úryvky z románu
Atikus byl v polovině své řeči k porotě. … „Pánové“, říkal, „budu stručný, ale chtěl bych použít času, který ni zbývá, abych vám připomněl, že případ není náročný, že nevyžaduje podrobného tříděná složitých fakt, ale vyžaduje, abyste si byli nad vší myslitelnou pochybnost jisti vinou obžalovaného. Tento případ neměl především vůbec přijít před soud. Je to případ naprosto jasný.
Žaloba nepředložila sebemenší lékařský důkaz o tom, že k zločinu, z něhož je Tom Robison obviňován, vůbec došlo. Namísto toho se opírá o výpověď dvou svědků, jejichž tvrzení nejenže bylo při křížovém výslechu uvedeno ve vážnou pochybnost, ale bylo žalovaným přímo popřeno. Žalovaný je nevinen, ale viník je v soudní síni přítomen.
Ze srdce lituji hlavní svědkyni žaloby, ale má lítost nemůže jít tak daleko, aby omluvila skutečnost, že svědkyně vydala v sázku život člověka a že tak učinila ve snaze smýt ze sebe vlastní vinu.
…
Co bylo důkazem jejího přečinu? Tom Robinson, živý člověk. Musí se zbavit Toma Robinsona. Tom Robinson jí denně připomínal, čeho se dopustila. Sváděla černocha.
Byla běloška a sváděla černocha. Dopustila se něčeho, co je v naší společnosti nemyslitelné – políbila černocha. Nikoli starého dědouška, ale silného, mladého černocha. Neohlížela se na žádný mrav, dokud jej neporušila, ale po činu na ni dopadl plnou silou.
Její otec to viděl a žalovaný vypovídal o jeho výrocích. Co učinil její otec? To nevíme, ale jsou zde nepřímé důkazy, naznačující, že Mayella Ewellová byla zbita někým, kdo se oháněl výlučně levou rukou. Zčásti však víme, co pan Ewell učinil. Učinil to, co by dělal za těch okolností každý bohabojný, své cti dbalý běloch – podal trestní oznámení, nepochybně je podepsal levou rukou, a Tom Robinson teď sedí před vámi, když předtím složil přísahu svou jedinou zdravou rukou – pravou.“ (257-258).
Ptala jsem se Atika, zda mohou Toma navštěvovat manželka a děti, ale Atkus řeklů, že nesmějí.
„Co s ním bude?“ zeptala jsem se jednou večer, „když prohraje odvolání?“
„Půjde na elektrické křeslo“, pronesl Atikus, „pokud mu guvernér nezmírní trest. Ještě není třeba se starat, Čipero. Máme dobré vyhlídky“. (277)
Jem se škrábal na hlavě. Najednou se mu rozšířily oči. „Atiku“, řekl, „proč nikdy nezasedají v porotě lidi jako my a slečna Maudie? Žádného z Maycombu nikdy v porotě neuvidíš – jsou to všechno lidé odněkud z lesů.“
Atikus se opřel v houpací židli. Zdálo se, že mu Jem něčím způsobil radost. „Čekla jsem, kdy na to přijdeš“, řekl. „Důvodů je hodně. Tak třeba slečna Maudie nemůže zasedat v porotě, protože je žena-„
„To znamená, že ženy v Alabamě nemůžou-„ Byla jsem rozhořčena. (279)
„Promiňte, dámy“, řekl /Atikus/. „jen račte pokračovat ve chůzi, nedejte se vyrušovat. Alexandro, mohla bys na minutku do kuchyně? Ctěl bych si na minutku půjčit Kalpurnii“.
Neprošel jídelnou, vyšel předsíní a vstupil do kuchyně zadními dveřmi. Přišly jsme tam s tetou Alexandrou za ním. Dveře z jídely se znovu otevřely a připojila se k nám ještě slečna Maudie. Kalpurnue se napůl zvedla ze židle.
„Kal“, řek Atikus, „pojedete se mnou k Heleně Robinsonové“-
„Co se stalo?“, zeptala se teta Alexandra, zděšená otcovým výrazem.
„Tom je mrtev“.
Teta Alexandra si přitiskla ruce k ústům.
„Zastřelili ho“, řekl Atikus. „Utíkal. Stalo se to při rozcvičce. Z ničeho nic se prý slepě rozběhl k plotu a chtěl ho přelézt. Přímo před jejich očima-„
!Copak se ho nepokusili chytit? Nedali mu nějakou výstrahu?“ Tetě Alexandře se třásl hlas.
„Ale jistě, strážní volali, aby zůstal stát. Vystřelili párkrát do vzduchu a pak na něj. Zasáhli ho v okamžiku, kdy přelézal plot. Říkali, že kdyby měl obě ruce zdravé, bylo by se mu to podařilo, letěl jako blesk. Sedmnáct kulek v něm našli. Tolik po něm střílet nemuseli. (295-296)
Tentokrát se šouravé kroky s námi nezastavily. Tiché svištění kalhot bylo slyšet dál. Potom ustalo. Běžel, běžel k nám, a to nebyly dětské kroky.
„Utíkej, čipero! Leť! Leť!“ Vykřikla Jem.
Udělala jsem jeden obří krok a zavrávorala jsem, ruce mi nebyly k ničemu, byla tma a nemohla jsem udržet rovnováhu.
„Jeme, Jeme, pomoz mi, Jeme!“
Něco na mně rozmáčklo drátěné pletivo. Škrtl kov o kov, upadla jsem na zem, odkutálela jsem se co nejdál a zmítala sebou, abych se vydrala ze svého drátěného vězení. Odněkud zblízka se ozývaly rvačky a kopanců a těla drhla po hlíně a po kořenech. Někdo se skutálel ke mně a nahmátla jsem Jema. Vyskočil jako blesk a táhla mě s sebou, ale i když jsem už měla hlavu a ramena volné, byla jsem do svého krunýře tak zapletená, že jsme se daleko nedostali.
Byli jsme už skoro u silnice, když jsem ucítila, že mě Jem pustil, cítila jsem, jak sebou škubl nazad k zemi. Znovu zvuky zápasu a vtom se ozvalo tupé zapraštění a Jem zaječel.
Rozběhla jsem se směrem, odkud se ozval Jemův výkřik, a zabořila jsem se do ochablého mužského břicha. Te, komu patřilo, vyhekl a pokusil se mě chytit za paže, ale ty jsem měla pevně přitisknuté k bokům. Břicho měl měkké, zato paže jako z oceli. Tiskl mě tak, že jsem pomalu ztrácel dech. Nemohla jsem se pohnout. Najednou by stržen dozadu a sražen na zem, málem mě svalil s sebou. Jem se zvedl, napadlo mě.
…
„Jeme?“
Jem neodpovídal.
Muž začal obcházet kolem, jako by něco hledal.
…
„Atiku…?“
…
Pustila jsem se směrem domů. … Došla jsem ke dveřím… teta Alexandra mi běžela naproti.
„Zavolejte doktora Reynoldse“, křikl ostře Atikus z Jemova pokoje.
…“!Heck? Atikus Finch. Někdo přepadl moje děti. Jem je zraněn. Mezi naším domem a školou“
Trvalo celo věčnost, než se doktor Reynolds vrátil. „Je Jem mrtvý?, zeptala jsem se ho.
„Co tě napadá“? odpověděl a přidřepl ke mně. „Má na hlavě zrovna takovou bouli jako ty a má zlomenou ruku“. (329-332)
„Vy si myslíte, že Jem zabil Boba Ewella, pane Finchi? To vy si myslíte?“
„Slyšel jsem, co vyprávěla Čipera, není o tom pochyb. Říkala, že Jem vstal a odtrhl se od ní – přitom se nějak v té tmě zmocnil Ewellova nože… to ujistíme zítra“.
„Počkat, počkat, pane Finchi“, řekl pan Tate. „Jem Boba Ewella vůbec neprobodl.“
…
„Pane Finchi“, pna Tate stál dosud jako vrostlý do prken. „Bob Ewell padl na svůj nůž. Můžu to dokázat“(345-346).