3. Historie studia a měření práce

3.2. Druhy časů

Při měření času rozlišujeme druh jejich záznamu do časového snímku. Existuje měření kumulovaných a dílčích časů. Kumulované časy jsou časy mezi začátkem časového snímku a konečnými událostmi jednotlivých úseků procesu. Přístroj na měření času se uvede do chodu na začátku časového snímku a běží během celého trvání snímku. Podle stanovených momentů měření odečte pozorovatel kumulovaný čas z měřicího přístroje na konci každého úseku a zapíše jej do formuláře časového snímku. Trvání jednoho úseku se pak vypočítá jako rozdíl mezi kumulovanými časy dvou po sobě jdoucích momentů měření. U měření dílčích časů se přístroj na měření času spustí v prvním momentu měření a v dalším momentu měření procesu se znovu vypne a zaznamená se čas, takže se každý úsek procesu měří zvlášť.

Jednotkový čas … tA

  • čas, jehož spotřeba je přímo úměrná počtu jednotek produkce (například počtu vyráběných kusů součástek)

Dávkový čas … tB

  • čas, jehož spotřeba je přímo úměrná počtu vyráběných dávek a není závislá na velikosti těchto dávek. Je to čas na přípravu a zakončení operací na dávce jednotek produkce (vyráběných součástí)

Směnový čas … tC

  • čas, jehož spotřeba je přímo úměrná počtu odpracovaných směn, bez ohledu na množství produkce vyrobené v průběhu směny. Patří sem čas potřebný k přípravě pracoviště na začátku směny, čas potřebný k úklidu pracoviště na konci směn směny, čas na denní údržbu strojů, atd.

Pro účely řízení výroby je ve většině případů postačující členění pracovní směny na dobu skutečné práce a na zbytek pracovní směny, ve kterém není vykonávána práce.

Zavádí se pojem koeficient využití pracovní doby (označuje se symbolem ), který vyjadřuje poměr mezi dobou skutečné práce (označuje se tS) a dobou trvání směny (označuje se tO), tj. časem, který stráví pracovník na pracovišti.


Obr.6 Druhy časů