Patentové právo v digitální společnosti EU

V moderní demokratické společnosti jako např. v EU bývá dnes vysoce ceněna inovace, modernizace a obecně jakákoli snaha o pokrok ve všech oblastech lidského poznání. Prostor osobní svobody a možnosti osobního rozvoje ostatně je jedním z podstatných rozdílů oproti autoritativně či direktivně řízeným společnostem.

Nevyhnutelnou druhou stranou téže mince však je otázka řádné právní ochrany konkrétních výstupů takových inovativních snah, neboť pouze za podmínky zaručení funkčního modelu ochrany nových nápadů či vynálezů může dlouhodobě úspěšně fungovat inovativní prostředí a podněcovat další osoby k dalšímu vylepšování současných postupů v příslušných oblastech. Právě ochranou vynálezů v technických oblastech se zabývá odvětví nazývané patentové právo.

Tradičně bylo patentové právo založeno na zásadě teritoriality, tj. bylo omezeno na území jednotlivých států, postupně v souvislosti se světovou globalizací a evropskou integrací však byla vytvořena i mezinárodní i unijní regulace patentové ochrany. Česká legislativa umožňuje udělit patent pouze „na vynálezy, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově využitelné“.[1] Podobně mezinárodní Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví umožňuje udělit patent „na jakékoli vynálezy bez ohledu na to, zda jde o výrobky nebo výrobní postupy, ve všech technických oblastech“.[2]

Lze tedy shrnout, že patentová ochrana směřuje pouze na vynálezy technické povahy, které nejsou triviální, přinášejí konkrétní inovativní nápady využitelné v praxi, na druhou stranu se však nesmí jednat pouze o určité vědecké teorie, matematické postupy či vědecké objevy.[3]

Patentové právo je součástí širší skupiny ochrany duševního vlastnictví, kam se řadí rovněž právo autorské a právo ochranných známek. Právním základem pro regulaci této oblasti je ustanovení článku 114 SFEU, který umožňuje Unii přijmout harmonizační opatření za účelem zajištění řádného fungování vnitřního trhu.

Za nejstarší konkrétní registrovaný patent technického řešení je považováno udělení právní ochrany zvláštnímu výrobnímu postupu produkce barevného skla, která v roce 1449 garantovala University of Eton monopol na tento výrobní způsob na dobu dvaceti let.[4] Již zde byla patrná souvislost pozitivně vnímané právní ochrany nových vynálezů s potenciálně škodlivým vytvářením monopolů, které naopak z ekonomického hlediska dalšímu inovativnímu rozvoji do budoucna brání. Hledáním kompromisu mezi zaslouženou ochranou důležitých vynálezů před jejich „opisováním“ a vytvářením nežádoucího monopolního prostředí je klíčovým problém patentového práva až dodnes.

Průmyslová revoluce přinesla další rozvoj nových technických vynálezů, čehož důsledkem vznikl požadavek na mezinárodněprávní regulaci patentové ochrany. Klíčovým bodem kromě prokázání technické originality předloženého řešení totiž bylo vyvrácení dřívějšího publikování stejné či obdobné technologie jiným vynálezcem, což v mezinárodním měřítku vyžaduje velmi pečlivou rešerši. Patentové řízení je navíc poměrně drahé, jelikož vyžaduje řadu administrativních a právních úkonů, které musí být provedeny před rozhodnutím o udělení či neudělení patentové ochrany, které obvykle trvá 20 let od podání příslušné patentové přihlášky. Proto rozhodnutí o podání patentové žádosti v různých zemích je limitováno nejen přesvědčením o výjimečnost a inovativnosti vlastního výrobku či technického postupu, ale také nutností realisticky zvážit možný ekonomický přínos jeho průmyslového využití a s tím související riziko zneužití či okopírování nově objeveného vynálezu třetími osobami.

Za přelomový mezinárodní dokument v této oblasti je považována tzv. Pařížská úmluva z roku 1883, kterou po svém vzniku v roce 1918 podepsalo i Československo. Později byl v roce 1947 založen Haagskou úmluvou Mezinárodní patentový institut, který prováděl mezinárodní verifikaci originality a novosti jednotlivých patentovaných výrobků či postupů prostřednictvím odborných rešerší, a v rámci evropských zemích pak došlo v šedesátých letech dvacátého století prostřednictvím tzv. Štrasburských dohod k dalšímu sblížení podmínek pro přiznání patentu a limitů patentové ochrany.[5]

Z mezinárodního pohledu je klíčovým dokumentem patentového práva Smlouva o patentové spolupráci (dále jen „PCT“) z roku 1970, která přinesla možnost jediné mezinárodní přihlášky patentu, která má stejné účinky jako zahájení národní registrace ve všech smluvních státech této mezinárodní smlouvy.[6] V rámci mezinárodního patentového řízení probíhá nejprve mezinárodní fáze formálního přezkumu a rešeršního řízení, současně jsou veškeré tyto žádosti centrálně zveřejňovány. V druhé části pak dochází k tomu, že v rámci národní fáze je v každé zemi ještě samostatně zkoumáno splnění zákonných podmínek a v případě úspěchu  v každé zemi samostatně dochází k udělení patentu.

Na evropské půdě pak pokračoval snahy o vytvoření samostatného systému evropských patentů, přičemž konečným cílem bylo vytvoření duálního systému patentové ochrany, kdy v první linii by bylo možné přihlásit patent s vnitrostátními účinky v jednotlivých evropských zemích a v linii druhé by existoval společný komunitární systém patentové ochrany účinné ve všech členských státech ES. Zatímco zmíněný první pilíř se podařilo realizovat v roce 1973 podpisem tzv. Evropské patentové úmluvy (dále jen „EPC“),[7] druhý pilíř spočívající ve společném komunitárním (unijním) patentu nebyl přes opakované snahy a některé připravené mezinárodní návrhy po dlouhé roky přijat ve formě platné a účinné právní úpravy.

Je potřeba zdůraznit, že EPC není součástí práva EU, ale jde o mezinárodní úmluvu, jejímiž signatáři jsou jak členské státy Unie, tak i státy nečlenské. Výsledkem řízení podle EPC není udělení jednotného unijního patentu, ale zjednodušení patentového řízení v jednotlivých zemích, kdy jediná přihláška umožňuje v rámci jediného řízení posléze získat národní patentovou ochranu ve všech evropských státech, které úmluvu řádně ratifikovaly. Právě z důvodu poměrně úspěšného fungování procedury EPC neexistoval dostatečný tlak na vytvoření společné komunitární (později unijní) právní regulace patentového práva a tato druhá linie proto zůstávala dlouhou dobu nezavršena.[8]

Podařilo se to po mnoha letech až v roce 2012 dvěma nařízeními EU,[9] které takovou celounijní regulaci zavedly, na což navázalo v roce 2013 vytvoření Jednotného patentového soudu (dále jen „UPC“) pro celou EU, a to prostřednictvím Dohody o jednotném patentovém soudu.[10] Bez funkčního systému soudního vymáhání totiž sama právní regulace patentové ochrany není dostatečná. Zajímavostí je přitom fakt, že Česká republika tuto dohodu podepsala, ale dosud neratifikovala, což ovšem nebrání českým subjektům systém využívat pro přihlášení svých evropských patentů. Nicméně pro řádné fungování celého unijního systému bude nutná ratifikace dostatečným počtem členských států a administrativní a technická připravenost soudního aparátu, což zatím není splněno. V současnosti se proto přepokládá, že by UPC mohl začít plně fungovat až v roce 2023.

Aktuálně tedy vedle sebe existuje jednak možnost získat národní patent podle vnitrostátních pravidel každého státu, dále varianta mezinárodního patentu prostřednictvím Mezinárodního úřadu Světové organizace duševního vlastnictví v Ženevě, a dále možnost evropského patentu prostřednictvím EPO či národního patentového úřadu, kdy evropský patent má účinky v každém smluvním státě EPC, nicméně rozsah ochrany a platnost patentu jsou předmětem vnitrostátní úpravy patentového práva. Nový Jednotný patent EU by měl vytvořit čtvrtou variantu patentové ochrany, která umožní jedinou přihláškou patentovat svůj vynález se shodnými účinky ve všech členských státech EU, které příslušnou mezinárodní dohodu podepsaly a řádně ratifikovaly, (doposud pouze 16 z celkového počtu 27 členských států).