úryvky z románu
Hodna na křižovatce odměřily další minutu, na semaforech přeskočily barvy, jeden proud aut zastavil a jiný se dal do pohybu.
Na druhé straně ulice zaječely brzd, v automatu se utopila další pětikoruna a venku někdo převrátil popelnici.
Ocelová kola se opřela do kolejnic, rychlík na Prahu se zvolna rozjížděl.
Starý pes uvázaný u sloupu se roztřásl zimou a zakňučel.
V kočárku před hospodou se rozplakalo malé dítě.
Na plzeňské střechy se snášely vločky mokrého sněhu.
Ve chvíli, kdy Andrejko cloumal klikou vagonu a snažil se naskočit na schůdky, zaprášený ciferník na druhém nástupišti ukazoval pár minut po druhé hodině odpoledne.
Byl čtvrtek, dvacátého třetího prosince roku devatenáctého devadesátého třetího po narození Krista. (255)
Pro poljanské Dunky nebylo důležité vlastnit a mít, důležité pro ně bylo žít, ospale mžourat do sluníčka, zpívat a plakat do housliček. A věcí měli jen tolik, kolik dokázali naložit do bryčky nebo do vlaku, nějaké oblečení, nádobí černé od sazí a ti bohatší i peřinu. A snad jen trochu zlata, prsten, náramky a náušnice, to byl jediný majetek, který měli a který se předával a dědil.
A chalupy, louky a pole by je dusily, protože by na nich museli hrbit hřbet a pracovat, a oni nemohli orat a vláčet, vozit hnůj, sázet brambory a sít obilí, protože úrodu by viděli až příští léto… .a tak neorali, nesázeli ani neseli, jen někdy v noci vzali košíky a pytle, aby na gadžovských polích sklidili, co pánbůh pre všetkých požehnal.. a co v noci sklidili, to do rána snědli….
Tak to bylo po staletí mezi Slováky a Rusňáky z chalup a domků i mezi Cikány z chatrčí a zemnicí. Jedni i druzí měli na Poljaně své místo a nikoho nenapadlo zeď mezi dědinou a osadou překračovat nebo dokonce bourat. Dospělí si s tím ani v Praze hlavu nelámali, ale jejich děti, pro které se žižkovské ulice staly novým domovem, už žily jiný život, děti tu propast mezi černým a bílým světem viděly. (25)
Děti to měly ve škole těžké. I kdyby se sebevíc snažily, stejně neměly šanci, protože doma se mluvilo romaňi.. V romaňi..myslely, i když mluvily česky, protože tu svoji rodnou řeč měly schovanou někde pod jazykem, a celou věčnost jim trvalo, než si přeložily, co po nich učitelka chce, a když odpovídaly, musely zase překládat zpátky, a marně hledaly česká slova a všechny ty složité tvary, časy a pády. Nevydržely sedět v lavici a poslouchat, nebyly zvyklé kreslit a byly nešťastné z pera, inkoustu a kaněk. (27)
Bylo to v tomto století už podruhé. Poprvé poljanské Dunky vystěhovali za války. Tenkrát ještě za tmy přijeli vojáci, vyháněli Cikány z chatrčí a postrkovali je na korby náklaďáků, ale Dunkové se bránili, nerozuměli cizí řeči a nechápali, proč a kam mají odjet, a proč ty flinty a psi, když nic neukradli. Když padly první výstřely, rozutekli se po lese a vojáci je ještě několik dní museli nahánět jako zajíce. Vystrašené Cikány vybírali z mlází a seníků, každého hned ztloukli a pak je s rukama nad hlavou hnali k silnici. Nejdřív je vozili po kraji a hledali nějakou rokli, kde by je mohli postřílet, ale nakonec je odvezli do sběrného tábora na břehu Tisy. (39)
Dunkové nechtěli nikomu ubližovat, chtěli žít. A žili tak, jak byli po staletí zvyklí, nepamatovali si včerejšek a nechtěli vědět, co přinese zítřek. A žili tisíce životů, každý den se znovu a znovu rodili i umírali. Co ráno vydělali, do večera stačili utratit, co včera ztratili, to jim dneska nescházelo. A nevadilo jim, když jim někde nenalili nebo po nich chtěli peníze, na to byli zvyklí, ale když někde dvakrát na dluh a na čestné slovo dostali a potřetí ne, to pak křičeli a hned jich byl plný krám a někdy vytáhli břitvu nebo pobrali z pultů zboží a odešli bez zaplacení, ani dveře nezavřeli, a zkoprnělá prodavačka poslouchala křik z ulice, že je svině a piča zkurvená, protože jim ještě včera dala a dneska už ne…(51-52)
Když zavřeli strýčka Štefana a Ida se odstěhovala do Plzně, začal Milánek konečně chodit do školy. Majka …. Příští rok přivedla k zápisu i vystrašenou Anetku …. A další den odvedla do školy i Andrejka.
A hned se zjistilo, že klouček dokáže trochu počítat, ale jen v romaňi, jekh, duj, trin, štar … psát neumí vůbec a v čítance stěží přelouská pár řádků a stejně mu nikdo nerozumí, protože pořád přeskakoval mezi tvrdou pražštinou žižkovských ulic, hutorinou šalených Zemplíňáků i měkkou řečí poljanských Rusňáků, pod jazyk se mu pletla stará romaňi i strýčkův ostravsky kratky zobak.
A nikdo nevěděl, co s ním. … ředitel jen udiveně kýval hlavou, protože viděl, že ten kluk není hloupý, ale jen zoufale zanedbaný, a že už má za sebou to, co by jinému stačilo na několik životů.
….
Učitelky hned poznaly, že i když nic neumí, je mnohem, mnohem dál než ostatní děti, věděly, že ředitel kvůli němu pořád někam telefonuje a pak zasmušile mlčí, věděly že andrejko nosí knížky domů a že s ním louská první písmenka i teta Ida… a tak Andrejka brzy přeřadili z druhé třídy do třetí a po dalších prázdninách ho pustili do čtvrté. (95-96)
Po prázdninách se děti vrátily zpátky do školy. Ale ta škola už byla jiná. V ředitelně už neseděl starý pán, váhavý a laskavý, ale nová ředitelka, mladší a rznější, a učitelky se jí bály, krčily se ve sborovně a poslouchaly, jak jim říká, že k nim posílají zpátky všechny čtyři parchanty tý cikánský kurvy, že nechce mít žádný potíže a doufá, že se všichni budou snažit, aby je dostali pryč… A významně povytáhla obočí, když na konci roku nikdo nenavrhl žádného malého Dunku k přeřazení do zvláštní školy a dokonce ani k propadnutí. A když podepisovalo Andrejkovo vysvědčení, zakuckalůa se vzteky a vysvědčení poprskané od kávy, museli přepsat.
Smůlu měla i malá Anetka. Její učitelka se chtěla zavděčit a nedala jí pokoj, abý žádný žáček ani na chvíli nezapomněl, že Anetka je jiná než ostatní, že má otce kriminálníka, a bůhví jestli je to vůbec její otec, když má takovou matku….
A ředitelka pořád volala sociálku a na Petrohradě si kontroly podávala dveře. (1156-116)