Martin Šmaus (1965)

Děvčátko, rozdělej ohníček. Praha, Knižní klub 2005

V próze Děvčátko, rozdělej ohníček se autor snaží zobrazit problematiku soužití romské komunity s většinovou českou společností. Toto téma, i když často diskutované, dodnes u nás zůstává nedořešeno, najít klíč ke sblížení a vzájemnému pochopení Čechů a Romů se zatím nepodařilo.

Šmausova kniha popisuje vztahy mezi Romy a Čechy velmi otevřeně, nezastírá, pro Čechy málo pochopitelný, způsob života Romů, snaží se však ukázat  kořeny romské mentality, které jsou často příčinou jejich neukotvenosti a neschopnosti adaptace v „našem“ světě. Velmi přesvědčivě to  autorv ilustruje na osudu Andrejka, věčného poutníka, jehož cesta však vede odnikud nikam.  Strastiplná pouť hlavního protagonisty vyvolává u čtenářů soucit i sympatie. A nejen to: konfrontace postojů obou komunit vede k vzájemnému poznávání a pochopení.      

Název románu Děvčátko, rozdělej ohníček (na cikňi na bari, čarav tro vodori) si autor vypůjčil ze staré cikánské písně. Je to bolestný příběh o osudu malého cikánského chlapce Andrejka, který se narodil v cikánské osadě u Vyšné Poljany na východním Slovensku, v prostředí plném bídy, nemocí, násilí. Ve čtyřech letech však byl odvezen svým strýcem do zcela jiného světa  - pražského činžáku na Žižkově, do stísněného vlhkého bytu plného lidí.  Příbuzní přicházeli a odcházeli,  „daleko zůstala osada a maminka s krásnýma uplakanýma očima, daleko zůstaly jiskřivé potůčky i zlaté listí čarokrásných hor“(11) a „nikdo ho nevzal do náruče, ani nepohladil, tady se děti staraly samy o sebe“(12). Strýček Štefan ho odmalička posílal žebrat a později krást „a malý se učil. Učil se hladovět, ale nebrat jídlo … učil se odevzdávat všechny peníze strýčku Štefanovi“(13). Později, „zatímco se dospělí propíjeli od jednoho kalného rána k druhému, malý Andrejko vyrážel do práce. Nejvíce se mu dařilo v přeplněných tramvajích a autobusech, dobré byly i fronty a tlačenice před obchody“(38). Další zastávkou v životě Andrejka se stala polepšovna, kde byla šikana a na jaře odsud chlapec utekl na Slovensko. Útočiště mu poskytl  gadžo Juraj Bielčik, Andrejko tam vydržel do dalšího jara, volání dálek však bylo silnější. Nejdříve odjel do Prahy a posléze se s rodinou Dunků odstěhoval do Plzně. Znovu se mu převrátil svět, poprvé začal chodit do školy, kde se setkal se vstřícným prostředím, naučil se číst, prožil první lásku s modrookou Markétkou „gadžiňou“,kvůli ní si našel se práci v pivovaru. „Jednou večer si však na něho počkali bílí „Necháš ji na pokoji, cikáne smradlavej“(123), Andrejko při rvačce zabil jednoho útočníka nožem.  Nedostal se však do vězení, ale na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny. Po propuštění nastoupil znovu do pivovaru, nevydržel tam dlouho a opět odjel na Poljanu, žije s Anetkou, narodilo se jim děvčátko Darja, Andrejko pracuje v lese. Znovu však zasáhl zlý osud. Jeden z místních gadžů znásilnil milovanou Anetku, Andrej útočníka gadža zabil, při rvačce Anetka umírá, vše se však ututlalo. Andrej s Darjou v náručí prchá z Poljany, znovu se vrací do Plzně, do rodiny věčně opilé tety Idy, kde v ulicích duní kroky těžkých bot a je slyšet křik SÍGHAJL a CiIKÁNI DO PLYNU „snažil se přijít na to, kdo jsou ti Cikáni, pro které tu není místo, kterým se v hospodě skládají na letenky nebo je dovnitř vůbec nepustí, vyvěsí na dveře cedulku: Psům a cikánům vstup zakázán… Pro tetu Idu a Tiborka má být ten nápis, pro maličkou Darjenku má být ten plyn?“ (239).   Darjenka onemocní, je třeba ji ošetřit, nemá však kartičku pojištění a nešťastný otec ji nechává ne schodech pohotovosti. Bezradný Andrejko opět utíká z nepřátelského, městského světa, nastupuje do rychlíku jedoucímu do jeho rodného kraje, „tam je začátek i konec jeho cesty, tam otevírá svou náruč země svatá a zaslíbená…“ (255)

 

 


Naposledy změněno: pondělí, 11. února 2019, 11.31