Digitální technologie a teorie vzdělávání

Neobehaviorismus se stal v oblasti využívání digitálních technologií ve výuce východiskem programovaného vyučování. S pomocí digitálních technologií zde vytváříme prostředí, v němž se při učení u žáka formuje chování, které je cílovým stavem, jehož chceme jako učitelé dosáhnout. 

Činíme tak za pomoci vhodných stimulů (např. dobře volených otázek v testu), na které žák reaguje. Správnost reakce je následně součástí zpevnění, které může mít kladné znaménko, pokud chceme, aby se chování ve stejné situaci v budoucnu opakovalo, či záporné znaménko, pokud chceme, aby se chování v budoucnu neopakovalo. 

Klasickým příkladem může být mobilní aplikace pro sčítání, odčítání, násobení a dělení, která má obsah vhodný i pro 1. stupeň ZŠ. Odkaz vede na video s jejím představením. 

Pro B. F. Skinnera, který v roce 1954 přednesl k programovanému vyučování klíčovou přednášku Věda o učení a umění učit, bylo důležité instruktivně řízené učení, které dovede každého žáka poznenáhlu ke stejnému chování ve stejných situacích na základě opakované zkušenosti.

 V čem mohou být limity (neo)behaviorismu?