Autorské právo v digitální společnosti v EU

Autorské právo je tradičně odvětvím vnitrostátního právního řádu každého členského státu, nicméně v posledních letech došlo k jeho harmonizaci na unijní úrovni. Přitom však primární právo EU o autorském právu jako takovém v žádném svém ustanovení vůbec nepojednává. Souvisí však s jednotným trhem a volnými pohyby, které tvoří zásadní kámen unijního práva. Právě odstraňování překážek vnitřního trhu přitom tvořilo hnacím motor celého procesu harmonizace autorského práva v EU.

Právo autorské je součástí širší skupiny ochrany duševního vlastnictví, kam se řadí rovněž regulace patentů a ochranných známek. Právním základem pro regulaci této oblasti je ustanovení článku 114 SFEU, který umožňuje Unii přijmout harmonizační opatření za účelem zajištění řádného fungování vnitřního trhu. S ohledem na značné přeshraniční účinky autorských práv v kontextu sjednocené Unie je logickým krokem harmonizace pravidel autorského práva v celé EU. Problémem harmonizace je však rozdílné pojetí autorského práva v různých členských státech, kdy některé zakládají ochranu na principu osobnostním, jiné na principu majetkovém, některé s autorským právem spojují další související práva, jiné nikoli, některé stojí na zásadě bezformálnosti ochrany autorského díla, jiné na principu registračním.

Pokud jste tvůrce autentického literárního, vědeckého nebo uměleckého díla, tyto výstupy jsou chráněny autorským právem, což znamená, že bez vašeho svolení nemá právo takové dílo zveřejnit či reprodukovat nikdo jiný, než právě vy. Autorská ochrana platí automaticky, není nutné podávat žádnou žádost či projít jakýmkoli úředním řízením.

V českém právním řádu platí, že autorem autorského díla, které je zákonem chráněno může být pouze fyzická osoba, nikoli osoba právnická.[1] Česká právní úprava dále stojí na dvoukolejnosti autorských práv, která zahrnují jak výlučné osobnostní právo, tak i výlučná majetková práva. Mezi práva osobnostní řadíme zejména osobovat si autorství k danému dílu, dále právo na nedotknutelnost díla (nelze jej bez vašeho souhlasu změnit). Osobnostní práva jsou nepřevoditelná a autor se jich nemůže žádným platným způsobem vzdát, k jejich zániku dochází teprve okamžikem smrti autora (všech spoluautorů).

Za majetkové právo  je označováno oprávnění užívat originální autorské dílo s čímž je spojeno právo na odměnu za využití výsledků vaší autorské činnosti třetí osobou. To zahrnuje situace jako rozmnožování díla, pronájem díla, půjčování díla, vystavování díla, rozšiřování díla či jakékoli veřejné sdělování autorského díla. V rámci EU platí obecná ochrana majetkových autorských práv po celou dobu života příslušného autora a ještě dalších 70 let následujících po jeho smrti (případně smrti posledního ze spoluautorů u kolektivních děl).

Svá autorská práva můžete postoupit třetí osobě buď formou jejich prodeje nebo formou poskytnutí limitované licence na tato práva. Licenci lze limitovat jak geograficky, tak věcně, případně může být neomezená.

V případě, že autorské dílo vytvoříte v rámci pracovněprávního či obdobného vztahu, tj. zejména jako zaměstnanec, jsou osobnostní autorská práva stále pouze autora samotného, nicméně majetková práva k autorskému dílu vykonává na svůj účet a svým jménem zaměstnavatel. Standardně platí že autor zaměstnaneckého díla má právo na proporcionální odměnu od zaměstnavatele, pokud však toto právo nebylo smluvně předem vyloučeno.

Během posledních zhruba 30 let na unijní půdě vznikla řada směrnic, regulujících autorské právo a jeho všemožné aspekty. Překonávání odporu členských států ke skutečném usjednocení autorského práva však postupovalo velmi pomalu. V současnosti hlavní sekundární pramen autorského práva je nová Směrnice č. 2019/790 o autorském právu na digitálním trhu,[2] která přizpůsobuje právní úpravu dnešnímu digitálnímu prostředí a modernizuje unijní autorské právo s cílem vytvoření jednotného digitálního trhu v rámci celé EU. Implementační lhůta, do níž jsou všechny členské státy provést cíle směrnice do vnitrostátních právních řádu byla stanovena do 7.6.2021.

Směrnice se zabývá řadou otázek, jež lze seskupit do tří kategorií:

a) Adaptace stávajících výjimek a limitů autorského práva přeshraničním účinkům a novému digitálnímu prostředí, přičemž směrnice obsahuje obligatorní výjimky pro vytěžování dat, edukační on-line aktivity a ochranu kulturního dědictví.

b) Zlepšení licenčního řízení s cílem zajistit snazší přístupu k autorskému obsahu, přičemž směrnice harmonizuje příslušná pravidla pro komerčně nedostupná (nevyužívaná) díla, pravidla pro kolektivní licence s rozšířenou působností a pravidla pro autorská práva k filmům v rámci video streamovacích služeb.

c) Pravidla pro řádně fungující trh v oblasti autorského práv, přičemž směrnice stanoví nové právo vydavatele tištěných zdrojů na ochranu před on-line využíváním jimi vydaných tištěných publikací, kdy autoři tištěných děl mají garantovaný nárok na podíl z příjmu vydavatele z příslušného nového práva.

Pokud jde o on-line sdílení obsahu, vytvořeného samotnými uživateli, směrnice obecně vyžaduje, aby příslušné webové služby získaly řádně licenci pro veškerá díla chráněná autorským právem nahraná uživateli, s možností určitých pevně stanovených výjimek. Výsledkem by mělo být snazší sjednání podmínek pro on-line využití autorských děl a související autorskou odměnu. Jednotné výjimky upravené směrnicí se pak týkají nahrávání obsahu jinak chráněného autorským právem za účelem jeho citace, recenze, kritiky, parodie či karikatury. Směrnice dále obsahuje jasné právo autora na přiměřenou odměnu za poskytnutí licence či převod jejich autorských práv, na což navazuje i specifický model pro alternativní řešení sporů v této oblasti.