Vývoj učení o rasách a "vědecký" antisemitismus

Nacionálně socialistická ideologie o nadřazené německé rase je neoddělitelně spjata s představou, že lidské rasy mají nejen různou hodnotu, ale - na rozdíl od jiných rasových teorií - představují i odlišné živočišné druhy. Proto lze jen obtížně určit, zda lze ony „tradiční” rasistické vize přímo spojit s nacionálně socialistickým pronásledováním Židů.

Antická společnost jako taková rasové rozdíly mezi lidmi neznala, civilizační nadřazenost do jisté míry ano, avšak otrokem se mohl stát za jistých nepříznivých okolností každý. Ani rozptýlení Židů po jejich neúspěšném povstání v roce 70 po Kr. nebylo projevem rasové nenávisti či nesnášenlivosti. Ani raně středověké války (reconquista, křížové výpravy, likvidace údajných kacířů atd.) neměly rasový podtext. Netolerantnost vůči „nevěřícím” však nabývala často brutálních forem, Židé byli často coby „vrahové Ježíše Krista” cílem - zpravidla i majetkově motivovaných - pogromů.

Slovo rasa - ve smyslu lidská rasa - se poprvé objevilo pravděpodobně v Itálii 17. století (razza) a označovalo tvory či osoby „neznámého původu”. Velmi rychle proniklo do franštiny (race) a odtud bylo převzato do němčiny (Rasse). Již francouzští encyklopedisté používali tento pojem pro označení odlišných lidských kultur. Současně však sloužilo i pro klasifikaci národů dle stupně jejich civilizační úrovně. Velmi rychle však sloužilo pro označení kombinace náboženských, civilizačních, intelektuálních jakož i fyzických vlastností určitých etnik. Na počátku 18. století tak začíná rozdělování lidstva na různé rasy s rozdílnou hodnotou. V době vrcholícího obchodu s otroky poskytovalo přiřazení k nižší rase racionální zdůvodnění pro samotnou existenci otrokářství.[1]

18. století bylo dobou bouřlivého rozvoje přírodních věd. Vedle matematiky a fyziky se rozvíjí zejména biologie, kterou výrazně posunula vpřed klasifikace a typologizace švédského přírodovědce Carla von Linné. Systematizace poznatků se stává takřka módní záležitostí a snaha „zaškatulkovat” všechny přírodní vědy do jednotného systému se promítá i do věd zcela nových, k nimž se na přelomu 18. a 19. století přidává antropologie. Jejím zakladateli v  Německu byli anatom Johann Friedrich Blumenbach a filozof a historik Christoph Meiners. První z nich tvrdil, že každá rasa má svoji hodnotu, zatímco ten druhý ve své knize „Lidské rasy” vyšel z evropských kulturních předsudků a na konci jeho klasifikace se tak ocitli Židé, Indiáni a černoši.

Věda o rasách se na již zmíněném přelomu 18. a 19. století stala uznávanou vědeckou disciplínou. Významnou podporu získala nauka o rasách na základě výzkumů německého germanisty Franze Boppa, zakladatele srovnávací jazykovědy, který objevil příbuznost indoevropských jazyků (řečtiny, perštiny, latiny a sanskrtu) a odvodil z ní existenci prapůvodní indoevropské (v němčině indo-germánské) rasy.[2]

Některé indo – íránské národy, náležející do tohoto prostoru, označovali sami sebe za Árijce, tedy „ušlechtilé”. Tato skutečnost nesmírně zaujala francouzského diplomata, světoběžníka a především aristokrata jménem Joseph Arthur de Gobineau. Ten se mimochodem domníval, že je schopen doložit svůj původ až k franckým dobyvatelům Galie. Začal spekulovat o galo - románské rase a pomocí tehdy nesmírně populární srovnávací metody zpracoval své poznatky o národech a rasách ve čtyřsvazkovém díle „Esej o nerovnosti lidských ras” (česky 1942).[3] Dospěl k pozoruhodným závěrům. Vytvořil teorii, dle které na severu Evropy žijícím Árijcům jako vyšší rase náleží právo vládnout rasám nižším, k nimž počítal černochy a Semity. ostatním. Nijak zvláště se však nezabýval Germány, k mýtickým Árijcům řadil především Angličany a Vlámy.[4] Důkazem pro jeho tvrzení měl být stav civilizace, zejména pak vysoká kulturní úroveň a vice versa: vysoká civilizační a kulturní úroveň je dána vysokým podílem „árijské krve” těchto národů.[5] Obsáhlá „Esej” obsahovala řadu věcných a vyvratitelných omylů, a to jak medicínských a biologických, tak i jazykovědných. Ten základní je zcela triviální: na severu Evropy totiž Árijci nikdy nežili. Navzdory těmto omylům byly jeho teorie uznávány široce uznávány a rozpracovávány. Gobineau by pravděpodobně nezískal takový věhlas, kdyby se prakticky ve stejném časovém období nepůsobili a nepublikovali dva skuteční vědci: Charles Darwin a Gregor Johann Mendel.

V roce 1859 vydal Darwin svoji přelomovou práci „O původu druhů přírodním výběrem”. Pro rasové teorie měl význam právě onen „přírodní výběr”, dle kterého v boji jednotlivých druhů (tedy ras) vznikají ti  nejschopnější a nejpřizpůsobivější bytosti. Koneckonců v práci „Původ člověka” teoretizoval Darwin o tom, že úspěch v konkurenčním boji o přežití zvýhodnil jednotlivé rasy podle „stupně jejich civilizovanosti“, což jasně naznačuje, že primitivní národy světa by nakonec mělo čekat vyhynutí. J. G. Mendel dokázal vliv dědičnosti při křížení a vzniku nových rostlinných druhů. Pochybné přenesení tohoto modelu na lidskou společnost vedlo ke vzniku sociálního darwinismu, který významně ovlivnil nacionálně socialistickou rasovou ideologii i její teorii o “právu silnějšího”.[6]

Právě propojením Gobineauových rasových teorií s poznatky, které přinesli Darwin a Mendel, vznikla nebezpečná směs ideologických představ o nadřazenosti bílé rasy. V období po vytvoření Německé říše (1871) se tyto rasové úvahy, publikované v řadě pamfletů a letáků, soustřeďovaly ve stále větší míře na Židy. Ti začali být vnímáni a představováni jako svého druhu „antirasa”. Ve spisku novináře Wilhelma Marra „Vítězství Židovstva nad Germány” se poprvé objevují termíny jako „antisemitismus” a „zažidování” (Verjudung). Termín „antisemitismus” se následně velmi rychle rozšířil do většiny evropských jazyků, ačkoli je z vědeckého  hlediska velmi pochybný. Marra zřejmě nikdy nenapadlo, že k Semitům náleží i Arabové, proti kterým nic neměl.[7]

Za zmínku stojí i Eugen Karl Dühring, který ve svém traktátu „Židovská otázka jako otázka rasová, mravní a kulturní” velmi vulgárním stylem objasňoval, že Židé jako parazité obsadili  všechny oblasti společensko - kulturního života.[8] Autorem obsáhlého Antisemitského katechismu, v pozdějších vydáních označeného jako „Rukověť židovské otázky”, byl Thomas Fritsch, který nakonec své výpady proti Židům doplnil argumentem, že Židé jsou jako po stránce duchovní, tak tělesné produktem rozkladu, neboť se jedná o prastarou, vymírající rasu, která, aby nevymřela, paraziticky vykořisťuje jiné rasy.[9] Fritschova tvrzení o zkázonosné roli Židů s gustem rozvíjel antisemitský plátek z doby Třetí říše - Der Stürmer[10], který přejímal Fritschem jako fakta předkládané středověké předsudky o Židech, kteří hanobí hostie, otravují studně, vraždí děti, przní křesťanské panny atd.

Liberální antisemitismus Židům vytýkal jejich antihistorickou strnulost, jejich netoleranci a „nacionální výlučnost”. Pro socialistické smýšlení byli Židé spíše nejdůležitějšími reprezentanty kapitalistického ducha a jeho „mamonářství”. Konzervativní myšlení pohoršoval především židovský duch převratu, jejich údajný sklon k revoluci. Rasový antisemitismus se držel všech těchto obžalob a zároveň je odvozoval z nezměnitelné danosti rasy.[11] 

Vrcholem „vědeckého” antisemitismu se staly práce naturalizovaného Němce Houstona Stewarta Chamberlaina, zetě hudebního skladatele a salonního antisemity Richarda Wagnera, m. j. autora spisku „Židovstvo v hudbě”. Chamberlain pospojoval „poznatky” Marra, Fritsche a Dühringa s rasovými teoriemi Gobineauovými, zapojil některé Darwinovy objevy, a tak vznikla kniha „Základy 19. století”, jeden z pilířů nacionálně socialistického světového názoru. Chamberlain - na rozdíl od Gobineaua - neviděl rasu jako neměnnou, po staletí existující entitu, nýbrž jako něco, co se mění, a to i k horšímu. Také germánská rasa přišla o svoji „původní čistotu” a je proto nutné ji - v souladu s darwinovským umělým šlechtěním zvířat a rostlin - znovu metodicky vyšlechtit. Samozřejmě také Chamberlain váže pojem rasy na stav civilizace, respektive kultury. A tak ačkoli se germánská rasa nachází na sestupu, patří jí na pomyslném žebříčku ras stále místo nejvyšší. A pokud se nadále nebude rasově mísit, zejména s Židy, onou „antirasou”, která své bastardy dokáže protlačit i po mnoha generacích, dojde k vytouženému zlepšení, ba rovnou spáse.[12]

Poslední významnou rasistickou knihou představuje „Mýtus XX. století” sestavený Alfredem Rosenbergem[13], který historii redukoval prakticky jen na souboj ras. Do konce války spatřilo světlo světa více než milion výtisků. Ve velkém se v ní objevuje mystický pojem „krev a půda”. Kniha, které se sám Hitler vysmíval, přičemž – prý jako valná většina župních vedoucích – přečetl několik částí část, je jen obtížně čitelná a je vědomě proticírkevní, protižidovská a antikomunistická.[14]

Moderní antisemitismus přelomu 19. a 20. století zahrnuje prakticky veškeré negativní vztahy vůči Židům - od opatrného odstupu až po fanatickou nenávist. Slovo vynalezené Wilhelm Marrem vstoupilo do obecného jazyka a sjednocuje staletý negativní vztah k Židům: nenávist, nepřátelství a pronásledování.

Přirozeně existují rozličné formy antisemitismu, které se vzájemně proplétají a podporují. Přístup teologicko - religiózní vysvětluje nenávist k Židům mimo jiné ukřižováním Krista. Ortodoxní Židé naproti tomu spatřují v pronásledování Židů zkoušku, kterou Bůh ukládá svému lidu. Rasistické pojetí dokládá genetickou odlišnost Židů, která je dána dědičností a rasovou příslušností. Pro antropologický přístup je nenávist k Židům lidskou přirozeností posílenou sociálními vazbami i výchovou. Toto pojetí navíc umožňuje dodat patřičné sebevědomí i lidem, jejichž vlastní situace je tristní: jsem lepší nikoliv tím, čím jsem, ale protože něčím, či někým nejsem.

Předsudky, které jedinec či skupina přejímá prostřednictvím výchovy, zkušeností či indoktrinací nelze dle rasových teoretiků pochopit jen jako výraz tlaku okolního světa. Etnický antisemitismus je antipatie, které může nalézt vyjádření v chování jedince, ale jako pouhý pocit, intuice či instinkt. Může být zaměřen proti skupině, nebo proti jednotlivci, který členem této skupiny je. Jeden z prvních propagandistů NSDAP, Gottfried Feder, jej právě takto charakterizoval: „Antisemitismus je svým způsobem citovou základnou našeho hnutí.”[15] A právě pocit byl základním ústředním pojmem německého romantismu, vědomé vzpoury proti chladnému a střízlivému rozumu. Již zmíněný Richard Wagner tvrdil, že Židům schází jakýkoli hlubší muzikální cit. Düring hovořil o positovém odporu Germánů vůči Židům a Chamberlain o podobném instinktu. Protiklad citu a rozumu nechybí prakticky v žádném antisemitském traktátu z dob Třetí říše. Svým způsobem se jedná o výraz střetu „kultury” a „civilizace”, který v Německu vrcholil právě ve 30. letech 20. století.[16] Odvolávání se na cit a jeho navázání na antisemitské smýšlení jen dokládá antimodernost nacionálně socialistického hnutí i důvod jeho větší podpory zejména v menších městech a na venkově.

Vznik „moderního” antisemitismu je proto také důsledkem podmínek, které panovaly v Německu, Rakousku - Uhersku i dalších zemích v poslední třetině 19. století. Jestliže se antisemitismus stal novou formou nepřátelství k Židům, souvisí to s převratnými jevy a procesy, které se v Evropě odehrávaly právě v tomto období, i když jeho počátky můžeme spatřovat již v roce 1850. Dozajista k nim patřila industrializace, právní emancipace Židů, založení Německé říše, politický liberalismus, velká hospodářská deprese 80. let a vzestup sociálně demokratického hnutí. V této souvislosti nesmí být opomenuto přičlenění Haliče k habsburskému mocnářství a příchod většího počtu ortodoxních Židů do Vídně.[17]

Léta 1871 - 1873 jsou v německých dějinách označována jako „Gründungsjare”, období bouřlivého, avšak také nezdravého rozvoje obchodu, řemesel a průmyslu.[18] Krach na berlínské burze a následná hospodářská krize postihla všechny vrstvy obyvatelstva, za hlavního viníka v obecné rovině bylo pokládáno liberální hospodářství a kapitalismu vlastní konkurenční boj. Záhy však byl „objeven” viník zcela konkrétní. Bulvární novinář Otto Glagau [19] nejprve ve svém listě Die Gartenlaube (Zahradní besídka) a později ve své knize[20] bez jakéhokoliv opodstatnění tvrdil, že 90% všech burzovních spekulantů jsou Židé a působí tam jako uzavřená skupina. Postižené střední vrstvy se domnívaly nalézt vysvětlení své situace a hlavně zmíněného viníka.[21] A protože se ve vedení sociálních demokratů - podobně jako v bankách a tisku - nacházel nadproporcionální počet Židů vzhledem k počtu obyvatel, došlo k propojení antisemitismu, antisocialismu a antikapitalismu. K tomu přistupoval další prvek - rostoucí německý nacionalismus[22].

Na jaře roku 1878 založil evangelický dvorní kazatel Adolf Stoecker[23] Křesťansko sociální stranu, neboť doufal, že oslabí vliv sociální demokracie. V září roku  1879 již opustil křesťanské zásady a ve své řeči „Naše požadavky na moderní židovstvo” vznesl obžalobu, která připisovala Židům internacionalismus, kapitalismus a vůbec neúměrný vliv na mnoho oblastí života. Tato řeč vzbudila velký ohlas, nikoli však mezi dělnictvem, mnohem spíše mezi deklasovanými středostavovskými vrstvami. V roce 1878 se zformovala také první politické antisemitské uskupení Marrova antisemitská liga, se níž se spojili křesťanští sociálové Adolfa Stoeckera a  v roce 1894 dokonce pronikli do Říšského sněmu.

Na politickém nebi se však antisemitismus nikterak neprosadil, o to větší úspěchy slavil v různých zájmových skupinách a svazech. Nejúspěšnějším z nich byl v roce 1894 založený Alldeutsche Verband (Všeněmecký spolek), který zastával nacionální velmocenskou politiku. Tento spolek se před první světovou válkou velmi rychle přiřadil k nejvlivnějším v zemi, mimo jiné také díky svým antisemitským postulátům[24].

V Rakousku však měl poněkud jiné postavení. Dávno před první světovou válkou a před tím, než se nacionální socialisté dostali v Německu k moci, pěstovali jak říšští, tak zahraniční Němci „německou či národoveckou práci“, která – poněkud povrchně nahlíženo – měla s oficiální politikou, natož pak zahraniční, jen pramálo společného. Kupříkladu rakousko – uherské úřady sledovaly proněmecké sympatie části svých občanů s dosti velkou nechutí a nezáleželo příliš na tom, zda cílem bylo přímé připojení k Německu či snaha dosáhnout změn komplikované „rakouské“ národně – politické konstelace za německé podpory. Berlín na straně druhé ovšem potřeboval „německé Rakušany“ jako oporu monarchie, nikoli coby iredentistické rakouské Němce. „Velkoněmci“ proto museli v této fázi - jak bylo výše zmíněno - hledat styčné body mimo velkou politiku[25].

Náhražka byla nalezena v podobě aktivní péče o prospěch německých národnostních skupin roztroušených různě po světě. Jinými slovy šlo o pokus navázat prostřednictvím sociální, hospodářské a kulturní péče užší vztahy mezi německými vysídlenci a říšským obyvatelstvem.[26]

Z větší části se jednalo, alespoň při pohledu zvnějšku, o legitimní rady a pomoc německým národnostním skupinám v zahraničí: podporu školství, vybavování knihoven a prohlubování kulturních vazeb se starou vlastí. Pro desítky drobných a středních podniků byla dostupná i hospodářská pomoc. Skutečnost, že se každá zahraniční skupina po staletí vyvíjela do značné míry samostatně a vypěstovala si i jistou vlastní identitu, nebyla v dané chvíli ještě nikterak na závadu. Nebezpečí, které se za touto podporou skrývalo, spočívalo jednoznačně ve skutečnosti, že ideové zázemí poskytované pomoci nevytvářelo toliko základnu podpory sociálních, hospodářských a kulturních vazeb: mnohem více v ní byly zakotveny politické, ba přímo revoluční cíle. Národovecká ideologie se po desetiletí vyvíjela jako antidemokratická, málo či vůbec liberální a hlavně protislovanská. A měla i výrazné rasistické rysy, především však stavěla loajalitu velkoněmeckou proti loajalitě vůči státu, v němž ta či ona německá menšina žila.[27]

Snaha o národoveckou „sebeobranu“ posílila - stejně jako v Německu - koncem 19. století, zejména když rakouští Němci postupně ztráceli své přednostní posty, a to zejména vůči Slovanům. Katastrofální porážka Německa a Rakouska v první světové válce znamenala nejen těžkou ztrátu prestiže, ale především fakt, že se četní etničtí Němci náhle ocitli v postavení národnostních menšin v nově konstituovaných, zpravidla jiným etnikem ovládaných státech. Aktivita organizací a spolků, které usilovaly o uchování kulturní identity a zlepšení materiální situace všech německých národnostních skupin tak výrazně vzrostla a proměnila se. Folkloristická zvídavost stávala před válkou mnohdy výše než vědomý národní zájem či zahraničně politické kalkulace. Jedinou výjimkou byl již zmíněný „Všeněmecký svaz“, jehož zájem o zahraniční Němce tvořil trvalou součást německého mocenského směřování. Ten logicky vzrostl těsně před vypuknutím první světové války a v jejím průběhu. Zejména ve střední a východní Evropě měli „Všeněmci“ poskytovat argumenty pro německou expanzi. To se nemohlo neprojevit v habsburské monarchii, neboť berlínská vláda označila zachování a posílení vedoucí německé pozice v této zemi za svůj válečný cíl[28]. Zde se ukazuje zásadní rozdíl mezi rakouskými a říšskými „Všeněmci”: Němečtí si museli nepřítele doslova vymyslet, ti rakouští se domnívali mít jej přímo „před branami”.

A tak v roce, kdy pastor Stoecker pronesl svoji nechvalně známou řeč, zveřejnil pruský „dvorní historik” Heinrich von Treitstchke článek s celkem nicneříkajícím titulem „Naše vyhlídky”. Obsah však byl tak ostře protižidovský, že vyvolal tzv. „Berlínský boj o antisemitismus” (Berliner Antisemitismusstreit)[29], v něm se vedle židovských učenců postavil na odpor  - jako jediný - historik Theodor Mommsen a tvrzení a podvrhy svého berlínského kolegy vyvrátil. Ovšem citáty z Treitschkeho textu sloužily ještě mnoho let poté nacionálně socialistické propagandě: Citát „Žid je ferment rozkladu” (Der Jude ist ein Ferment der Dekomposition) použil Adolf Hitler v knize Mein Kampf, citát „Židé jsou naše neštěstí” (Die Juden sind unser Unglück) sloužil jako podtitul Streicherova obskurního časopisu „Stürmer”.[30] Navíc se vysokoškolští studenti postavili za Treitschkeho a antisemitismus se rychle stal více než přijatelnou doktrínou pro budoucí lékaře, právníky, úředníky i učitele. Jejich kariéry vyvrcholí po „převzetí moci” v lednu roku 1933.[31]