Jedním z nejznámějších modelů kultury je tzv. ledovcový model kultury. Pracuje také s „viditelnými“ a „neviditelnými“ prvků kultury. „Nad hladinu“ z kultury vyčnívá menší, identifikovatelná, snáze rozpoznatelná a patrná část (symboly, rituály, zvyky, obyčeje, umění, architektura, stravování, oblékání. Částečně formální etiketa). Ostatní atributy kultury však zůstávají skryté a je obtížné je přesně zaznamenat, vystihnout a objektivně popsat (např. pojetí krásy, koncept spravedlnosti, význam gest, vztahy mezi generacemi, vztah k penězům, tabu, oční kontakt atd.)

Interkulturně kompetentní člověk se orientuje jak ve viditelných, tak ve skrytých vrstvách kultury (cizí i vlastní).





Ledovcový koncept kultury podle AFS Orientation Handbook
Vol. 4, New York: AFS Intercultural Programs Inc., 1984, úprava a překlad: ZERZOVÁ, J. Interkulturní komunikační kompetence a její rozvíjení v hodinách anglického jazyka na
2. stupni ZŠ. Brno: Masarykova univerzita, 2012.

S pojetím kultury jako ledovce se někdy proplétá rozlišení Big-C Culture (nad hladinou) a small-c culture (částečně pod hladinou).

Big-C Culture (kultura s velkým K) zahrnuje oblasti "vysoké" kultury, jako je literatura, hudba, výtvarné umění, architektura apod.

Small-c culture (kultura s malým k) postihuje všednodenní kulturu, každodenní smýšlení a jednání etiketu, zvyky, určité psychologické rysy, které definují skupinu lidí (odívání, jídlo, oslavy, vztahy

Zatímco ovládnutí Big-C Culture předpokládá deklarativní znalosti small-c culture znalosti sociokulturní. Small-c culture je nejednoznačnější, proměnlivější, hůř se pozoruje a hůř se o ní učí, nelze zde stanovovat obecně platné a zcela objektivní závěry. Například údaj o tom, že Petrohrad má nábřeží z červené žuly, nelze rozporovat, ale to, že není obvyklé v obchodě v Rusku zdravit, už ano (jak v kterém obchodě, jak kdo...).

Odposlechnuto: O zdravení
"Zpočátku jsem nevěděla, že když s někým v ČR chcete mluvit, když něco potřebujete, jdete do obchodu atp., musíte začít pozdravem (dobrý den, večer, …). Zpočátku jsem tedy hovor začínala tak, jak ho začínáme v Rusku, tedy šla jsem
rovnou k věci, i když slušně. Všimla jsem si, že Češi se na mě dívají divně, ale nechápala jsem, co se děje. Ani mě to nenapadlo, v Rusku, když by totiž člověk pozdravil, lidé by si lámali hlavu, odkud s dotyčným znají. Nakonec mi to
vysvětlil vrátný v Chrámu sv. Víta, byla jsem mu vděčná a je samozřejmě dobře, že existují Češi, kteří vás opraví, resp. kteří vás tímto způsobem „vzdělají“."
Naposledy změněno: čtvrtek, 27. prosince 2018, 18.45