Kompendium československých dějin 1945 -1988

Lidovláda 1945 - 1948

O osudu a charakteru poválečného Československa se rozhodovalo dosti dlouho před koncem druhé světové války, zejména při jednáních prezidenta Edvarda Beneše v Moskvě v letech 1943 a 1945. Na názor národa, ba ani představitelů domácího odboje se nikdo neptal. Sám prezident přišel s pojmem lidová demokracie. Občas jej zaměňoval za pojem socializující či regulovaná demokracie. Popsán je v programu první poválečné vlády, vedené sociálním demokratem a tajným komunistou Fierlingerem. Dle údajného místa vzniku byl nazván Košickým vládním programem.

Ve srovnání s teroristickými poměry, které komunisté nastolili po únorovém puči, se období od května roku 1945 do února roku 1948 jevilo jako téměř idylické, svobodné, ba demokratické. Asi i proto si byl jen málokdo ochoten připustit, že mnohé věci a události vzaly svůj základ již v době počátků „lidově demokratického“ zřízení. Ovšem náplň tomuto pojmu dali výlučně komunisté. Zamýšleli od základu změnit systém výkonné moci. Tak vznikla Národní fronta, uzavřený klub čtyř českých a dvou slovenských politických stran, který se usnesl vyřadit z politického života jiné politické strany, včetně agrární. Tím byla odstraněna politická reprezentace téměř poloviny českých voličů. Nekomunističtí politici souhlasili i s vyloučením opozice, že tak do ní nikdy nebudou zahnáni. Komunisté dle vzoru „sovětů“ prosazovali „spontánní“ vznik národních výborů jako orgánu státní správy a jakési samosprávy a dokonce měly „dbát o veřejnou bezpečnost“. Tak byla popřena právní kontinuita republiky a za podpory Sovětské armády vznikl nový správní aparát.

Ovšem obnova státnosti a právního řádu nebyla prioritou ani nekomunistických politiků – většina z nich měla v plánu zajištění likvidace existence národnostních menšin, především sudetských Němců. Tzv. odsun probíhal neorganizovaně již před Postupimskou konferencí v červenci 1945. Lidštější forem nabyl až po ní. Do doby odsunu Němci zdarma nádeničili v přechodných, internačních, pracovních a kárných táborech jako lidé bez jakýchkoli práv. Tak se s nimi také jednalo a zacházelo.

Českoslovenští kolaboranti i jiní pomahači nacistů měli být souzeni dle tzv. retribučních dekretů. Dle nich ovšem byla obviněna a odsouzena i velká řada zcela nevinných občanů. Řadu údajných kolaborantů umučili nejrůznější pováleční partyzáni a revoluční gardisté bez jakéhokoli soudu. Rozdíl mezi „lidovým soudem“ a lynčem však byl jen nepatrný. V rozporu se stále formálně platící ústavou svolané Prozatímní národní shromáždění pak tato zvěrstva sankcionovalo zákonem č. 15/1946Sb. Do tohoto zákonodárného sboru vyslali své zástupce politické strany Národní fronty (z nichž byly dvě komunistické) a tzv. jednotné masové organizace, především z protektorátních kolaborantských odborů vzniklé Revoluční odborové hnutí.

Před svoláním PNS vláda vydávala „prezidentské dekrety“ s platností zákona. V předvečer prvního zasedání PNS podepsal prezident republiky dekrety o znárodnění, kterými byly zestátněny banky, pojišťovny, doly, potravinářský průmysl a větší továrny. Znárodnění podléhalo přes 60% veškerých průmyslových podniků vyrábějících 75% československé produkce. Odškodnění se jaksi nekonalo. Již v květnu 1945 začala první etapa pozemkové reformy. Týkala se konfiskace půdy Němců, kolaborantů a zrádců. Celkově bylo vyvlastněno 2 946 tisíc ha půdy, nejvíce v českém pohraničí. Všechny „Benešovy dekrety“ schválilo PNS bez jakékoli diskuse najednou. Všechny tak zůstaly v platnosti.

Dekret o provinění proti národní cti mohlo proto zneužít komunisty ovládané ministerstvo vnitra v parlamentních volbách v roce 1946: kdo obdržel obsílku, nesměl volit. Volby mohly toliko přerozdělit posty v rámci systému Národní fronty, kdo s ním nebyl spokojen, mohl hlasovat „bílým lístkem“. Pro většinu nekomunistických politiků bylo překvapením velké volební vítězství KSČ v českých zemích, které však nestačilo na absolutní většinu. Komunisté se museli vyrovnat s výrazným neúspěchem na Slovensku. Téměř okamžitě proto začali pracovat na oslabování asymetrického modelu, tedy pravomocí Slovenské národní rady a Sboru pověřenců. Současně zaútočili na vítěznou Demokratickou stranu a obvinili ji ze separatismu. České politické strany prohlédli záměr komunistů až na podzim roku 1947, kdy komunisty ovládaná nová policie – Sbor národní bezpečnosti – připravila a realizovala tzv. „spiknutí na Slovensku“. Nebyla to ostatně ani zdaleka jediná provokace zinscenovaná SNB a především její tajnou složkou – Statní bezpečností.

O ovládnutí bezpečnostních složek se komunisté úspěšně snažili od konce války. Stávající policie byla protizákonně, ovšem s oporou v Košickém vládním programu, rozpuštěna. Na její místo nastoupily různé ozbrojené tlupy Národní milice, Revolučních gard a pohotovostních pluků. Velení spadalo pod bezpečnostní referenty národních výborů, z 90% komunistů. Existenci ozbrojených band významně podporovaly i odbory, vedené komunistou Zápotockým: jejich přeměna na SNB probíhala přímo v budově jejich vedení. Nejdůležitější bylo ovládnutí ministerstva vnitra, a to již v Moskvě na jaře roku 1945. Jeho „oddělení F“, založené na popud Rudolfa Slánského, mělo za cíl diskreditaci odpůrců a infiltraci nekomunistických poltických stran.

Ovládnutí armády komunistům usnadnil tajný člen jejich strany, ministr národní obrany, generál Ludvík Svoboda. Tomu nahrával Košický vládní program svojí výlučnou orientací na výstavbu armády dle sovětského vzoru. Na veterány ze západní fronty tak zbyla jen – pokud vůbec – podřadná místa. Neméně významnou pozici si KSČ vybudovala ve vojenském obranném zpravodajství OBZ, organizace založené protiprávně rozkazem generála L. Svobody v lednu roku 1945 na „doporučení“ sovětského generála Mechlise. V období jeho prvního velitele, záložního nadporučíka Beřicha Reicina bylo OBZ jedním z hlavních nástrojů komunistické infiltrace armády.

Riziko vyplývající z totálního ovládnutí mocenského aparátu komunisty si záhy uvědomili i představitelé ostatních politických stran. Koncem roku 1947 to došlo i sociálním demokratům, kteří v některých, zejména bezpečnostních záležitostech, hlasovali ve vládě proti komunistům. A protože KSČ obdržela již na podzim roku 1947 prostřednictvím nově založeného Informbyra z Moskvy rozkaz skoncovat s hrou na demokracii, převzít v ČSR absolutní moc a zemi vydat Sovětskému svazu, bylo poslední střetnutí na dohled. Nebylo náhodou, že se odehrálo na pozadí boje o několik posledních velitelů SNB – nekomunistů…

Doporučeníhodná literatura:

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993. 

Rupnik, J.: Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátku do převzetí moci. Praha 2002. 

Tigrid, P.: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Praha 1990. 

Feierabend, L., K.: Politické vzpomínky III. Brno 1996. 

Staněk, T.: Perzekuce 1945. Praha 1996.

Komunistický puč v únoru 1948

V lednu 1948 dalo ústředí KSČ pokyn nižším organizacím, aby obdobně jako před volbami 1946 provedly průzkum volebních preferencí. Nadsazený výsledek průzkumu předpovídal 55 procentní vítězství komunistů v příštích volbách. Nekomunistické strany stále počítaly s porážkou komunistických mocenských záměrů ve volbách. Nevylučovaly však střetnutí ještě před volbami, které by volby nenahrazovalo, pouze je urychlilo a zlepšilo výsledky v jejich prospěch. Nekomunistická opozice se snažila učinit předmětem předvolebního střetnutí boj o zachování demokracie, proti policejnímu státu a za kontrolu bezpečnosti. Pro požadovanou nápravu poměrů v bezpečnosti mohli nekomunisté získat podporu sociální demokracie. Boj proti policejnímu státu a komunistickým praktikám v bezpečnosti byl nezbytnou součástí celkového zápasu proti komunistickému monopolu moci. Nikdo z nekomunistických politiků ovšem netušil, že komunisté již obdrželi z Moskvy rozkaz nepřistoupit v žádném střetu či sporu na kompromis a naopak vyvolat zásadní mocenské střetnutí, během něhož by za přispění sovětské armády získali veškerou moc v zemi.

13. února 1948 došlo na zasedání vlády k politickému zemětřesení, když sociálně demokratický ministr Majer ohlásil, že dostal informaci o rozkazu zemského velitele SNB pplk. Dybala o změně na osmi místech obvodních velitelů SNB v Praze. Vláda se proti hlasům komunistických ministrů usnesla tento rozkaz zrušit a do vyřešení případu žádné další změny ve velitelském sboru Bezpečnosti neprovádět. Poté, co Gottwald a ministr vnitra Nosek odmítli provést usnesení vlády, rozhodli se ministři stran národní socialisté, lidovci a slovenští Demokraté podat demisi. Ovšem bez sociálních demokratů a nezávislého ministra zahraničí J. Masaryka a tajného člena KSČ, ministra národní obrany L. Svobody. Tím zůstala Gottwaldovi většina a KSČ vystoupila s požadavkem přijetí demise a doplnění vlády nové o ministry dle vlastního výběru, tedy bez konzultace s vedením ostatních politických stran. Během vládní krize pak nepokrytě přistoupili k politickým čistkám, propouštění ze zaměstnání, omezovali svobodu tisku a shromažďování, zatýkali funkcionáře ostatních stran atd. Velkou roli v tomto procesu sehrály Akční výbory NF, které byly vytvořeny zcela protizákonně a jejichž činnost byla v naprostém rozporu s ústavou. Staly se ovšem hlavním aktérem provedeného puče, neboť prováděly rozsáhlé čistky ve všech orgánech i organizacích – od ministerstev po zahrádkářské spolky. Komunisté během celé vládní krize disponovali velkým počtem ozbrojených sil. K okamžitému zásahu byly připraveny oddíly Bezpečnosti, Lidových milicí, pohraničních pluků, na Slovensku byli aktivováni partyzáni ze Svazu slovenských partyzánů (připraveni táhnout na Prahu). Komunisté tak měli ve zbrani tisíce lidí. Je zřejmé, že v případě potřeby by tyto ozbrojené síly neváhali pro prosazení svých zájmů okamžitě použít.

Za této situace mohl prezident Beneš vypsat nové volby, jmenovat úřednickou vládu leč demisi nepřijmout nemohl: byla podána do rukou předsedy vlády Gottwalda. Beneš podlehl obavám z občanské války a vládu dle návrhu KSČ jmenoval. 25. února ovšem nedošlo ke státnímu převratu zásadního významu. Mnohem zřetelnější je kontinuita s vývojem před i po únoru.

Doporučeníhodná literatura

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993.

Kaplan, K.: Pět kapitol o únoru. Brno 1997.

Ripka, H.: Únorová tragédie. Brno 1995.

Táborský, E.: Prezident Beneš mezi Východem a Západem. Praha 1995.

Ti, kdo vraždí: 50. léta v Československu 

Čistky, které masově prováděly akční výbor ještě dlouho po únorovém puči, se moskevským vládcům Československa jevily jako nedostatečné: V Moskvě totiž projevovali s „liberální“ a prý málo třídní politikou československého vedení nespokojenost. Tyto hlasy zesílily po zveřejnění roztržky mezi vedením sovětských a jugoslávských komunistů v červnu 1948. Výtky, že se nedostatečně uplatňuje teorie „zostřování třídního boje při přechodu k socialismu“ v politice KSČ, vyslechl zřejmě také Klement Gottwald při své návštěvě Sovětského svazu v září roku 1948 od Stalina. Rudolf Slánský oznamoval vedení KSČ, že po Gottwaldově návratu budou muset dosavadní politiku korigovat. Ostrý kurz v politice vyhlásil oficiálně Ústřední výbor KSČ v listopadu 1948. Avšak již před tím komunistické vedení vyzvalo k perzekučním zákrokům proti těm, kdo na sokolských cvičeních a sletu v létě a při pohřbu prezidenta Edvarda Beneše v září 1948 projevili odpor proti režimu. Ve skutečnosti politicky motivovaná soudní líčení začala již na jaře roku 1948 procesy proti představitelům slovenské Demokratické strany.

Zákony, dle kterých proběhly první procesy, ovšem nebyly pro komunistickou stranu příliš vhodné, neboť ukládaly trest smrti jen ve výjimečných případech. Proto KSČ nařídila parlamentu schválení zákonů nových. „Třídní“ zákony, které měly poskytovat politickým procesům alespoň zdání legálnosti, byly vydány převážně v letech 1948 – 1950, v období tzv. právnické dvouletky, řízené ministrem spravedlnosti JUDr. Čepičkou. Hned v jejím úvodu byl vydán proslulý zákon na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948Sb., dle něhož (spolu s první hlavou zvláštní části trestního zákona č. 80/1950Sb.) byly vynášeny rozsudky ve většině politických procesů. Dalším počinem této dvouletky bylo zřízení Státního soudu a Státní prokuratury pro agendu tzv. protistátní činnosti. 25. října 1948 byl vydán zákon č. 247/1948Sb. o táborech nucené práce, kam byli občané posílání administrativní cestou, bez soudního rozsudku. Byl vypracován jakýsi rozvrh represe. Nejdříve bylo třeba si vyřídit účty s předúnorovými politickými partnery komunistů, slovenskými demokraty počínaje. Pak přišli na řadu potenciální odpůrci bolševického režimu: od šiřitelů letáků, přes důstojníky až po velké rolníky. V roce 1950 byl inscenován proces s „vedením záškodnického spiknutí“, v němž byly vyneseny čtyři rozsudky smrti, mezi nimi nad Miladou Horákovou, někdejší poslankyní národně socialistické strany. Bezpečnost navíc chtěla dokázat velký rozsah spiknutí, a tak v následných procesech bylo odsouzeno přes 600 lidí, z toho deset k trestu smrti.

Následovali kněží – jen v roce 1950 bylo internováno 1910 mnichů a přes deset tisíc jeptišek. Likvidaci klášterů předcházel proces s představiteli řádů. Ten se konal začátkem dubna roku 1950 v Praze. Žaloba vinila obžalované z největších zločinů proti republice, mimo jiné ze špionáže pro Vatikán, z přechovávání zbraní, z nenávisti k režimu, z přípravy protistátního převratu, a dokonce ze spolupráce s gestapem. Průběh procesu se od jiných monstrprocesů odlišoval chováním obžalovaných. Ti při procesech odvolávali své výpovědi vynucené Státní bezpečností. Soud toto počínání kvalifikoval jako výmluvy a nebral je v úvahu. Prokurátor požadoval pro čtyři z nich trest smrti. Když svůj návrh vyslovil, z obecenstva se ozvaly hlasité projevy souhlasu a potlesk čtyř set přítomných účastníků. Proticírkevní ofenzíva pokračovala internací biskupů v jejich sídlech, což znamenalo úplné přerušení jejich styků s vnějším světem. Několik desítek kněží bylo odvezeno do internačních klášterů, pokud odmítli složit slib věrnosti republice, jak předpisoval církevní zákon, a spolupracovali nadále s biskupy nebo je obhajovali. Tzv. církevní šestka, kterou komunistické vedení pověřilo akcemi proti církvím, se rozhodla pro dva velké monstrprocesy a ostatní duchovní soudit na procesech s vyloučením veřejnosti. Jeden proces se měl konat v Praze a druhý na Slovensku. Politická koncepce procesů vyrůstala z tehdejších záměrů církevní politiky: odhalit před věřícími a nižším duchovenstvem vysokou hierarchii jako nepřátele státu, vyřadit neposlušné vyšší duchovenstvo a okolí téměř všech biskupů a vytvořit si podmínky pro případný úder přímo proti biskupům.

 V další fázi procesů přišli na řadu trockisté, sociální demokraté, „kulaci“ a vnější nepřátelé. Poté došlo na „sabotéry“, povětšinou „židovského původu“, na důležitých místech ekonomických i policejních. V souvislosti s jugoslávskou krizí bylo na sovětský rozkaz odhaleno „protistátní spiklenecké centrum“ ve vrcholných orgánech komunistické strany. Proces s Rudolfem Slánským, bývalým generálním tajemníkem KSČ, skončil na konci roku 1952 jedenácti rozsudky smrti. V tomto procesu se v souladu se sovětskou režií projevil silný antisemitismus.

Od roku 1949 se režie procesů odehrávala pod taktovkou sovětský poradců, pozvaných Slánským. Jejich úkolem bylo zavést sovětský způsob řízení jednotlivých úseků společnosti. V procesu sovětizace Československa zaujímalo působení poradců klíčovou pozici. Největší roli sehráli „sovětnici“ v československé komunistické bezpečnosti a v armádě. V těchto hlavních mocenských útvarech totiž nepůsobili jednotlivě, nýbrž jako ucelený útvar. V čele útvaru stál poradce ministra, který měl své zástupce a kterému podléhali všichni ostatní poradci, včetně nižších složek, tj. i mimo ministerstvo. Vedoucí fakticky rozhodoval o příchodu dalších poradců. Přítomnost poradců jako organizovaného útvaru, který pronikl do všech „klíčových funkcí“, a jejich rozhodující mocenské postavení vedly k tomu, že poradci oba resorty zcela ovládali a zajišťovali jejich podřízenost moskevskému ústředí. Obdobně tomu bylo i v plánování, řízení a organizaci hospodářství, zejména ve zbrojním průmyslu. Do resortu bezpečnosti zavedli nové metody. Hned od počátku totiž kritizovali „měkkost“ československé bezpečnosti a jali se „vylepšovat“ metody vyšetřování. Fyzické násilí při výsleších prováděli dílem sami, dílem k němu pobízeli své československé soudruhy. Poradci rovněž přinesli výrobní technologie politických procesů.

Poprvé byla použita v procesu s tzv. Direktoriem československého odboje (Miladou Horákovou a spol). Poradci jej koncipovali jako velký monstrproces se záměrně sestaveným ústředím a řadou procesů následných. V tomto procesu se také začalo s „přípravou“ obžalovaných, totiž s probíráním otázek, které budou u soudu kladeny a odpovědí, které se učili odříkávat. Dle obdobného vzoru se odehrávaly i další monstrprocesy, včetně procesu s protistátním spikleneckým centrem, na jehož přípravě měli poradci rozhodující podíl.

Záměry moci byly nejen podnětem a ideovým iniciátorem procesů, ale určovaly i jejich politickou koncepci či ideologii. Tu měl každý proces a u velkých procesů byla určována sestava obětí a charakter vykonstruovaných zločinů. Politická koncepce zrcadlila úmysl či cíl, který „výrobci“ procesů sledovali. Škála úmyslů byla rozsáhlá: od donucení rolníka ke vstupu do JZD až politický odhalení temných piklů a plánů světového imperialismu. Podle toho proběhly procesy s působností okresní, národní, celostátní i mezinárodní. Předem vybrané procesy probíhaly veřejně a s organizovanou účastí obyvatel, a to i procesy okresní, které např. měly odhalit zločiny „vesnických boháčů“ nebo „vlastizradu“ bývalých funkcionářů nekomunistických stran. Mimořádnou důležitost přisuzovali organizátoři monstrprocesům, koncipovaným jako velké politické divadlo, s organizovanou účastí posluchačů a s rozsáhlou propagandou. Jejich posláním bylo odhalovat „zradu a hanebnost obžalovaných, jejich „protinárodní cíle“, jejich „zaprodanost imperialismu“ atd. Velké procesy měly společné charakteristické rysy: obžalovaní v nich byli složeni tak, aby tvořili centrum velkého spiknutí, jehož nebezpečnost zvyšovaly tzv. procesy následné, navazující na centrum. Žaloba a mučením vynucená doznání obsahovaly takové množství nejhrůznějších zločinů, aby veřejnost šokovaly, a byly takového druhu, že mohly být vyneseny jen vysoké a nejvyšší tresty.

Pro údajné politické delikty bylo v letech 1948 – 1953 odsouzeno přes sto tisíc lidí, z toho přes čtyřicet tisíc k trestům delším deseti let. K trestu smrti bylo od října 1948 do ledna 1953 odsouzeno 232 osob, popraveno 178. Kromě Sovětského svazu nebyl v žádné z jeho kolonií postižen třídní justicí a popraven takový počet lidí jako v ČSR. K tomu je ovšem třeba připočítat i desítky tisíc odsouzených pro údajné hospodářské delikty, zásobovací přestupky, třídní původ rodičů, pro víru či přátelství a příbuzenský vztah s exulanty. Několik set tisíc lidí bylo bez soudu internováno v táborech nucené práce (TNP) nebo museli soužit v pomocných technických praporech (PTP).

Sovětský faktor má pro hodnocení kampaně státního teroru na přelomu 40. a 50. let podstatný význam. Vnější projevy politiky Komunistické strany Československa, která zahrnovala inscenované soudní procesy, věznice, pracovní tábory a popravy a byly provázeny mimořádnou brutalitou a krutostí, tak nejsou jen projevem prvoplánové politické deviace, ale jeví se jako extrémně pragmatický způsob konsolidace satelitního státu, jehož surovinové a pracovní zdroje potřebovala Moskva ke své politice vůči Západu. Příprav na vojenský úder proti Západu vyžadovala od „tábora míru“ maximální úsilí všech porobených zemí. Podobně jako v ostatních zemích bloku i v Československu můžeme pozorovat snahu využít typicky sovětskými bezohlednými metodami hospodářský potenciál země. Represe úvodní fáze budování socialismu je nutné vidět především v této souvislosti, jejich mrtví, věznění a jinak postižení nebyli tolik oběťmi na oltáři monumentálního historického projektu, ale spíše více či méně použitelným materiálem. Absurditu příprav na třetí světovou válku dokresluje přijetí zákona na ochranu míru v prosinci roku 1950, stejně jako fakt, že se Praha stala sídlem Světové rady míru i v lednu 1951 uskutečněný první sjezd Obránců míru.

Manipulace lidmi byla předpokladem zahájení rozsáhlých strukturálních změn československé společnosti. V ekonomice to znamenalo komplexního vymazání soukromého sektoru a také „soukromnické“ mentality, ať již formou likvidace nebo „převýchovy“ jejích představitelů. Jestliže ještě v roce 1947 vytvářel soukromý sektor po předchozích znárodňovacích aktech asi 24 % národního důchodu a zahrnoval zhruba tolik pracovních sil, v roce 1951 tento sektor již takřka neexistoval.

Podobně dopadlo i zemědělství. Pro československé komunisty byla nemyslitelná existence soukromé, nezávislé zemědělské výroby. Sovětský model kolektivizace představoval pro vedení KSČ jediné možné řešení zemědělské otázky. Zemědělská velkovýroba a „zrod družstevního rolnictva“ představovaly dle KSČ podmínky pro optimální soulad zájmů „vládnoucí dělnické třídy a pracujícího rolnictva“.

V roce 1949 začalo vyvlastňování majetků nad 50 hektarů, které násilím převedlo většinu půdy do socialistického sektoru. Tzv. socializace venkova byla neoddělitelně spojena s extrémním nátlakem, kdy zvláště oblíbenou metodou, jak přinutit konzervativní sedláky ke vstupu do statku či družstva, bylo nasazování dávek, které nebyli schopni splnit. Kromě nátlaku hospodářského byli rolníci, kteří odmítali vstoupit do JZD, vystaveni politickým perzekucím. Místní funkcionáři je zařadili na černé listiny třídních nepřátel, což znamenalo nesmlouvavý postup úřadů při vymáhání dodávek, vyměřování pokut, přijímání dětí na studia atd. atd. Nejvíce postiženou skupinu představovali tzv. vesničtí boháči – kulaci. Hlavní tažení proti nim proběhlo po roce 1951. Komunisté kulaky (výměra 20, 15, 12 ha) prohlašovali za největší nepřátele kolektivizace a usilovali o jejich likvidaci jednak řadou úředních opatření – zcela nereálný rozpis povinných dodávek, zabavení strojů, daňová a cenová politika, zákaz zaměstnávat námezdní pracovní síly. Logickým důsledkem byl hromadný hospodářský úpadek, trestaný od října 1951 uvalením národní správy, zabráním majetku a vystěhováním majitele z obce i okresu se zákazem návratu. Jen do května 1953 došlo k vystěhování 1077 rodin. Dle seznamu „kulaků“, povinně, leč naprosto svévolně sestaveného obcemi a předaného okresním úřadům, připravila Bezpečnost sadu provokací (Čihošťský zázrak, Babický případ atp.) a následných procesů s „vesnickými boháči“, které označovala za sabotéry hospodářského plánu. Prokurátoři a soudci jezdili po všech okresech, aby zjistili, jak se akce proti kulakům realizuje po justiční linii, tedy zda byl odsouzen naplánovaný počet obětí.

Základní směry hospodářského a sociálního vývoje nového režimu stanovil první pětiletý plán na léta 1949 – 1953. Její definitivní koncepce, schválená v květnu 1949, zcela otevřela československou ekonomiku sovětským příkazům. Ty spočívaly v kombinování jednoznačné orientace na těžký průmysl a militarizace ekonomiky jako celku. V únoru 1950 ÚV KSČ schválil směrnici na urychlenou výstavbu socialismu. Jejím ústředním bodem byla industrializace. Těžké strojírenství se mělo zvýšit až o 400%. ČSR na sovětský příkaz vynakládala obrovské neefektivní investice do výstavby dolů, hutí a těžkého strojírenství. Ke ztrátovosti přispívala roztříštěnost investic, vysoká rozestavěnost, rozsáhlý geologický průzkum a nerentabilní těžba a zpracování surovin, zvláště nerentabilních rud. Závody spotřebního průmyslu byly zavírány, domácí poptávka po spotřebním zboží zůstávala chronicky neuspokojena. Chybělo zboží elementární denní potřeby. Narůstal bytový problém. Vývoj ekonomiky po roce 1949 znamenal počátek cesty, která zavedla československý hospodářský systém do neřešitelných dilemat, ležících zcela stranou normálního světa. První problémy se začaly objevovat již v letech 1951 a 1952.

Po únoru 1948 byla ČSR definitivně začleněna do jednotné zahraniční politiky sovětského bloku. Jakákoliv specifikace v mezinárodních vztazích ztratila na významu. V mezinárodních vztazích byly preferovány vojenská síla, ekonomická blokáda a nenávistná propaganda. Stalinismus dělil svět na dva tábory – „tábor socialismu a míru“ s evropskou a asijskou částí, k němuž s nadějí vzhlížejí demokraté celého světa a „tábor kapitalismu, imperialismu a války“. Tábor kapitalismu byl nenáviděným nepřítelem, který musí být v očích masy totálně zostuzen, kriminalizován a posléze vyhuben. Kapitalismus měl ovšem vzbuzovat nejen nenávist, ale masově vyvolávat strach. K tomu sloužila nepřetržitě šířená psychóza ohrožení válkou ze Západu. Mezinárodní izolace se neustále prohlubovala: ČSR omezila svou činnost v mezinárodních organizacích, ačkoli v řadě z nich byla zakládajícím členem. Zdůvodnění bylo jednoduché: tyto organizace straní zájmům imperialismu. V lednu roku 1950 vystoupilo Československo z UNESCO, v červnu téhož roku z meziparlamentní unie. Západní orientaci nahradil Sovětský svaz zařazením ČSR do východního rámce mezinárodních vztahů. Druhý nejbližší spojenec po SSSR a lidově demokratických zemích východní Evropy byl spatřován v hnutí národů východní Asie, zejména v Čínské lidové republice a Korejské lidově demokratické republice. Východoevropské „třídní bratrství“ demonstrovaly dvoustranné spojenecké smlouvy s Polskem, Bulharskem, Maďarskem a Rumunskem. V říjnu roku 1949 uznalo Československo východní Německo a navázalo s ním diplomatické styky. O rok později proklamovaly vlády obou států deklaraci o přátelství a spolupráci. Hodní Němci byli na světě…

To vše souviselo s masivní ideologickou indoktrinací. Ideologie vycházela z marxisticko – leninské teorie, která sama sebe prohlašovala za jediný racionální systém k vědeckému poznání vývoje lidské společnosti. Učení Marxe, Lenina a Stalina bylo prohlášeno za jedinou státní ideologii, závaznou pro školství, armádu, osvětu, vědu, kulturu i sport. Žádné jiné ideologie či myšlenkové proudy nebyly tolerovány. Komunismus vnutil československé společnosti novou, kulturně a civilizačně cizí hierarchii sociálních skupin a životních hodnot. Na první místo byl postaven manuálně pracující dělník – uvědomělý komunista. Příslušníci buržoazie byli označeni za „bývalé lidi“. Za parazity společnosti platili např. advokáti nebo číšníci. Velmi ostrá kampaň byla vedena proti inteligenci. Gottwald jí vyčítal kastovnictví, odtrženost od života a odpor k fyzické práci. Duševní pracovníci se museli vyrovnat s tím, že výsledky jejich práce nebudou zveřejněny a že budou stále terčem útoků vulgární propagandy. Mnoho z nich se stalo obětí politických procesů a skončilo v koncentračních táborech. Za literaturu se Československu i popravovalo.

Na místa předúnorové inteligence měla nastoupit nová revoluční inteligence z dělnických kádrů. Dělnickými přípravkami prošlo v letech 1949 – 1954 přes 10 000 „studentů“. Kurs určený pro řízení továren pro absolventy základních škol trval tři měsíce, na místa okresních a krajských prokurátorů stačilo roční školení. Tak byl uveden do praxe výrok ministra Kopeckého o tom, že pravidelná četba Rudého práva nahrazuje vysokoškolské vzdělání. Do řídících funkcí nastoupilo 200 000 dělníků.

            KSČ uvalila na československé občany informační izolaci. Omezila výjezdy do zahraničí. Tisk, rozhlas, ČTK, film, veřejné knihovny, obecní kroniky, plakáty, reklamy, odznáčky, nálepky, známky, vědecká produkce byly vystaveny přísné cenzuře. Téměř sedm milionů svazků z fondů knihoven bylo dáno do stoupy. Čistkou prošly jen tři miliony svazků. Téměř všechny projevy československé samostatnosti, celé generace nekomunistických českých osobností měly být vymazány z národní paměti. V roce 1952 prohlásil Kopecký T. G. Masaryka a E. Beneše za vlastizrádce. Oficiální věda a kultura se staly pouhými služebnými nástroji komunistické ideologie. Za jedinou přípustnou metodu umělecké tvorby byl prohlášen socialistický realismus. Realistickou formu doplňoval komunistický stranický obsah s optimistickým vyzněním. Umělec byl povinován stát se aktivní součástí socialistické revoluce a svou cílenou tvorbou ji uspišovat. Výsledkem byla připitomělá, schematická tvorba bez uměleckých hodnot. Západní kulturní dědictví bylo ovšem „přežitkem“, celá česká meziválečná avantgarda „úpadkovým uměním“. Nedostatek povolených domácích titulů socialistického zaměření byl kompenzován záplavou sovětské literatury. Počátkem 50. let bylo 80% všech vydaných knih přeloženo z ruštiny či tematicky souviselo se Sovětským svazem.

            Ke kulturním „výdobytkům“ doby patřil i kult osobnosti J. V. Stalina a patřičném poměru i K. Gottwalda. Právě v Československu – vedle Albánie – dosáhlo uctívání Stalina obzvlášť pitoreskních rozměrů. Jako doklad může posloužit nejen vybudování největšího Stalinova pomníku na světě v Praze na Letné, fanatické projevy oddanosti a shromažďování darů u příležitosti Stalinových 70. narozenin (1949), kdy tisk, nakladatelství rozhlas, film, umělecké svazy, veřejné instituce, organizace Národní fronty, národní výbory a státní aparát dostaly příkaz učinit z holdu Stalinovi svůj ústřední úkol. „Stalinovy narozeniny znamenají mezník ve vývoji české a slovenské poezie po válce“, tvrdilo se tehdy zcela oficiálně a řada básníků přispěchala se svými ódami a chvalozpěvy. S dary pracujících byl do Moskvy vypraven zvláštní vlak. Samostatnou kapitolu představuje i „lidová“ hysterie spojená se Stalinovým úmrtím. Stalin zemřel v březnu roku 1953. Gottwald jej věrně následoval o několik dní později…

 Studia hodná literatura:

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993.

Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990.

Hořec, J.: Doba ortelů. Brno 1992.

Klusák, A.: Kultura a politika v Československu 1945 – 1956. Praha 1998.

Destalinizace na československý způsob...

Krátce po návratu ze Stalinova pohřbu zemřel 14. března 1953 i vůdce československých komunistů, Klement Gottwald. V úřadu prezidenta ho nahradil Antonín Zápotocký (toho ve funkci premiéra vystřídal Viliam Široký) a v čele komunistické strany Antonín Novotný, dočasně pověřený řízením sekretariátu ústředního výboru KSČ. Kromě této nedobrovolné personální obměny se v Československu na první pohled a na veřejnosti nedělo příliš mnoho věcí, které by na Stalinovu smrt nějakým způsobem reagovaly. Brzy však přišel šok.

Komunistická hospodářská politika přiblížila stát ekonomickému kolapsu. Ten měl být odvrácen měnovou (oficiálně peněžní) reformou, jež zahrnovala znehodnocení vkladů a úplné zrušení vkladů vázaných od minulé měnové reformy (1945). Na konci května roku 1953 pak Národní shromáždění přijalo zákon o měnové reformě, která v rozsahu od 5 : 1 do 50 : 1 měnila vklady a hotové peníze. Měnová reforma i způsob jejího provedení (o stabilitě československé koruny hovořil v rozhlasovém projevu v předvečer měny i prezident Zápotocký) zapříčinily rozsáhlé nepokoje a stávky (půl dne se stávkovalo ve sto dvaceti devíti závodech, ještě početnější bylo krátkodobé zastavení práce) téměř po celém území státu. Nevětší bouře propukly v Plzni a na Ostravsku. V Plzni demonstranti opanovali i radnici a proti více než 20 000 protestujících došlo k nasazení armády, lidových milicí, pohraniční stráže a Státní bezpečnosti. Před krajským soudem v Plzni proběhlo v době od 13. do 22. července 1953 čtrnáct procesů. Tresty se pohybovaly v rozmezí od 6 do 14 let. Celkem bylo odsouzeno 331 osob, z toho 48 žen. Po sérii hlavních procesů následovala vlna vedlejších přelíčení u okresních soudů. Rozhodnutím předsedy Jednotného národního výboru navíc došlo k nucenému vystěhování množství rodin z Plzně do pohraničí.

Jenže v Sovětském svazu přišlo období tzv. „nového kursu“, kterým chtělo sovětské vedení předejít výbuchům sociální nespokojenosti, jakým bylo československé povstání v květnu roku 1953 v jiných zemích bloku, pročež zahájilo na začátku června 1953 politickou kampaň, která měla sledovat snižování nahromaděného konfliktního potencionálu. Vedle ekonomických změn, dle nichž teoreticky mělo dojít ke zvýšení výroby spotřebního zboží, investiční podpoře zemědělství, služeb a bytové výstavby. Měnily se i metody teroru, nyní se kladl důraz na formální dodržování socialistické zákonnosti. Nadto bylo požadováno podřízení bezpečnostních orgánů komunistické straně a nastolení principu kolektivního vedení v řídících složkách strany a státu.

„Nový kurs“ byl v podstatě pokusem o odpověď na krizové momenty takřka v celém socialistickém bloku. Zasedání ÚV KSČ dne 4. září 1953, na němž byl „nový kurs“ oficiálně vyhlášen, se však usneslo jen na kosmetických úpravách ekonomického a politického systému ČSR. Poněkud jej ovšem narušil Antonín Zápotocký, který dle sovětského vzoru kritizoval ve veřejných projevech 2. srpna a 27. září praxi násilné kolektivizace zemědělství a snahu udržet nerentabilní družstva za každou cenu. Po těchto projevech proběhla vlna návratů k soukromému hospodaření – jednalo se asi o deset tisíc rodin, tedy takřka 30% všech družstevníků – a strana a vláda měly plné ruce práce, aby zabránily panickému útěku od zemědělského kolektivismu. V průběhu několika let byla tato nepříjemnost zlikvidována.

Přesto došlo ke zrušení některých pracovních táborů a vojenské útvary PTP byly rozpuštěny. Neznamenalo to ovšem, že by se jakkoliv zpochybnily politické procesy z roku 1952 nebo usnesení celostátní konference z téhož roku. Zápotocký a Novotný dali naopak souhlas k pokračování dalších politických procesů. V letech 1953 a 1954 proběhlo minimálně 10 větších procesů, většinou za zavřenými dveřmi. Po předchozím schválení rozsudků v politickém sekretariátu ÚV KSČ byli protiprávně odsouzeni příslušníci „protistátních a protistranických“ skupin v Bezpečnosti v armádě, ve stranickém aparátu, tzv. „slovenští buržoazní nacionalisté“ ekonomové atd.  Stalinská teorie „zostřování třídního boje“ úměrně dosaženým výsledkům socialismu byla ostatně stále ještě v platnosti. Smrt J. V. Stalina znamenala pro KSČ vlastně výzvu jít důsledně jeho cestou, dokončit dílo mrtvého „vojevůdce světového proletariátu“.

Ekonomické změny vycházely ze sovětské praxe, českoslovenští národohospodáři byli bez ohledu na politickou příslušnost zlikvidováni v procesech. Částečně se alespoň obnovil obchod se západními zeměmi. Odpor obyvatelstva po měnové reformě byl utlumen postupným několikerým snížením cen v letech 1953 – 1955. Snížení se týkalo především průmyslových výrobků než potravin. Kvalita a sortiment byly na velmi nízké úrovni. Postupně vzrostly mzdy, ovšem především ve prospěch nekvalifikované práce. Spotřeba potravin překročila předválečnou úroveň a v roce 1955 se podařilo dosáhnout předválečné úrovně ve výstavbě bytů. Určitá ekonomická stabilita dozajista přispěla k neutrálnímu postoji československých občanů v roce 1956, zejména při maďarském protikomunistickém povstání, které na Chruščovův příkaz zlikvidovaly sovětské tanky.

Komunistické vedení nyní proklamovalo zásadu dodržování socialistické zákonnosti.  O nápravě justičních vražd i dalších nezákonností z let 1948 – 53 se přirozeně neuvažovalo, neboť by mohla být podlomena autorita KSČ. Teprve v lednu 1955 byla ustanovena komise, jejímž úkolem bylo přezkoumat některé soudní případy z hlediska výše trestů. Předseda komise Rudolf Barák se ovšem jako ministr vnitra na četných politických procesech podílel.

V této atmosféře zapůsobil mezi československými komunisty Chruščovův referát o Stalinovi jako bomba. Vedení KSČ původně chtělo Chruščovou kritiku Stalina pominout mlčením a z XX. sjezdu KSSS akceptovat jen některé sociálně kritické závěry. Interní materiály, které nechal vypracovat Novotný, však již byly vůči Stalinovi poměrně kritické. Pod tlakem obrovského ohlasu Chruščovova vystoupení, které se nedalo utajit, bylo zkrátka nutno přistoupit na diskusi o osobě a fenoménu stalinismu i v rámci KSČ.

Je samozřejmé, že se během diskuse uvnitř KSČ na jaře roku 1956 nevyslovovaly pochybnosti o základních rysech systému totalitní politické diktatury strany. Axiomaticky se vycházelo z toho, že sám fakt jedinovlády KSČ ve státě je podmínkou „výstavby socialismu a komunismu“, stejně jako nebyla popírána teze, že třídní boj předpokládá politickou diktaturu: v pochybnost se braly jen některé metody užívané v praxi, pokud se uplatňovaly proti komunistům samým.

Řízená diskuse se však brzy vymkla bolševickému vedení z rukou. Rozvinula se i masová kritika stalinismu zdola – od řadových členů KSČ, ba i bezprávných občanů – nekomunistů. Komunisté Svazu spisovatelů přišli dokonce s požadavkem svolat mimořádný sjezd KSČ, který by zvolil nové ústřední orgány s novými lidmi. Vládnoucí stranická garnitura ovšem právem spatřovala v požadavku svolání sjezdu přímé ohrožení svých pozic, a proto se proti němu rezolutně postavila. Namísto sjezdu byla nakonec svolána celostátní konference KSČ, která na rozdíl od sjezdu neměla právo volit nový ústřední výbor strany. Konference se přirozeně přihlásila k nové linii Moskvy, vyhlásila některé ideologické a politické teze stalinismu za neplatné také v Československu, avšak nepřinesla žádnou kvalitativní změnu ve vedení KSČ, ani rozhodujících politických aparátech. Navíc schválila upevnění přímého stranického řízení a kontroly společnosti.

Z hlediska bolševiků byl asi nejhorší událostí, ke které došlo v souvislosti s XX. sjezdem KSSS, II. sjezd československých spisovatelů ve dnech 22. – 24. dubna 1956. Někteří spisovatelé velmi ostře vystoupili proti komunistickému vedení. Jaroslav Seifert a František Hrubín ostře kritizovali zásahy stranických a státních orgánů do svobody umělecké tvorby. Destalinizovat československou společnost prý nemůže zkompromitovaný ÚV KSČ, ale právě intelektuální „svědomí národa“. Sjezd spisovatelů měl obrovský vliv. Bolševické vedení se mu pokusilo čelit odsouzením „kverulanství intelektuálů“ a zcela v Heydrichově duchu podplácením „zdravého dělnického jádra“ i dalších spolehlivých sociálních skupin (zkrácením pracovního týdne a zvýšením mezd). 2. května 1956 prohlásil ÚV KSČ diskusi k závěrům XX. sjezdu KSSS za ukončenou. Vedení KSČ postupovalo nyní odhodlaně a jednotně. Především prohlásilo za nedotknutelný odkaz mrtvého K. Gottwalda. Nepřipustilo personální změny ve vlastních řadách. Za pomoci Barákových intrik byl „obětován“ pouze Gottwaldův zeť A. Čepička, jenž byl odvolán z funkcí člena politického byra ÚV KSČ, prvního náměstka předsedy vlády a ministra národní obrany.

Ve vztahu k polským a maďarským událostem na podzim 1956, jež ohrozily existenci sociálně politického systému sovětského typu, stálo československé vedení na nejdogmatičtějším křídle sovětské bloku. Několikrát dokonce navrhovalo sovětskému vedení vojenskou spoluúčast ČSR na sovětské intervenci do Maďarska. SSSR této nabídky nevyužil.

V té době již Československo i Maďarsko byly členy nového agresivního vojenského uskupení – Varšavského paktu. Jeho formálním cílem byla koordinace zahraniční politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti: členské státy si byly povinny vzájemně pomáhat, organizace tak rovněž legitimizovala intervence na území spojenců.

Od 10. sjezdu KSČ v červnu 1954 až po zasedání jejího ústředního výboru v březnu 1956, které se mělo přímo zabývat sovětským sjezdem, se v oficiální politice nic podstatného nestalo. Pokud se mluvilo o nezákonných postupech, většinou jen v souvislosti s postiženými komunisty, a to ještě ne se všemi. Vina se částečně oprávněně a více účelově svalovala na popravené (Slánský) nebo odstavené (Alexej Čepička) komunisty, kteří kdysi represe rozjížděli a pak se stali jejich oběťmi. Diskuse na toto téma nepřekračovala na rozdíl od Polska či Maďarska stranické teritorium a věcně zcela ignorovala nekomunistické oběti procesů. KSČ doufala, že tímto způsobem oddělí problém teroru tlustou čarou od přítomnosti a uchrání se tak destabilizujícího vlivu kampaní, které sledovala právě ve zmíněných sousedních zemích.

Dokonce ani hospodářská situace nedoznala zásadních změn ve směru, který se zdály naznačovat postupy v roce 1953. Úpravy si de facto vynutil kolaps první pětiletky, který se řešil provizorními tzv. ročními prováděcími plány. KSČ za hlavní příčinu kolapsu nepovažovala existující hospodářskou strukturu, nýbrž nesprávné či přehnaně podrobné definování plánovaných ukazatelů, jejichž dílčí úpravy tak měly odstranit všechny problémy. S tímto poznatkem se strana pustila do přípravy dalšího pětiletého plánu na období 1956 –1960, který pouze opakoval hlavní principy předchozího plánu.

V tomto postupu utvrdily KSČ maďarské a polské události, které současně přispěly k zesílení kontroly nad společností, i když bez drastických excesů předchozího období, a k prosazení silného státního centralismu. Po smrti A. Zápotockého se v listopadu 1957 stal novým prezidentem Novotný, který si ponechal v rukou také funkci prvního tajemníka KSČ. V říjnu téhož roku Barákova komise uzavřela svou práci. Bývalí funkcionáři bezpečnosti, z nichž někteří již byli delší dobu ve vyšetřovací vazbě, šli před soud, ale jejich provinění podléhala amnestii u příležitosti volby nového prezidenta, takže vězeňské cely zakrátko opustili. V roce 1960 byla schválena nová československá ústava, která definitivně eliminovala poslední stopy po slovenském Sboru pověřenců a Slovenskou národní radu proměnila v orgán lokální správy. Hlavně však pod dojmem splněných ukazatelů druhé pětiletky změnila nová ústava název státu z Československé republiky na Československou socialistickou republiku a také státní znak se změnil, když korunku nad hlavou bílého lva v červeném poli nahradila pěticípá hvězda. Prezident a první tajemník Novotný si naplánoval vítězství komunismu do deseti let…

Více než vhodná literatura

O kultu osobnosti a jeho důsledcích. In: Příloha Reportéra č. 3/1990.

Černý, V. Paměti III. (1945 – 1972). Brno 1992.

Od "tání" k "předjaří" (1956 - 1967)

V nové československé z roku 1960 ústavě byla vedoucí úloha KSČ zakotvena ještě výrazněji než v tehdy platné sovětské ústavě z roku 1953. Zároveň došlo k výraznému omezení pravomocí SNR, jako nadbytečný mezičlánek výkonné moci mezi vládou a KNV byl v nové ústavě zrušen Sbor pověřenců. SNR měla plnit roli pouhého poradního orgánu a stala se tak pouhou kulturně osvětovou institucí s odůvodněním, že národnostní otázka je ve společnosti nalézající se v etapě přechodu ke komunismu, anachronismem. V roce 1960 proběhla amnestie, díky které opustilo vězení 5 601 obětí nezákonných politických procesů. Další amnestie z 9. 5. 1962 osvobodila 2 520 osob. I tak ve vězení zůstalo ještě 2 985 politických vězňů. Na druhé straně však stoupala aktivita StB. Rozkazem ministra vnitra z roku 1960 vznikla evidence tzv. „bývalých lidí“, do které bylo zařazeno na 130 tisíc politických vězňů a další občané, kteří neměli dělnický původ. První tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Novotný, jemuž se podařilo bez větší úhony přestát tlaky vyvolané XX. sjezdem KSSS i volání po rehabilitacích, si přes výrazný podíl na zločinech 50. let do jisté míry dokázal upevnit postavení dosazováním vlastních lidí do vysokých funkcí, úplatků a zastrašování. Na XII. sjezd KSČ v roce 1962 Novotný vykládal o komunismu v ČSSR v roce 1970. Halasně vytrubované úspěchy a následné zhroucení pětiletky působily až komickým dojmem.

Na hospodářské obtíže byl Novotný nucen reagovat přistoupením na některé ještě obecně formulované kritické připomínky, které se týkaly rehabilitace obětí stalinistických procesů s komunisty, i určitým uvolněním poměrů. Ačkoli se o potřebě radikální ekonomické reformy hovořilo již v roce 1964, zavádět se začala až o tři léta později. Proti nekompetentním zásahům a konzervativním postojům A. Novotného a jeho vedení se proto záhy postavila skupina ekonomických reformátorů v čele s O. Šikem. Hospodářské a sociální povznesení Slovenska povzbudilo vedoucí skupinu slovenských komunistů k formulaci požadavků na větší míru politické a kulturní samostatnosti. A konečně obnovená vlna kritiky stalinismu na XXII. sjezdu KSSS (1962) povzbudila široké vrstvy československé inteligence k vystoupení ve prospěch zásadního rozšíření svobody bádání, tvůrčího činu a projevu. Dodnes uznávaným symbolem možných změn se již v roce 1963 stala bouřlivá mezinárodní konference v Libicích, věnovaná doposud zapovězenému Franzi Kafkovi. Určité uvolnění poměrů se projevilo i menším počtu cenzurních zásahů, což mimo jiné přispělo k ojedinělému rozvoji československé kultury. Výrazně například vzrostl počet překladů zahraniční (západní) literatury a o šedesátých letech se právem hovoří jako o zlaté éře československého filmu.

Rehabilitace tzv. buržoasních nacionalistů (Husák a spol.) v roce 1963, prosazená proti vůli Novotného, uvolnila cestu k národně politickému hnutí Slováků. Tajemníkem ÚV KSS se stal A. Dubček. Slovenské národně politické hnutí se setkalo s odporem pražských politických kruhů v čele s Novotným, který se dostal do otevřeného konfliktu s G. Husákem v letech 1963 – 64.  Není bez zajímavosti, že to byla právě tzv. slovenská otázka, která v prosinci 1968 de facto dala impuls k odchodu Novotného z funkce 1. tajemníka. Ještě daleko dříve se Antonín Novotný dopustil zřejmě osudové chyby. Po sesazení Chruščova Brežněvovou klikou se roku 1964 odvážil naprosto nevídaného činu: Jménem předsednictva ÚV KSČ zaslal vedení KSSS dopis, v němž se kriticky vyjadřoval k „překvapujícím a nenadálým změnám ve vedení strany“.

            V létě 1967 opoziční síly z řad stranické inteligence formulovaly závažné politické požadavky: revizi dosavadního chápání vedoucí role strany, možnost zásadních a otevřených diskusí uvnitř strany a zrušení cenzury. Nejen ekonomická reforma, ale i otázka, jak reagovat na tyto požadavky, vedla uvnitř strany k diskusím, které definitivně přivodily rozpad názorové uniformity.

Přehlídkou růzností i protichůdností kritických stanovisek byl pak především IV. sjezd československých spisovatelů v červnu 1967. Vyšel odtud také závěr, který byl považován za manifest proti kulturnímu byrokratismu, cenzuře, administrativnímu usměrňování diskusí, zamlčování a tajnůstkářství v politice i ve veřejném životě. Novotný reagoval na spisovatelský sjezd pokusem o zdrcující protiúder. Nejenže zakázal zveřejnit sjezdová jednání, ale i zvolit předsednictvo ÚV Svazu československých spisovatelů. Nakonec odejmul svazu Literární noviny, v té době nejčtenější časopis v Československu. Tato opatření se mu ještě podařilo prosadit na zasedání ÚV KSČ v září 1967, ale postup proti spisovatelům již nenašel podporu v nižších stranických orgánech. Ideologické oddělení ÚV KSČ pod jeho vedením situaci již nezvládlo situaci. Také ostatní tajemníci začali Novotného opouštět, zejména když vešlo v nejvyšších kruzích strany ve známost Novotného odmítnutí Brežněvovy žádosti o umístění sovětských jednotek na našem území. Z toho, jak mnozí pochopili, nemohlo vzejít nic jiného než ztráta „vnější ochrany“ Novotného režimu a tím i vysoká pravděpodobnost jeho pádu…

Doporučená literatura 

Kaplan, K.: Kronika komunistického Československa. Kořeny reformy 1956 – 1968. Společnost a moc. Praha 2008.

Kaplan, K.: Kořeny československé reformy 1968. Praha 2000.

Kaplan, K.: „všechno jste prohráli!“ (Co prozrazují archivy o IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů 1967). Praha 1997.

Pražské jaro (1968 - 1969)

Ekonomická krize, aktivita slovenských i českých intelektuálů, skutečnost, že Brežněv nehodlal podržet ve funkci Antonína Novotného, představují některé příčiny československého vývoje na konci šedesátých let. V prosinci 1968 byl Novotný nucen dát k dispozici svoji funkci 1. tajemníka ÚV KSČ a na jeho místo byl v lednu 1968 celkem náhodně zvolen muž, kterého celkem nikdo neznal: Alexander Dubček. Velké reformy neplánoval, nicméně v únoru 1968 předložilo jeho vedení nástin akčního programu KSČ a s ním i údajné úsilí o „humanistické poslání a lidskou tvář socialismu“.

Vývoj událostí se iniciátorům „mírného pokroku v mezích zákona“ začal vymykat z rukou. Koncem února vstupují do hry jako celistvá skupina novináři, tehdy z 80 procent členové KSČ, kteří se rozhodli, že se již nebudou podřizovat cenzuře. Předsednictvo ÚV KSČ poté 4. března cenzuru zrušilo. Vznikl Klub angažovaných nestraníků, došlo k založení organizace bývalých politických vězňů – K 231, nezávislého Klubu demokratické mládeže, objevila se sekce nezávislých spisovatelů a novinářů, tvořily se zárodky sociálně demokratické strany, v celé zemi probíhaly veřejné debaty, v nichž byla zcela otevřeně napadána KSČ a její politika.

            Pod tlakem různých afér, ale i rodícího se veřejného mínění byl Novotný nucen 22. března donucen k abdikaci. Změnilo se vedení prakticky všech společenských organizací. Nemalou aktivitu rozvinuli v březnu také představitelé náboženského života, zvláště církve katolické. V tajném hlasování byl 30. března zvolen presidentem republiky Ludvík Svoboda a na dubnovém zasedání ÚV KSČ byl schválen po krátké diskusi i Akční program KSČ s tím, že se stane základem politické reformy.

            Koncem června vyšel manifest Dva tisíce slov, sestavený Ludvíkem Vaculíkem, podepsaný stovkami straníků i nestraníků a dokonce i několika členy ÚV KSČ. Manifest odmítl Akční program a stavěl proti němu vlastní. Kritizoval dosavadní pomalý vývoj reformy a zároveň vyslovoval obavy o její osud. Vedením KSČ byl sice důrazně odmítnut, avšak sovětské vedení jej hodnotilo jako nástup kontrarevoluce. Podobné znepokojení vyjadřovali i sovětští satrapové z východoevropských zemí s výjimkou Rumunska. 

            Situace se proto nadále vyostřovala. 3. července 1968 odsouhlasilo politbyro ÚV KSSS výhružný dopis určený předsednictvu ÚV KSČ. Předsednictvo ÚV KSČ přesto 12. července rozhodlo o neúčasti na společném zasedání paktu ve Varšavě a navrhlo svým „spojencům“ dvoustranná jednání. Definitivně bylo o intervenci rozhodnuto na zasedání ÚV KSSS 17. července 1968. Bylo pro ni zvoleno krycí jméno „Operace Dunaj“.

Přesto si Brežněv ponechal jistý prostor pro politické vyjednávání a navrhl československému stranickému vedení bilaterální schůzku.  Protože vedení KSČ odmítlo vycestovat ze země, konalo se dvoustranné jednání v Čierné nad Tisou, a mnohostranné o dva dny později v Bratislavě. Jediným bodem bylo přijetí společného „Prohlášení“, jehož koncept byl jako obvykle připraven sovětskou stranou. Obsahuje i pasáž o společné obraně socialistických vymožeností, později vydávána za tezi legitimující intervenci. Již z jednání v Čierné si Brežněv údajně odvážel prosbu o internacionální pomoc. Předsednictvo ÚV KSČ chystalo pro plénum ÚV rozhodná administrativní opatření proti sdělovacím prostředkům, zejména k projevům antisovětismu, avšak rozjitřená situace v zemi, či obava ze ztráty popularity jim něco takého neumožňovaly.

            Hlavní tíhu vojenské operace proti Československu, provedené v noci z 20. na 21. srpna 1968 nesl přirozeně SSSR, s odstupem pak následovalo Polsko, Maďarsko, Bulharsko a východní Německo. Československá armáda dostala rozkaz neklást odpor a neopouštět kasárna. Západ dle všeho respektoval základní rozdělení sfér vlivu v Evropě. Pro československou veřejnost byla intervence těžkým šokem, který definitivně pohřbil zbytky kdysi tak kladného vztahu k SSSR. Sovětským orgánům ani jejich domácím přisluhovačům se nepodařilo zopakovat maďarský model a sestavit kolaborantskou dělnicko – rolnickou vládu a tímto způsobem sovětskou vojenskou přítomnost legalizovat. Předsednictvo KSČ intervenci odsoudilo. Vnitropolitický krach intervence a následné okupace dokonalo – vedle takřka celonárodního pasivního odporu – uskutečnění mimořádného 14. (vysočanského) sjezdu KSČ, neboť jedním z cílů intervence bylo znemožnit konání tohoto sjezdu. Tak byl Brežněv o dalším vývoji nucen jednat s do určité míry legální československou reprezentací, jejíž větší část považoval za kontrarevolucionáře a revizionisty. Část těchto představitelů byla zatčena a zavlečena do Moskvy, část se jich vypravila společně s prezidentem Svobodou. Dne 26. 8. 1968 podepsali – s výjimkou F. Kriegla – tzv. Moskevský protokol, který se stal základem normalizace.

            Z hlediska aktuální sovětské politiky byl sovětský zásah úspěšný. Bylo rozbito československé reformní hnutí, jehož hlavní rizika pro SSSR vyplývala především z vlivu, jaký mohl mít československý vývoj v ostatních zemích bloku. Zásahem v Československu potvrdilo pět spojenců, počítaje v to i pražské normalizační vedení, moskevskou tezi o omezené suverenitě socialistických zemí, označovanou též jako Brežněvova doktrína. Rozmístění sovětských vojsk v Československu mělo ostatně pro SSSR zásadní strategický význam. Je téměř jisté, že snaha o dotvoření sovětské vojensko – strategické pozice ve střední Evropě rozmístěním sovětských vojsk v Československu byla jedním z důležitých momentů invaze.

            Ačkoli po intervenci a podepsání Moskevského protokolu zůstali všichni „reformní“ komunisté na svých postech, vzal reformní proces – i jejich přičiněním – velmi rychle za své. G. Husákovi se podařilo v rozporu se stanovami „zneplatnit“ 14. sjezd KSČ, což byl základní požadavek sovětského vedení. To navíc odmítlo dodržet svůj v Moskvě daný a podepsaný slib o stažení okupačních jednotek a donutilo Československo k přijetí smlouvy o „Dočasném

pobytu sovětských vojsk na československém území“. Vyhrocená situace nastala po obětech Jana Palacha, Jana Zajíce a delegáta vysočanského sjezdu, čtyřicetiletého Evžena Plocka (4. dubna 1969). Dramatické vyostření situace nastalo 28. 3. když československá reprezentace ve finále MS v ledním hokeji ve Švédsku porazila Sovětský svaz 4:3. Živelné protisovětské demonstrace a StB zinscenovaný útok na kanceláře Aeroflotu poskytly Brežněvovi záminku k definitivnímu odstranění A. Dubčeka. Na jeho místo nastoupil první tajemník ÚV KSS G. Husák. Po ostrém sovětském zákroku zahájil proradný Husák „konsolidaci“ poměrů: čistky v centrálních sdělovacích prostředcích, zastavování časopisů, rušení kulturních svazy a kádrové změny.

Českoslovenští občané se ještě dokázali postavit na odpor. 21. srpna 1969, v den prvního výročí vpádu varšavské pětky, došlo ve většině měst k rozsáhlým protestním demonstracím, které brutálně potlačily československé ozbrojené složky včetně Lidových milicí a armády. Proti následným krokům Husákova vedení, které pokračovalo v tzv. normalizaci, se však již nikdo nepostavil…

Literatura k doplňkovému studiu 

Benčík, A.: Operace „Dunaj“. Vojáci a pražské jaro 1968.

Kural, V., Pauer, J., Valenta, J., Moravec J., Janáček, F., Navrátil, J., Benčík, A.:  Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces. Praha 1993.

Mlynář, V.: Mráz přichází z Kremlu. Praha 1990.

Sedm pražských dnů. 21. – 27. srpen 1968. Praha 1990.

Normalizace (1969 - 1988)

„Normalizace“ v terminologii československých komunistů označuje období, v němž po vojenské likvidaci Pražského jara došlo k obnovení sovětské kontroly nad Československem a znovunastolení totální „vedoucí úlohy“ komunistické strany. V širším slova smyslu slouží tento pojem k označení celého období od nástupu G. Husáka do čela KSČ (duben 1969) až do pádu komunistické diktatury v listopadu 1989.

            Základním ideovým dokumentem celého období se stalo na sovětský rozkaz vypracované Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, které ÚV KSČ přijal v prosinci 1970. Jeho text byl naprosto závazný, a tak se z tohoto pamfletu stal trvalý základ a hodnotící kritérium evolučních tendencí a forem, a to až do konce roku 1989, neboť, jak zdůraznil Vasil Biľak na zasedání ÚV KSČ v říjnu 1972 a šéfideolog Fojtík dokonce ještě o 15 let později „každá jeho teze dává inspirující podnět pro vědeckou práci“. Československý neostalinismus 70. a 80. let vycházel ze dvou premis. Za prvé šlo o to, že se vedení KSČ snažilo vytvořit v Československu jakousi „pseudokonzumní společnost“, zdůrazňovalo sociální jistoty a chtělo tak zabránit protestům, které by vycházely z oprávněné kritiky materiálních či finančních nedostatků. Za druhé se neostalinisté, jak již bylo uvedeno výše, chtěli zbavit všech osob či skupin, které by mohly režimní praxi ohrozit.  

            V hospodářství se projevily snahy o pozitivní sociální politiku, která ovšem nebyla kryta ekonomickým růstem, ale spotřebou doposud existujících rezerv. Negativně se projevovala politika nivelizace mezd. To ve svých důsledcích vedlo k rozbití přirozené stimulace a k ještě většímu poklesu pracovní morálky a mobility pracovních sil. Lidé se stáhli do soukromí, prohloubila se schizofrenie privátního a „veřejného“ života, nabízená spotřební orientace byla pouze pasivně přijímána. Na druhé straně se vyčlenila určitá vrstva privilegovaného obyvatelstva, která se skládala z části z příslušníků nomenklatury, zčásti i z té skupiny obyvatel, která se danému stavu rychle přizpůsobila a obohacovala se všemi dostupnými i nezákonnými prostředky.

            První ohrožení zdánlivé stability režimu se objevilo v souvislosti s ropnou a posléze energetickou krizí. Jejím důsledkem bylo především katastrofální zaostávání ve vědeckotechnické a technologické oblasti. Jakákoliv hospodářská reforma však byla zapovězena striktním dodržováním závěrů „Poučení“, a tak se jediným východiskem jevilo další propojení ekonomiky s RVHP a SSSR. Tento postup sice na jedné straně vedl k tomu, že extenzívní a centralizovaný hospodářský model dostal prostřednictvím surovinových a energetických dodávek možnost dalšího rozvoje, ovšem anachronismus celé hospodářské soustavy omezoval možnost konkurence na zahraničních trzích. Zavádění úsporných programů nebo nových technologií, či dokonce počítačové techniky bylo značně omezeno. Na jedné straně existovala nechuť západních zemí předávat na Východ špičkové technologie

a na straně druhé nebyl zájem komunistického vedení o ně až tak markantní, neboť případné úspěšné zavedení nové technologie výroby by zároveň odhalilo i skrytou přezaměstnanost či naprostou zbytečnost některých průmyslových odvětví. Z podobných důvodů byla řízena i vědecká politika státu – vazba výzkumu na produkci byla velmi slabá. Poměrně stabilní situace byla v zemědělství. Soběstačnost v potravinách si ovšem vyžádala nadměrnou chemizaci s následným dalším poškozením životního prostředí. Jeho katastrofální stav byl před veřejností tajen.

Výrazným rysem situace 70. let se stalo dělení společnosti na „my“ a „oni“, na vládnoucí moc a zbytek obyvatelstva, které však až na několik výjimek nebylo odporu schopno. Reformní křídlo KSČ bylo zlikvidováno prověrkami. Jakýkoliv projev nesouhlasu, ba dokonce protestu byl bedlivě střežen Státní bezpečností a řadou jejích tajných spolupracovníků. Možní kritikové byli dílem uvězněni, dílem donuceni k emigraci popř. vytlačeni na okraj společnosti. V první polovině 70. let proběhla řada procesů s některými neformálními skupinami, které však působily většinou izolovaně.

Důležitým mezníkem se stalo jednání helsinské konference o odzbrojení a spolupráci a schválení tzv. třetího koše, který se týkal občanských a lidských práv. Pro československou opozici se otevřela nová možnost, neboť se při své činnosti mohla teoreticky dovolávat smluvních závazků ČSSR. Zveřejněním ve Sbírce zákonů se tyto pakty staly součástí československého právního řádu.

Na konci roku 1976 se několik opozičních proudů shodlo na sestavení dokumentu nazvaném Charta 77. Ústředním bodem Charty se stalo dodržování lidských práv v Československu. K autorům a prvním signatářům patřili Václav Havel, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Jiří Němec, Jiří Hájek, Petr Uhl, Pavel Landovský a Pavel Bergmann. 7. ledna 1977 vyšel text Charty 77 v západoevropských denících The Times, Frankfurter Allgemeine Zeitung a Le Monde. O den později se objevily první články proti signatářům v Rudém právu i dalších denících. 12. ledna vyšel v Rudém právu článek „Ztroskotanci a samozvanci“ charakterizující signatáře Charty jako sluhy a agenty imperialismu, zaprodance, sionisty atp. Zatýkání i další šikanování signatářů směřovalo k jednomu cíli: zastrašit a přimět k odvolání podpisu. Avšak právě zuřivá kampaň přinesla Chartě určitou popularitu a uvedla ji ve známost. Vrcholem této kampaně se stala tzv. Anticharta (Provolání československých výborů uměleckých svazů). Před televizními kamerami manifestovali v Národním divadle svůj souhlas s politikou komunistické strany a odpor k chartistům herci, spisovatelé, hudebníci, architekti atd. Svůj nesouhlas s Chartisty vyjadřovali samozřejmě i dělníci, rolníci a pracující inteligence. Pikantnost celé situaci podtrhovala skutečnost, že lidé byli nuceni rozhořčeně odmítat Chartu 77, aniž měli možnost se s jejím textem oficiálně seznámit. Přes veškerou perzekuci se režimu nepodařilo hnutí Charty zlikvidovat, ačkoli Státní bezpečnost byla díky několika konfidentům v řadách chartistů relativně dobře informována o její činnosti.

Taktika režimu značně ztěžovala práci opozice. Až v roce 1979 vznikla další výrazná organizace VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), který sledoval charakter mocenských represí proti opozici a zabýval se osudem lidí odsouzených za politické delikty. Vznikem Charty 77 se vytvořilo jisté, i když poměrně volné centrum disidentských aktivit. Začala se rozvíjet svérázná vydavatelská činnost, pro niž se ujal ruský název „samizdat“. Řada domácích autorů publikovala také v exilových časopisech. Hlavním orgánem exilu bylo bezpochyby Tigridovo Svědectví, vydávané v Paříži. Orgánem tzv. osmašedesátníků se staly Pelikánovy Listy, které vycházely v Římě.

            Zahraniční politika byla logickým odrazem vnitřní situace. Československo tvořilo spolu s Polskem a východním Německem tzv. železný trojúhelník; seskupení, které prodlužovalo vliv sovětské politiky směrem na Západ. Československo – sovětská spolupráce se nejmarkantněji projevovala při podpoře, výcviku a financování extremistických teroristických uskupení, jako byly italské Rudé brigády, německá Frakce Rudé armády (RAF), Irská republikánská armáda (IRA) či Arafatova Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Kromě toho Československo podporovalo finančně, materiálně i armádním a policejním výcvikem mimoevropské režimy, které se vydaly tzv. nekapitalistickou cestou. Omnipol dodával jejich vládám na nikdy nesplacené úvěry zbraně – od samopalů až po tanky a letadla. Vedení strany a státu vystupovalo vůči všem dezintegračním tendencím v rámci Varšavské smlouvy, což vyvrcholilo účastí na přípravě případné vojenské intervence v Polsku na přelomu let 1980 – 81.

            Na sklonku roku 1979 vyústila Brežněvova doktrína v nejnebezpečnější čin, který mohl vyvolat globální konflikt. Vpád sovětských vojsk do Afghánistánu znamenal zásadní porušení sfér vlivu, vytyčených po 2. světové válce. V prosinci téhož roku byl v USA zvolen prezidentem R. Reagan, který na rozdíl od svých demokratických předchůdců netrpěl iluzemi o komunismu a Sovětský svaz příznačně charakterizoval jako „říši zla“. Na rychlý rozvoj zbraňových systémů (střely s plochou dráhou letu, laserem naváděné pumy, letouny nezachytitelné radarem a zbraně umístěné v kosmu) reagovala sovětská vláda mimo jiné nařízením smluv, na jejichž základě byly sovětské rakety středního doletu předsunuty do palebných postavení na území ČSSR a východního Německa. Kromě toho existovala tajná nelegální dohoda o skladování nukleárních náloží na československém území. Tyto sklady byly skutečně v sovětských vojenských újezdech v severních Čechách a severní Moravě vybudovány. Podzemní sklady z doby okupace a kasematy československých pevností z roku 1938 ukrývaly mezinárodními dohodami zakázané biologické a chemické zbraně. Drancování nalezišť uranu sovětskou vojenskou správou postihlo namísto Jáchymovska po roce 1968 zejména Českolipsko.       

Do 80. let vstoupilo Československo jako politicky i ideologicky konsolidovaný režim, jenž však již přestal zvládat své ekonomické problémy. O jakési změny se měl pokusit XVI. sjezd KSČ v dubnu 1984. Premiér L. Štrougal na něm vystoupil s představou strategických hospodářských cílů na léta 1981 – 85. Jeho „nová“ koncepce přišla v okamžiku, kdy se ukazovalo, že polovina hospodářských podniků nesplnila předepsaný plán na rok 1980. Na rozdíl od politiky tzv. „kádárismu“, prováděné v Maďarsku po roce 1956, však politika normalizace blokovala veškeré snahy o hospodářskou a přirozeně i politickou liberalizaci. Ani nástup Gorbačovavy perestrojky (1985) na tom nic podstatného nezměnil. Gorbačov sám při své návštěvě Prahy v roce 1987 k velkému zklamání československé veřejnosti podpořil tehdejší komunistické vedení. Fakt, že Gustáv Husák přenechal pozici generálního tajemníka poněkud přitroublému Miloši Jakešovi, o žádných změnách nesvědčil. O rok později sdělil Gorbačov svým satrapům, že se Sovětský svaz nebude vměšovat do záležitostí východoevropských států, čímž na jednu stranu oslabil postavení vedení KSČ, na straně druhé mu ve vnitřní politice dal volnou ruku, což se projevilo při potlačování demonstrací v letech 1988 i 1989.

Rok 1988 v Československu již proběhl ve znamení demonstrací u příležitosti 20. výročí srpnových událostí, 70. výročí vyhlášení samostatného Československa a 40. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. 16. prosince 1988 přestaly být rušeny zahraniční rozhlasové stanice. Demonstrace pokračovaly i v lednu 1989 připomínkou 20. výročí úmrtí Jana Palacha. Tyto demonstrace byly tehdejší policií násilně potlačeny a čelní představitelé opozice, včetně Václava Havla byli uvězněni. Reakcí na tyto události bylo sepsání petice Několik vět, kterou v krátké době podepsalo 40 000 lidí. Nesmělé snahy některých členů politických i represivních složek komunistického režimu o mírné změny v duchu socialismu z roku 1968 již neměly šanci na úspěch.

Zajímavá literatura 

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. In: Čítanka k základům politických znalostí. Praha 1978.

Bárta, M., Felcman, O., Belda, J., Mencl, M.: Československo roku 1968. 2. díl: počátky normalizace. Praha 1993.

Žaloudek, K.: Encyklopedie politiky. Praha 1996.