Jsem náčelnice policie v malém městě. Většinu dnů vyjednávám příměří v domácích sporech, odtrhuji od sebe rváče a vyšetřuji příležitostné krádeže. Maloměstské zločiny. Proč tedy Tomasetti potřebuje  zrovna mě, když má k dispozici mnohem kvalifikovanější kolegy z úřadu pro kriminální vyšetřování?

„Nesouvisí to, doufám, s kravami?“ zeptám se.

Uchechtne se. „Pohřešované osoby. Zatím dvě, ale případ se vyvíjí.“

„To není právě moje doména.“

„Jsou to amišky“.

Probouzí mou zvědavost. „Poslouchám tě.“

„Mám tu dvě pohřešované nezletilé, zmizely ze dvou měst vzdálených sto padesát kilometrů od sebe. Právě to dáváme dohromady. Jedu na místo činu, jakmile to půjde, vyslechnu jejich rodiny. Říkal jsem si, že bys mi mohla pomoct zorientovat se v tom.“

Nikdo si neuvědomuje víc než jí, jaká propast zeje mezi amišskou komunitou a zbytkem Američanů. Ta propast je ještě citelnější, pokud jde o policejní složky, …(32)

 

 

 

„Prý jste bývalá amiška“, konstatuje McNintch.

Na tohle se vždycky všichni vyptávají.  Je jim jedno, co stojí v mém profesním životopisu, jaké mám vzdělání nebo služební hodnost. Nechtějí vědět, jakého skóre vyřešených případů jsem dosahovala ještě jako policejní vyšetřovatel v Columbusu. Zajímá je, jestli jsem skutečně byla amiška, jestli jsem nosila doma šité šaty, jezdila v bryčce tažené koňmi a žila bez elektřiny a automobilu. „Ano, vyrůstala jsem v amišské rodině“, odpovím stručně.

Koutkem oka zahlédnu, jak se ta žena mírně nahnula ke straně. Jako by kontrolovala, jestli jsem si vzala typické kotníkové šněrovací boty.

„Slyšel jsem, že také plynule ovládáte pensylvánskou holandštinu,“ dodal McNintch.

Přikývnu. „To se vždycky hodí, zvlášť pokud je třeba překonat určité kulturní bariéry“.

„prozatím se počet užitečných informací, které jsme získali, blíží nule,“ poznamenal Bates.

„Ty amišské rodiny s policií moc nespolupracovaly,“ dodá Tomasetti.

„Bohužel to není nijak neobvyklé,“ přikývnu. „Mezi amiši a vládními institucemi panuje určitá míra nedůvěry, zejména pokud jde o bezpečnostní složky. Naposledy jsme se s tím setkali, když jsme v prosinci řešili sérii zločinů z nenávisti.“ Na Tomasettiho se raději nedívám, aby nikdo nepoznal, že jsme víc než kolegové, dokonce víc než přátelé. „Obecně amišové dlouho otálejí, než nás kontaktují, protože žijí v relativní izolaci. Ale jsou tu také kulturní a náboženské důvody.“ Pomyslím na propast, která se otevřela mezi mnou a mými sourozenci. nezmíním, že i když se narodíte jako amiš, můžete se snadno stát outsiderem. „Ale jakmile rodinu přesvědčíme, že nám leží na srdci jejich nejlepší zájem, obvykle se otevře, zvlášť pokud je v sázce bezpečí někoho blízkého.“

„Výtečně.“ Bates ke mně posune složky. „Zatím ještě shromažďujeme informace, Kate, takže tu moc podkladů nenajdete.“

Jsem zvědavá, otevřu složku a přelétnu tři hlášení o pohřešovaných osobách. Bates měl pravdu, informací je skutečně poskrovnu. Jde o tři dívky ve věku od šestnácti do osmnácti let, všechny amišky. (49-50)

 

Irene Mastová stojí u kuchyňské linky….

 „Slyšela jsem, že jste diákon, pane Maste,“ nadhodím.

Muž sklopí oči k talíři před sebou a vážně přikývne.

„Je ro těžké břímě“ ozve se Irene.

„Rádi bychom s vámi mluvili o vašem synovi Noahovi,“ odhodlá se Tomasetti.

Žena při zmínce synova jména strne, ale když se otočí, tváří se klidně. „Už je to devět let.“

V tu chvíli si všimnu, že je prostřeno i čtvrté místo….

„Devět let je dlouhá doba,“ připustím.

….

„Myslíte si, že odešel o své vůli?“ zeptám se. „Nebo se mu stalo něco zlého?“

Její manžel stále zírá do talíře. Na košili má krvavý cákanec, červenou čmouhu na zátylku. Když přišel domů, neumyl si ruce.

„S Noahem byly potíže“, pronese Perry. „Jak už to u mladíků někdy bývá.“

„Jaké potíže?“ zajímám se.

„Pil, víte? Poslouchal hudbu. A měl rád …děvčata.“

„Přiznal se ke svým hříchům biskupovi,“ dodá Irene.

V očích amišů je vyznání z hříchu ekvivalentem propustky z vězení. Poku se doznáte, je vám odpuštěno bez ohledu na povahu přestupku.

„Anglická policie tvrdí, že chtěl opustit prostý život,“ naváže OPerry po chvíli a myslí tím amišství. „Nevím, kdo jim to napovídal. My tomu nevěříme. Nikdy jsme nevěřilil.“

„Noah byl amišem rád“.

… „Něco se šuškalo.“ Perry se zachmuří. „A nejen mezi Angličany. Někteří mladí amišové… leccos věděli.“

„Hloupé pomluvy,“ ohradí se jeho žena a zpraží ho pohledem.

Tomasetti se zaměřil na Perryho. „Co například?“

Amiš pro změnu upře oči do kávy. „Je tu jeden člověk, Gideon Stoltzfus. Býva amiš, ale nedodržoval ordnung a vysloužil si bann. Prý pomáhá mladým amišům opustit prostý život.

…

„Když Noah zmizel, zjistili jsme, že byl se Stoltzfusem ve styku.

…

„Myslíte si, že Stoltzfus pomohl Noahovi odejít?“ ptám se.

„Nevím, čemu mám věřit“. Perry se naposledy napije kávy a vstane. „Čeká mě práce.“ (120-122)

 

  

 

 

 

 


Naposledy změněno: pátek, 8. února 2019, 20.48