Ukrajinská menšina v ČR

Paní Tereza[1] přišla do Plzně v zimě 2018, pracuje v jedné fast-foodové restaurace jako pomocná síla v kuchyni. Tereza byla do restaurace doporučena přes jednu z mnoha agentur, které se v České republice starají o pracovní místa pro ukrajinské občany. Do Čech, do Prahy dorazila v nočních hodinách, kde ji čekal jen nocleh do druhého dne. Druhý den už probíhal přesun do Plzně, kde ji čekalo seznámení s novou prací. Tereza je paní ve středním věku, tedy žádná mladá studentka. Přechod za prací do Čech pro ni byl mnohem těžší v tom, že sem šla sama, bez jakékoliv kamarádky či blízkého člověka. V den, kdy přišla do Plzně viděla celou svoji budoucnost poprvé a všechnu najednou. Pán z agentury, který ji měl na starost ji přivezl do Plzně, osamocenou, jen s pár věcmi. Nejdříve ji přivedl ukázat a představit do nového zaměstnání a poté ji ukázal nový byt – pěkný, útulný byt, velikosti 1+1. Bydlí v něm sama. Nejhorší pro ni byl fakt, že přijela do nového města, země, kde vůbec nikoho neznala. A v jeden den se na ni navalilo spoustu nových věcí. Nezbylo ji nic jiného než se tomu přizpůsobit. První dny byly velmi složité. Sami si jistě dokážeme představit, jaké to je učit se v nové práci spoustu nových věcí a teď si to znásobte ještě tím, že vůbec nerozumíte jazyku, ani trochu.

Tereza přišla z ruské části Ukrajiny, aspoň tak to nazývá. Sama totiž říká, že třeba Ukrajinkám, které potkává v našem nákupním centru, nerozumí. Na Ukrajině má Tereza rodinu, po které se jí moc stýská. Není se co divit, doma zanechala sedmnáctiletou dceru, sestru a malého synovce.  Překvapilo mě, že nemá manžela, ale bylo mi řečeno, že s ním už dlouho nežije. Zároveň mi ovšem řekla, že se stále na Ukrajině na rozvedené ženy dívá skrz prsty. V době jejího pobytu tady v Čechách její dcera bydlí u sestry, kde se stará o malého bratrance.

Terezino pracovní nasazení je neuvěřitelné. Pracovní doba je nastavená na dvanáct hodin denně šest dní v týdnu. Není to z výmyslu zaměstnavatele, ale na přání paní Terezy. Je to především proto, že chce mít zaplaceno co nejvíce hodin, a hlavně i čas, kdy není v práci, nemá, jak smysluplně využít. Tereza dodává, že je navíc velice těžké sehnat víza na práci v EU a tyto víza jsou udělována na velice krátkou dobu. Většinu peněz, které tady vydělá, posílá rovnou na Ukrajinu své rodině. Zbytek peněz si nechává na živobytí tady a na dárky, které hodlá svým nejbližším přivézt. Na Ukrajině pracovala Tereza v obchodě, který se nacházel přímo u moře na městské pláži. Tato práce se jí velmi líbila a bavila jí. Ráda si totiž s lidmi povídá a je velmi společenská. O to těžší je pro ni pobyt v Čechách.

Z čeho byla překvapena při přestěhování do Čech bylo to, že máme všechno dražší než na Ukrajině. A čeho si všimla hned na začátku je to, jak na cizince, zvlášť na cizince takové národnosti, koukáme pořád skrz prsty. Jako příklad uvádí svoji cestu tramvají, když nastoupil revizor a řekl jí ať mu ukáže legitku, Tereza mu nerozuměla, tak se ho zeptala ještě jednou a už viděla pohledy ostatních lidí kolem. Ty pohledy vypadaly, jak kdyby říkaly, to je Ukrajinka, ta určitě jede na černo. A přitom Tereza samozřejmě měla legitku platnou. Tereza také říká, že jsou tady lidé více zamračení a nejsou tak srdeční jako na Ukrajině. Spokojená naopak je se stálejším a teplejším počasím.

Také jsme spolu probíraly, jak se jí líbí v Plzni. Ohlas byl velmi pozitivní. Moc se jí líbí, že tady není v centru špína. Dále velmi ocenila, jak je v obchodech velký výběr nejenom v potravinách, ale i ve spotřebním zboží. Ve chvíli, kdy má den volna, jezdí se procházet do centra, kde se jí moc líbí architektura a památky. Také velmi ráda vaří, nejraději vaří ukrajinská klasická jídla – boršč, holubce a pirožky. Co je ovšem úplně jiné, než na Ukrajině je městská doprava. Autobusy tady jezdí pořád a často. Zatímco na Ukrajině je městská doprava velmi omezená a fungují tam městské taxi jako takové malé autobusy, které vždy jezdí přecpané.

Tereza je v České republice necelé tři měsíce a popravdě asi ani ona sama neví, jak dlouho tady ještě bude. Láká ji jet za prací do Polska, neboť je tam hodně jejích známých, kteří tam již mají vyřízena dlouhodobá víza a zůstávají v Polsku dále pracovat. I když už je Tereza ve svém novém životě zabydlena, samozřejmě nastanou chvíle, kdy jí do smíchu není. Takový moment nastal ve chvíli, kdy měla dostat svou první výplatu. Tyto peníze zajišťuje agentura, která pracovníka přivedla. Bohužel pracovník agentury na Terezu zapomněl a ona byla déle než týden bez jakýchkoliv prostředků. Ta bezmoc a strach byly skoro hmatatelné. Bylo jasné, že se jí v hlavě honily myšlenky na to, že byla oklamána, že ji odvezli do Čech, kde jí nezaplatí za práci. Vše se naštěstí vyřešilo a Tereza výplatu dostala.