Typologie kultur podle vnímání společenské role

Kultury difúzní a specifické

Podle způsobů jak se jedinec vžívá do společenské role a jak je v ní vnímán, se rozlišují kultury difúzní a specifické. "Jde o to, do jaké míry vnímáme v dané situaci jednotlivce v jeho specifické roli (a nevnímáme tedy jeho další role a roviny jeho osobnosti v dané situaci) a do jaké míry naopak vnímáme difúzně prolnuté do všech situací." (Moore 2015, s. 68) Řeší se otázky, do jaké míry se prolínají privátní a veřejná sféra.

V kulturách difúzních je vnímání jedince přenositelné mezi různými prostředími (premiér si sedne v kině na volné místo na schodech mezi studenty).

S těmito kulturami jsou dále spojené spíše:

• individualismus
  
• otevřenost
  
• přímost
  
• uvolněná konverzace
  
• oslovování křestním jménem.
  

Typická je v tomto smyslu severoamerická kultura, kde se nevyvinulo ani vykání.

Otevřené a neformální chování však může být svým způsobem i klamavé, neboť jde o naučený kulturní vzorec, ne vždy o niterné přesvědčení. Může dojít ke zmatku a nedorozumění, kdy neformálnost je komunikační strategií, ale neznamená založení hlubších vztahů. 

V kulturách specifických je jedinec vnímán v každé situaci a roli jako někdo jiný (viz. ruské pořekadlo Družba je družba, ale služba je služba.) Charakteristické je vstoupení do role a formálnější chování, hierarchické vnímání společenských pozic, lpění na funkci, vysoká autorita vedoucích apod. I vztah mezi učitelem a žákem bývá formálnější (Například ruští vysokoškolští studenti většinou při příchodu přednášejícího vstávají. Po několika dnech v českém prostředí je to ovšem přejde.) Ve specifických kulturách se více řeší otázka "ztráty tváře".

S těmito kulturami jsou dále spojené spíše:

• oddělení osobního a pracovního života
  
• normovaná konverzace
  
• užívání titulů v oslovení.
  

I formalita chování může být klamavá v opačném smyslu než u kultur difúzních: to že se člověk chová odtažitě, neznamená, že by byl odtažitý, ale ve skutečnosti mu to diktuje jeho role. Vřelé přijetí je pak skutečně myšleno upřímně.

Odposlechnuto: Jakou formulaci byste použili? 
Uklízet nádobí.
Ukliďte po sobě nádobí.
Děkujeme, že jste po sobě uklidili nádobí.
"Já bych použil první větu. Přeci jen je to přece něco jako dopravní značka. Je to jasný informativní vzkaz. Ohledně toho posledního „Děkujeme, …“ Tyhle české konverzační obraty typu „pěkný den“, „mějte se krásně“, „mějte se báječně“ jsou pro nás trochu podivné. Můžete je totiž slyšet i od člověka, který vás nenávidí, což by se na Ukrajině nestalo. My jsme upřímnější."

MOREE, D. Základy interkulturního soužití. Praha: Portál, 2015.