1. Vznik, vývoj a základní charakteristika vodní turistiky

Vodáctví je jedna z forem turistiky, která jako prostředek k přesunu z jednoho místa na jiné využívá různé druhy plavidel. Z toho vyplývá, že je nejvíc rozšířena na říčních tocích. K rozvoji vodní turistiky začalo docházet ve druhé polovině 19. století. Roku 1866 byl založen první kanoistický klub v Evropě. V Čechách se první kánoe objevila v roce 1875, kdy jí roudnický lékárník Ferdinand Zinke koupil od anglických obchodníků se závodními koňmi. Další kánoe se v na území dnešního Česka objevují až roku 1910. Kanady je nechává přivézt velký propagátor sportu Josef Rössler Ořovský, který je známý hlavně díky prvnímu páru lyží, které přivezl do Čech. Obliba těchto lodí rychle stoupala a tak již 29.11.1913 byl založen Svaz kánoistů Království českého, později Český svaz kanoistů.

     Po vzniku Československa se vodní turistika začala rozvíjet velmi rychle. Zakládala se vodácká tábořiště, byly pořádány první vodácké závody spíše maratónského typu, např. známé České Budějovice – Praha. Roku 1933 se v Praze konalo mistrovství Evropy, kdy se do Prahy sjelo 58 závodníků z 10 zemí. Úspěch tohoto mistrovství pomohl i zařazení kanoistiky na program olympijských her již v roce 1936.

     O propagaci vodáctví v Čechách se také silně zasloužilo skautské hnutí. Velký vliv na rozvoj zvláště dětské vodní turistiky mělo uzpůsobení rybářské pramice. Ta se začala používat po první světové válce. Turistické oddíly si ji upravily. Příď se pokryla krytem s vlnolamem a zároveň se zvýšily i boky na zádi. K ovládání pramice se nepoužívalo vesel, ale pádla. Vzniklo tak originální, v té době nejlevnější a při tom velmi pevné a bezpečné plavidlo až pro 8 dětí a jednoho kormidelníka.

     Boom vodáctví šel také ruku v ruce s trampingem. Trampové měli vždy k přírodě nejblíže a jejich osady často ležely přímo na vodních tocích. Proto není divu, že trampové v kánoích doslova procestovali republiku.

     Kanoistika, nejen ta závodní, ale i turistická, se utěšeně rozvíjela dál. Velkou ranou pro vodáky bylo postavení vltavské kaskády. Další přehrady se stavěly po celé republice a díky nim zaniklo mnoho peřejnatých říčních úseků.

     Za dob normalizace nastoupila nová vlna útěků do přírody a i řeky se zaplnily novými vodáky. Zakládaly se nové vodácké oddíly, obnovily se vodácké kluby již téměř zapomenuté. Otevřené laminátové deblkanoe typu vertex a vydra zaplnily řeku Lužnici, Sázavu, Berounku, Ohři, Vltavu a Otavu. Vodáci se do kánoí zabalili na celý týden a byli rádi, že na ně normalizační režim na vodě nedosáhne.

     V 90. letech vznikají půjčovny a cestovní kanceláře, které půjčují a dovezou lodě i vybavení. Nastupují plastové lodě. Vodáctví prožívá třetí boom. Lidé opět masově vyrážejí na vodu. Opět se turistické řeky plní partami vodáků. Ale vodáci již nevyrážejí pouze na turistické toky, jako jsou Otava, nebo Sázava. Čeští vodáci velmi často za turistickou vodou vyráží i do zahraničí. Po Evropě čeští vodáci nejčastěji jezdí do Rakouska na vodu divokou, do bývalé Jugoslávie na vodu divokou i turistickou, do Polska, Rumunska, Francie a ti zdatnější na sever do Norska. Mimo Evropu dnes české vodáky potkáte třeba na Novém Zélandu, nebo v USA.

2. Základní rozdělení MTZ pro vodní turistiku

MTZ, čili materiálně – technické zabezpečení a jeho správná volba, jsou jedním ze základních předpokladů bezpečného návratu. V prvním plánu je potřeba vybrat správné plavidlo. Základní přehled možných a používaných viz.tabulka:

     Jako další parametry dělení lze použít např.materiál (plast, laminát, carbonová vlákna, gumotextilie), místo použití (klidná voda, jezera, divoká voda, moře) a způsob použití (pohybová rekreace a vodní turistika, sportovní pojetí vodní turistiky, závodní a soutěžní činnost). Pro využití v oblasti běžné vodní turistiky jsou nejvhodnější a nejčastěji používaná plavidla C2 plast, R2 a R4, tedy běžné plastové kanoe a všechny druhy raftů.

     Další součástí MTZ je osobní výstroj a výzbroj vodáka a záchranné pomůcky. Výstrojí rozumíme vestu, přilbu, obuv a vhodný ochranný oděv, do výzbroje počítáme pádlo a jako základní záchranné pomůcky vymezujeme házecí pytlík (tzv.“házečku), nůž, píšťalku, lano s karabinami, protizáplavové vaky a mobilní telefon.

     za použití záchranných pomůcek.

3. Principy organizace vodáckého putování, základní dovednosti a metodika jejich nácviku

Základní principy pro organizaci vodáckého putování lze shrnout např.do „vodáckého desatera:

- výběr vhodného vodního terénu a odpovídajícího MTZ

- důkladný průzkum a naplánování celé akce (kempy, jezy, nebezpečná místa, úseky odpovídající možnostem účastníků výpravy), maximum informací o plánovaném terénu

- odborné personální zabezpečení, odpovídající počet lodí / osob na počet vedoucích

- dostatečný základní výcvik na klidné vodě

- správná organizace při postupu řekou (jízda ve skupině, vedoucí a závěrečná loď, rozestupy na dohled, prohlídka a zajištění nebezpečných míst, místa na odpočinek)

- fungující záchranné pomůcky v dostatečném množství a kvalitě, nabytý mobilní telefon, kilometráž a mapa v aktuální podobě

- aktuální informace o vývoji počasí a vodních stavů

- minimalizace subjektivního nebezpečí, zamezit konzumaci alkoholu a jiných návykových a omamných látek

- dbát upozornění příslušníků IZS a pracovníků povodí, respektovat informace a výstrahy podél toku, u jezů apod.

- v případě zvýšených vodních stavů zvážit možnost přerušení nebo ukončení putování

     Před vlastním vyplutím je potřeba uskutečnit tzv. základní výcvik, jehož součástí je prověření plavecké gramotnosti účastníků a nácvik základního ovládání plavidel a záchrany osob a materiálu na klidné, popř.mírně proudící vodě:

- prověření plavecké gramotnosti, nejlépe s použitím záchranných pomůcek (plavecká vesta)

- nácvik záchrany osob za použití záchranných pomůcek (házecí pytlík)

- nácvik základních záběrů a činností k ovládání plavidla (přímý záběr, řídící záběr, přistání)

- nácvik záchrany materiálu, vytažení převržené lodě, lovení pádel a dalšího materiálu

4. Nebezpečí při vodní turistice

V zásadě lze nebezpečí při vodní turistice rozdělit do dvou velkých skupin na objektivní a subjektivní variantu. Objektivní příčiny jsou takové, které vznikají nezávisle na člověku, který je sice nemůže ovlivnit, ale může, resp.musí, s nimi počítat:

- vodní terén (průtok, spád, šířka řeky, ...)

- překážky a nástrahy v řečišti (skály, sifony, padlé stromy, jezy a jiné stavby, ...)

- klimatické a hydrologické podmínky (vítr, teplota vzduchu i vody, množství srážek, ...)

     Subjektivní příčiny vycházejí přímo z jednání vodáka, může je tedy ovlivnit. Tyto příčiny jsou výrazně ovlivněné lidským faktorem a lze je ještě rozdělit do několika podskupin:

Lidský faktor, chyby účastníka:

- podcenění či neznalost nebezpečí na proudící vodě

- nízká úroveň technických dovedností

- neplavec, neplavec v proudící vodě

- přecenění vlastních schopností

- nedisciplinovanost, bezohlednost

Lidský faktor, chyby vedoucího skupiny:

- nedostatečná úroveň dovedností a řídící činnosti

- nedostatek informací, špatná volba terénu, materiálu, ...

- nedostatek autority

- podcenění terénu a přecenění možností skupiny

Lidský faktor, chyby v činnosti skupiny:

- špatná organizace vlastní jízdy po řece

- špatná komunikace

- nadměrná soutěživost

- separace do menších nespolupracujících skupin

Lidský faktor, vybavení:

- obecně nevhodné, nedostatečné či nekvalitní vybavení neodpovídající především objektivním podmínkám (vodní terén, klimaticné podmínky, ...)

     , především za zvýšených vodních stavů, a ze subjektivního hlediska přecenění vlastních schopností a neschopnost odhadnout riziko, obojí propojené s nízkou úrovní pohybových dovedností při ovládání lodi a často s konzumací alkoholu.

     Základním bezpečnostně – organizačním opatřením je jízda v organizované a odpovídajícím způsobem materiálně zabezpečené skupině.

Pravidla jízdy ve skupině:

- Pravidlo první lodě: První loď je nejzkušenější, určuje směr, cestu a rychlost. Žádné plavidlo jí nesmí předjet, zastaví-li první loď, je to signál k zastavení celé flotily.

- Pravidlo poslední lodě: Poslední loď je osazená zkušenou posádkou. Zajišťuje kompaktnost skupiny, hlídá opožděné lodě, poskytuje pomoc. Žádné plavidlo se nesmí ocitnout za poslední lodí.

- Pravidla rozestupů: Lodě udržují rozestupy na dohled tak, aby si mohli navzájem pomoci, popř.upravit trasu a reagovat na problémy ostatních plavidel. Kontrola musí probíhat vpřed i vzad.

- Pravidlo prohlížení nebezpečných míst: Nebezpečná místa (jezy, šlajsny, větší peřeje) musí být prohlédnuta a odjištěna. Pořadí lodí se nemění.

     Pro základní orientaci a zvýšení bezpečnosti je nutné před výpravou prostudovat kilometráž řeky, kde jsou uvedeny všechny podrobnosti (spád, průměrný průtok, obtížnost, nebezpečná místa, jezy, kempy, nasedací a vysedací místa, KPČ, apod). Kilometráže existují v tištěné i on-line formě. Kromě kilometráže je vhodné se informačně seznámit s aktuálními vodními stavy, jež nabízí webové portály jednotlivých povodí (ukázka Vltava). Dále je důležité být obeznámen s klasifikací obtížnosti toků platné v evropských podmínkách pro stojaté i tekoucí vody:

Proudící voda se označuje zkratkou ZW (z německého Zahmwasser, tj. „mírná voda“). V novější literatuře se tato kategorie často již nijak nedělí s odůvodněním, že obtížnost všech stupňů proudící vody je v podstatě stejná. Značná část autorů se ovšem drží starého systému a proudící vodu dělí do tří stupňů, neboť toto nese podstatnou informaci například pro odvození rychlosti plavby.

ZW nevyžaduje větší vodácké dovednosti nežli v případě potřeby být schopen včas přistát před překážkou, popř. uhnout z plavební dráhy. Znalost plavání není nutná, ale neplavci by měli být vybaveni plovací vestou. Ta je v některých případech vhodná i pro dobré plavce, např. při velké vzdálenosti ke břehu na širých vodních plochách.

Divoká voda se označuje zkratkou WW (z německého Wildwasser, tj. „divoká voda“) a římskými číslicemi se rozlišují stupně:

(Doporučení v této tabulce jsou pouze orientační, podmínky v rámci jednoho stupně se mohou velmi lišit, například podle velikosti toku.)

     V současnosti se často používá doplňující označení znaménky plus a minus uváděnými za číslem stupně, kdy toto značí obtížnost přesahující průměr ve své kategorii, resp. obtížnost nižší než průměr. Nesjízdné úseky toků, obvykle jen jednotlivé překážky, se označují křížkem nebo v textu písmenem X. Vzhledem k vývoji nových materiálů, konstrukcí lodí a dalších pomůcek se náhled na hodnocení jednotlivých toků postupem času mění. Je proto možné, že stejný úsek bude v novější literatuře hodnocen nižším stupněm nežli v literatuře starší, zejména pokud jde o místa dříve považovaná za nesjízdná. Ale mění se i jednotlivé toky, a to jak přirozenou cestou, tak především zásahy člověka.

5. Bezpečnostní a právní aspekty vodní turistiky

Z hlediska právního může školní vodácké putování organizovat a řídit:

- osoba s odpovídajícím vzděláním, tj.vyučující tělesné výchovy (Bc., Mgr)

- jiná osoba s licencí MŠMT ve variantách IVT (Instruktor vodní turistiky) nebo CVT (Cvičitel vodní turistiky)

MŠMT upravuje činnost na sportovních kurzech ve Věstníku MŠMT z února r. 2006:

- Metodický pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy

(č.j. 37 014/2005-25 ze dne 22.12.2005)

- čl.16 Sportovní kurzy

- odst.5 Kurzy vodní turistiky

     Před zahájením kurzu vodní turistiky zjistí vedoucí kurzu stupeň plavecké vyspělosti žáků. Vedoucí kurzu odpovídá za zhodnocení stavu sjízdnosti trasy. Pedagogický pracovník odpovídá nejvýše za pět kanoí (kajaků) nebo za dvě pramice (rafty). Při obtížnějších podmínkách vedoucí kurzu počet lodí na jednoho pedagoga sníží. Žáci jsou vybaveni při jízdě plovací vestou, při jízdě na divoké vodě nebo obtížně sjízdných propustech plovací vestou a přilbou. Pokud se v průběhu jízdy na divoké vodě podmínky zhorší nebo se zvýší riziko, vedoucí kurzu jízdu přeruší nebo sjíždění ukončí.

     Obecněji je pořádání vodáckých akcí a plavba na vodních tocích podřízena následujícím právním úpravám:

- zákonem č.114/1995 Sb. o vnitrozemské plavbě

- vyhláškou č.344/1991 Sb., tzv.Řádem plavební bezpečnosti

- vodním zákonem č.254/2001 Sb.

6. Přehled použitých pramenů