Ukrajinská menšina v ČR

„Musí to být ale asi i odvaha, takhle se sebrat a odjet?“

„No, to není odvaha, já bych řekla, že to je zoufalství. Taťkové od rodiny jedou, protože dítě má 1. září nastoupit do školy a musí mít boty, batoh, sešity, propisky. Když manželka onemocní a jde do nemocnice rodit nebo se s něčím léčit, tak muž musí koupit injekční stříkačku, vatu, antibiotika i nitě na šití. Ano, je to tak, v nemocnici vám dají takový velikánský seznam a vy s tím jdete do lékárny a odevzdáte to pak na sesterně, aby mohli manželku léčit. Zoufalost sem žene lidi. Ano, jsou lidi, kteří už mají dost a už je sem žene jenom nenažranost, chamtivost. Chce mít víc a víc. Ale většinou lidi sem honí zoufalost.“

Miriam[1] se narodila v 1975 nedaleko města Ivano-Frankivsk na Ukrajině. Byla prvním ze tří dětí svých rodičů. Na Ukrajině vystudovala obchodní akademii a nedokončila studia na vysoké škole. V roce 2001 přijela do České republiky a zde se usadila natrvalo.

Miriam vyrůstala v okolí města Ivano-Frankivsk v jedné malé vesničce. Jak sama říká, bylo to krásné dětství. „Vesničku obklopuje řeka, les a Karpaty.“ Do devíti let vyrůstala s rodiči. V této době se její rodiče rozhodli, že půjdou na rok za prací do Ruska. Nakonec tam zůstali 30 let. Malá Miriam tak společně se svou sestrou, která byla o rok mladší, zůstala u prarodičů na Ukrajině. S rodiči do Ruska odešel pouze mladší bratr, kterému tehdy byly pouze tři roky.

Miriam tedy se svou sestrou vyrůstaly u babičky a dědečka. Jejich rodiče s bratrem se odstěhovali do Ťumeňské oblasti na Sibiři. Za svými dvěma dcerami na Ukrajině ale pravidelně dojížděli, když měli dovolenou. Ta trvala dva až tři měsíce, protože práce v Rusku byla těžká a také na Ukrajinu to bylo přes 5000 kilometrů. Díky této práci zabezpečili svou rodinu a sebe. Dnes již jsou oba v důchodu a vrátili se zpět na Ukrajinu.

Jako půlroční dítě nastoupila Miriam do školky. Tehdy na Ukrajině totiž nebyla mateřská, a proto již takto malé děti byly dávány do školky. Odtud v sedmi letech začala chodit na základní školu s prodloužením o dva roky. Miriam absolvovala 11 let základní školy, ze které pak přestoupila na obchodní akademii, kterou úspěšně ukončila. Zahájila i studium na vysoké škole, ale kvůli určitým životním okolnostem studium nedokončila. Miriam se totiž po ukončení studia na obchodní akademii v 18 letech vdala. Manželství ale nebylo moc úspěšné, a tak se ve 22 letech rozvedla. Již během studií na vysoké škole začala Miriam pracovat. Nejprve byla zaměstnána jako vedoucí restaurace, ale to trvalo pouze tři měsíce. Poté našla uplatnění jako mladší účetní.

Miriamina finanční situace ovšem nebyla dobrá (jak sama říká, byla zoufalá). Peníze jí stačily pouze na pokrytí nákladů spojených se školou. Začala tedy hledat nějakou brigádu. S tím jí pomohla její kamarádka a kolegyně ze studií, která již v té době na brigády do České republiky jezdila. Právě ona jí zde našla brigádu a společně odjely do Čech.

V roce 2001 tedy Miriam přijela do České republiky do obce Staré Sedliště. Nikoho zde neznala, vše pro ni bylo cizí, ale jak sama řekla: „Ničeho jsem se nebála.“ Nebyla to prý odvaha, která ji sem dovedla, ale spíše zoufalství. Potřebovala peníze pro normální život. Zůstala zde nejprve pouze tři měsíce, a poté se vrátila zpět na Ukrajinu, kde studovala. Po třech měsících přijela znovu do Čech, ale tentokrát zde již zůstala. V jedné vesnici nedaleko Tachova poznala svou „životní lásku“ a založili spolu rodinu.

Miriam se tedy vdala v České republice za pana Milana[2]. Manželům se v roce 2003 narodila dcera. Společně žijí v rodinném domku dodnes. Na svou rodnou vesničku ovšem nezapomněla a často se na Ukrajinu vrací i s manželem a dcerou.

Nezapomíná také ani na ukrajinské svátky a tradice. Snaží se dceři zprostředkovat obě odlišné kultury. Slaví tedy jak české svátky (Vánoce a Velikonoce – podle římskokatolického ritu), tak také ty ukrajinské (podle pravoslavného ritu). Chce tímto předat své dceři vědomosti o původu poloviny rodiny, která na Ukrajině stále žije a žít bude. Ani jeden ze sourozenců se totiž nechystá odjet ze země.

Miriam je v České republice a Plzeňském kraji spokojená. „Člověk je spokojený tam, kde je šťastný,“ říká. Podle ní také záleží na tom, jak se k věci člověk postaví. Občas jí ale přepadá nostalgie a to především, když se schází její velká rodina na Ukrajině: „Tady chlapi chodí do tý hospody. Možná to tak je někde, ale já nevím, u nás v rodině to takhle nebylo. Vždycky manžel s manželkou chodili všude spolu. Tady je to takový, že manželka má svobodu, manžel má svobodu. U nás je to takový víc jako pohromadě. Ano, u nás ta rodina drží víc pohromadě než tady.  Ano, my se rozhádáme, my se rozštěkáme tak, vyměníme si názory a docela i krutý, ale neexistuje, aby matka s dcerou nemluvila dva týdny nebo měsíc, neexistuje to prostě, to nejde. Udělá se za tím čára, a jako kdyby to nebylo.“

S Čechy Miriam neměla nikdy žádný problém. Nejhorší pro ni bylo pochopit český humor, který jí zpočátku připadal hrubý a vulgární, ale dnes si již zvykla a líbí se jí. Důvodem je prý také to, že už se sama počeštila. Miriam žije v Plzeňském kraji už 17let a získala i české občanství.