1. Celkový přehled světového dění v poválečném (průmyslovém) designu

1.2. Design jako součást poválečné kulturní a myšlenkové avantgardy a jeho prezentace

Uvedená mimořádná role Spojených států v poválečném dění na světové designérské scéně ovšem neznamená, že by v oblasti prezentace a propagace designu evropské země v poválečných letech zaostávaly.

 

„Gute Form“ jako vlivný fenomén světového designu 

Už nedlouho po skončení války lze sledovat vysokou aktivitu v oblasti už zmíněného racionálního pojetí tvarového řešení průmyslových výrobků s návazností na tradici předválečné avantgardy. Bylo šířeno v podobě propagace vkusného a účelného vybavení domácnosti, a stejně jako před válkou zde sehrál důležitou úlohu Werkbund, a to nejen německý. Ten sice rozvinul nejpropracovanější a nejdůkladnější formu osvěty, mj. v podobě tzv. „Werkbund-kisten“ (Kiste – něm.. bedna), přenosných miniaturních expozic příkladných zařizovacích předmětů, nejprogresivnější role ovšem připadla na konci čtyřicátých let Werkbundu švýcarskému. Vůdčí postavou zde byl původně malíř a sochař Max Bill (1908 – 1994), mimo jiné někdejší student Bauhausu[1], pozdější spoluzakladatel a první rektor zmíněné Hochschule für Gestaltung v Ulmu. V roce 1949 připravil výstavu Die Gute Form, poprvé otevřenou na švýcarském vzorkovém veletrhu v Basileji. Termín „Gute Form“ se stal synonymem pro moderní, tvarově vytříbený a uživatelsky funkčně řešený výrobek bez jakýchkoli přídavných (zdobných) prvků, které by nesouvisely s funkcí výrobku. Později se rozšířila i  anglofonní podoba „Good Design“

Výstava Die Gute Form (1949).

---

Gute Form chápeme jako přirozený, na funkčních a technických předpokladech založený tvar výrobku, který zcela odpovídá svému účelu a zároveň je krásný. 

Max Bill, Die gute Form, 1957

---

 

Role Velké Británie ve světovém vývoji poválečného designu

V prezentaci designu jako samostatné disciplíny má ovšem prvenství Velká Británie, země nejdelší tradicí institucionální podpory estetické kultury užitkových předmětů. Aktivity britské rady pro průmyslový design (CID – Council for Industrial Design; viz kap. 1) svým způsobem navázaly na činnost zakladatelských osobností z okruhu Henryho Colea a Gottfrieda Sempera

i podporu prince Alberta kolem poloviny 19. století. Lze říci, že analogickou roli sehrál zhruba o sto let později designér Misha Black, spisovatel, básník a teoretik Herbert Read a další. Zřejmě vůbec první poválečnou prezentací designu ve světovém měřítku byla londýnská výstava Britain Can Make It (Británie to dokáže) v roce 1946. Připomínka těžkého poškození britských měst německými nálety se ve výstavně prolínala s   prezentaci designérské tvorby pro rozvíjející se poválečný britský průmysl. Tato prezentace se zdaleka neomezila na výrobky samotné, naopak zde byl prostřednictvím nápadité instalace (po stránce obsahové i výtvarné) položen velký důraz na seznámení veřejnosti s problematikou vlastní designérské práce v celém jejím procesu a propagaci její prospěšnosti pro průmyslové výrobce, a především uživatele výrobků. 

Zde, stejně jako o pět let později v případě akceFestival of Britain (1951) sehráli důležitou roli spoluzakladatelé Design Research Unit Misha Black a Milner Grey, tehdy činní ve výstavním oddělení britského ministerstva informací.

 

Rozvoj specializované prezentace průmyslového designu a rozvoj italské designérské scény

Prospěšnost práce designérů a dalších specialistů na tvarové řešení výrobků představila rovněž průkopnická výstava Hand und Griff, prezentovaná v roce 1951 na vídeňském výstavišti.  Byla věnována historii a aktuální práci v oboru výroby, návrhu a užití pracovních nástrojů. Vedle činnosti Friedricha Heriga nebo Thomase Lamba (viz poslední kapitola učebních textů Dějiny a teorie designu 1) a dalších autorů a institucí zde byla představena i tvorba Zdeňka Kováře a jeho ateliéru tvarování strojů nástrojů.

Analogii k dění v německy mluvících zemích popř. v Británii najdeme i v poválečné aktivit (žel záhy zrušeného) Svazu československého díla (výstava Věci a lidé 1948), nebo další zřejmě světově průkopnické výstavy Stroj a nářadí jako dílo výtvarné (1953), případně v dalších zemích. 

V průběhu padesátých let na evropském kontinentu sehrála (syn.). zásadní úlohu v prezentaci designérské tvorby Itálie. Milánská Trienále (navazující na stejnojmenné přehlídky konané už v meziválečných letech v Římě) platí, počínaje osmým/ ročníkem (1947), platila za nejprestižnější světové přehlídky designu. Stejné postavení měla v oblasti designérských soutěží cena Compasso d´Oro (zlaté kružítko), udělovaná od roku 1954 dodnes.[1] 


[1] První čtyři ročníky vyhlásil milánský obchodní dům La Rinascente, od r. 1958 se na organizaci podílí italská asociace průmyslového designu (ADI), založená r. 1956