka) a fenomenologie (umožnit pochyby), což koresponduje s pomyslným průsečíkem všech tří diskutovaných oblastí lidské působnosti, tedy filosofie, vědy a ošetřovatelství.
 

3. Zneužití výzkumu

4. Norimberský kodex

Listopad 1945 - říjen 1946 Norimberský proces 

• soudní proces s hlavními válečnými zločinci, který se stal mementem pro další pojímání výzkumu na člověku
• stal se podnětem pro vytvoření Norimberského kodexu

10 Norimberských pravidel (tato pravidla se stala bazálním podkladem dalších dokumentů a s ohledem na kontext aktuální doby jsou platná doposud)

• Nutný dobrovolný souhlas svéprávného člověka
• Pokus na člověku musí být nutný a není možné ho uskutečnit jinak
• Pokus na člověku musí být předem připraven pokusy na zvířatech
• Vyvarovat se zbytečného utrpení a škod
• Výzkum nesmí předpokládat smrt nebo invaliditu člověka
• Riziko nesmí přesáhnout skutečnou hodnotu pokusu
• Nutná snaha vyvarovat se poškození
  
• Experimentátor musí být kvalifikovaný
  
• Experimentální osoba smí kdykoli přerušit pokus
  
• Experimentátor musí být schopen kdykoli přerušit pokus v případě hrozícího nebezpečí

5. Helsinská deklarace

Mezi mezinárodně uznávané dokumenty v oblasti etiky výzkumu v medicíně (tedy i v ošetřovatelství) patří Helsinská deklarace.

Helsinská deklarace byla přijata Světovou lékařskou asociací v roce 1964.

Za základní přínos tohoto dokumentu je pokládáno rozdělení klinického výzkumu terapeutického a neterapeutického.

Tato deklarace tvoří spolu s Norimberským kodexem základní podklad pro medicínský experiment. 

Překlad Helsinské deklarace je dostupný na :

https://www.wma.net/wp-content/uploads/2016/11/Helsinska-deklarace-WMA-preklad-2013.pdf

6. Oblasti etiky ve výzkumu

•         důležitá je poctivost výzkumníka, schopnost uznat svoji chybu
•         pozor na selekce dat, vymýšlení si, upravování nebo vynechávání dat. 
•         i negativní výsledek je výsledek výzkumu a lze jej prezentovat

2. NAKLÁDÁNÍ S ÚČASTNÍKY VÝZKUMU

•        vždy se vyvarovat možného poškození subjektu - viz etický princip   neškození
•        nutné je dbát na bezpečnost, ohleduplnost, základní lidská práva

3. ODPOVĚDNOST VŮČI SPOLEČNOSTI

•         pozor na možné zneužití objevu - např. genové ing., vojenské účely, týká se hlavně lékařského výzkumu

Každý výzkumník si musí osvojit pravidla vědecké práce a metodologie výzkumu!

7. Výzkum v ošetřovatelství

8. Etická dilemata výzkumu

9. Etický kodex vědce

10. Významné mezinárodní dokumenty - etika výzkumu

• 1947 Norimberský kodex – zásady medicínské etiky pro experimenty na lidech, shrnutí základních  principů  bránících  zneužití  výzkumu,  informovaný  souhlas  je  základní  podmínka  provedení  výzkumu  
• 1948 Ženevská deklarace Světové lékařské asociace (WMA)
• 1950 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Evropská úmluva o lidských právech)
• 1964, 2013 Helsinská deklarace o etických zásadách pro lékařský výzkum za účasti lidských subjektů - stanovuje pravidla pro výzkum na lidském subjektu
•  1993 Mezinárodní etické směrnice pro biomedicínský výzkum zahrnující lidské účastníky, připravené Radou pro mezinárodní organizace lékařských věd (CIOMS) ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací
•  1997 Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (Úmluva o lidských právech a biomedicíně)
• 1997 Všeobecná deklarace o lidském genomu a lidských právech UNESCO
• 2001 Dodatkový protokol o zákazu klonování lidských bytostí k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny

11. Seznam použitých zdrojů a doporučené literatury k tématu