1. Tvorba ploch, teoretická hrana

Kvalitní plochy začínáme tvořit již při nanášení plastelíny. Nanášíme ji pečlivě a podle velikost plochy s přídavkem tak, abychom pokud možno nemuseli přidávat hlínu během základního modelování. 

Postupujeme klasicky od nejhrubších nástrojů jako jsou rašple, k zubatým cidlinám.

Pokud jsme ve fázi skicování a hledání tvaru, nemusíme pokračovat k dokonale vyhlazené ploše, ale můžeme pokračovat na modelu na dalších místech.

Pracujeme od shora dolů - toho se držíme vždy když to situace dovolí.

Obráceně bychom si padajícími zbytky hlíny poškozovali již opracované plochy.

Nástroje volíme adekvátní vytvářené ploše - na lehce propnuté plochy používané tvrdé nepoddajné cidliny, čím je plocha kulatější, volíme měkčí.


Snažíme se celý model udržet v čistotě. I když některé jeho části nemusí být dokonalé, doporučuji si hlídat základní konturu modelu čistou, neotřepenou. Pomáhá nám to snadněji si představit celou hmotu modelu bez rušivých elementů. Modelujeme hlavně proto, abychom se pokusili nalézt dokonalou proporci a až po nalezení vhodných proporcí se přesouváme k detailu.


Důležitým prvkem při modelování je teoretická hrana nebo linka.

 Teoretická hrána je místo, kde se stýkají dvě plochy zatím bez zaoblení a  spolu tvoří hranu. 

V průmyslovém designu se setkáváme s plochami, které jsou definované podle křivek a teoretická hrana je jednou z nich. Pomáhá nám definovat složitější místa, utvářet základní rozvržení hmot a jejich směr.


K vytvoření teoretické hrany potřebujeme nejprve udělat jednu plochu, na které načrtneme  místo, kde na ní bude navazovat plocha druhá. Toto místo  -  nebo průnik ploch je křivka, kterou si vyznačíme páskou. Už samotná páska položená na ploše nám může napovědět hodně o kvalitě plochy samotné. Vlní se nebo tvoří plnou křivku? Jsou na ní propady? Pokud nejsme spokojeni, je třeba výchozí plochu upravit. Dále pokračujeme od vyznačeného průniku a začínáme tvořit druhou plochu.


Vytvoření modelu pomocí teoretických hran výhodné i tehdy, mám-li model symetrizovat. Bude se mi totiž lépe přenášet křivka, která je definovaná několika body, něž proměnný rádius, na jehož zaměření potřebuji velké množství bodů.


Pokud jsem spokojen s tvorbou ploch, můžu přistoupit na zaoblení  - tím  se nám obě plochy spojí a zanikne teoretická hrana.


Nejde vyloučit, že zaoblení plocha bude vypadat jinak než jsme si představovali. Samozřejmě můžeme celý proces opakovat. Méně zkušeným modelářům bude dělat problém udržet a modelovat  složitější tvary bez pomocných konstrukcí a používání teoretické hrany. Záleží na schopnostech modelujícího, jeho postřehu , jak dokáže přečíst situaci.  Mnohdy nejsou pomocné konstrukce ani možné a již od počátku okolnosti vyžadují organické modelování - nicméně si lze opět pomoci třeba nahrubo nožem nakreslenou sítí, změnou směru osvětlení apod.

Modelování je řemeslná činnost, ke které musíte mít určité předpoklady. Ani na lyžích se nikdo nenaučí jezdit za jednu hodinu a už vůbec se neprobojujete na olympiádu po absolvování krátkého prázdninového kurzu. 


K zvládnutí techniky modelování tak, aby byla komerčně využitelná potřebujete stovky, spíš tisíce hodin tréninku, kdy nabíráte zkušenosti s jednotlivými situacemi