Pochody smrti

Akce Reinhard byla ukončena 19. října roku 1943. To však již byly impozantní vojenské úspěchy Wehrmacht vystřídány stejně impozantními porážkami a fronta a východní fronta se posouvala západním směrem. Hitlerova „taktika“ zapovídající byť jen taktický ústup, postup Rudé armády v zásadě urychlovala. Postupující nepřítel měl být proto oslaben alespoň tím, že na vítězných etapách nenalezne nic, co by mu v dalším boji proti Německé říši jakkoli pomohlo. Zároveň od podzimu roku 1944 říšský vůdce SS Himmler reagovat jak na rostoucí potřebu pracovních sil ke kopání protitankových příkopů a budování opevnění nazývaného eufemisticky Východní val, stejně jako na skutečnost, že se Osvětim i další tábory[1] již ocitly v dosahu Rudé armády. Obě okolnosti vedly k odstavení plynových komor v Osvětimi – Březince a na konci října téhož roku i k demolici těchto komor a krematorií. Bourán začal být i zbytek tábora.[2] V průběhu měsíce října vydal Himmler i rozkaz „přerušit vyhlazování Židů“. „Pokud jste dosud měl Židy vyhlazovat, teď vám nařizuji, abyste se stal jejich ochráncem“, měl nařídit Himmler – snad na radu Standartenführera SS Kurta Bechera – Eichmannovi.[3]

Ačkoli tedy byla vítězná vlna již nějakou dobu minulostí, teprve 21. února 1943 byly vydány směrnice, kterými se měla Wehrmacht řídit při stahování z dobytých území. Vydal je „Hospodářský štáb východ“ (Wirtschaftstabs Ost)[4] po domluvě s Říšským ministerstvem pro výzbroj a válečnou výrobu. V zásadě se jednalo o soubor opatření zanechat nepříteli tak málo pracovních sil, potencionálních vojáků, potravin, surovin a průmyslových zařízení, jak to jen dle stávající situace bude možné.

Tomuto záměru v ještě vyostřenější podobě odpovídal i vůdcův rozkaz z 19. března 1945 „Spálená země“, označovaný také jako „Neronův rozkaz“. Týkal se likvidačních opatření na říšském území. Dle něho bylo zničit prakticky vše a využít všech možností, jak nepříteli přivodit přímé či nepřímé škody, neboť je jasné, že až se bude muset stáhnout, zanechá po sobě jen spálenu zemi.[5] Zmíněnému nařízení o ARLZ[6] nelze upřít jistou vojenskou logiku, stejně jako zběsilá snah zamést stopy olbřímích zločinů, kterých se nacionální socialisté zejména ve válečném období dopouštěli. Způsob, jakým k tomu došlo, však vzbuzuje řadu dalších otázek. Nelze totiž ani zdaleka vyloučit, že pochody smrti byly cílevědomým pokračováním nacionálně socialistické vyhlazovací politiky. Ta však v závěrečné fázi měla postihnout i národ německý. Pokud nevybojuje konečné vítězství, není hoden ani života…[7] To, co bylo prezentováno jako obrana země, byla ve skutečnosti příprava na její zničení.[8] V kontextu této politiky, která měla postihnout Němce, je zřejmé, že za žádných okolností nesměli přežít rasoví, političtí či jiní nepřátelé. Výnos o ARLZ, jakož i další rozkazy proto doplňoval i rozkaz k evakuaci a likvidaci věznic Sipo a SD, jakož i koncentračních táborů, ke kterým se přiblíží fronta.

S ohledem na zhroucení středního úseku východní fronty byla otázka likvidace a evakuace koncentračních táborů regulována směrnicí Říšského vedoucího SS, Heinrich Himmlera, již 17. června 1944. Obavy mu způsobilo především nebezpečí možných vězeňských vzpour a zřejmé ohrožení věznic přibližováním nepřítele. Regulace se původně neměla týkat táborů na západě, ovšem po úspěšné spojenecké invazi byla tato opatření přenesena i tam. V Generálním gouvernementu vydal odpovídající směrnici velitel SiPo a SD 20. července 1944. V ní (opětovně) nařídil udržování co nejnižšího stavu vězňů. Pokud nebude možné provést zkrácené řízení dle stanného práva či vězně propustit, je třeba je co nejrychleji transportovat do koncentračních táborů. „Při nečekaném vývoji situace, která znemožní odtransportování vězňů, musí být osazenstvo věznic likvidováno a zastřelení musí být dle možnosti odklizeni (spálení, vyhození do vzduchu apod)“. (…) V každém případě musí být zabráněno, aby osazenstvo věznic nebo židé byli osvobozeni o nepřítele nebo mu padli živí do rukou.“[9] Na východě byla 22. července provedena evakuace tábora Lublin – Majdanek, na západě byly v září 1944 evakuovány tábory Natzweiler a Herzogenbusche, a to relativně dlouho před přiblížením fronty.[10] Zásadní rozkazy byly jako obvykle zahaleny do obvyklé nacionálně socialistické novořeči, která měla zastřít realitu. Ačkoli i tehdy existoval rozdíly mezi „evakuací“ a „likvidací“, „zrušením“, „transportem“, „přeložením“, výsledek se nikterak nelišil. Všichni „trestanci“ platili nadále za nebezpečné rasové či politické protivníky, kteří musí být zničeni. Zmíněný Himmlerův výnos ze 17. června 1944 dále určoval podmínky, za kterých začnou platit pohotovostní, „evakuační“ a vyklizovací opatřovaní. Jako první měly být bezpečna uložena a později zničena táborová dokumentace. Ne vždy a ne všude se to podařilo: v koncentračním táboře Flossenbürg se americkým vojákům podařilo zajistit významnou část dokumentace, a to i té, která sem byla svezena z jiných táborů.

Snaha zničit důkazy o genocidě vedla k tomu, že vyhlazovací tábory v Polsku byly urychleně uzavírány a vyklízeny. Nejprve měli zmizet vězni, pak i písemné doklady o nich, nakonec i zařízení, jež způsobilo jejich smrt. Stopy po zločinu měly být beze zbytku odstraněny. Ve všech zbývajících koncentračních táborech bylo v lednu 1945 uvězněno více než 700 tisíc lidí. Nejvíce z nich bylo Židů. Tito očití svědkové byli nejobtížnějším a nejnebezpečnějším dědictvím bestiální vlády Třetí říše. Na jejich vyvraždění na místě však již nezbýval dostatek času. Proto byla zahájena akce, která vešla do dějin jako „pochody smrti“. [11] Němci se ocitli v situaci, kdy mohli vězně buď přestěhovat, anebo propustit. Toto řešení však pro ně – a možná nejen kvůli Himmlerovu rozkazu – nepřicházelo v úvahu. První fáze „evakuace“ začala již v létě roku 1944, kdy se Rudá armáda blížila k táborům v západní části Sovětského svazu a na východě Polska. Druhá etapa trvala od ledna do března 1945, kdy došlo k obrovskému stěhování táborových vězňů a jejich německých dozorců zpátky do Německa. Osvětim, Gross Rosen a další obří táborové komplexy v západním Polsku a východní části Německa byly vyklizeny a vězni, kteří přežili, se plahočili – a někdy i jeli na otevřených vagonech – zmrzlou krajinou do jiného přeplněného vězení, které se ještě nacházelo pod německou kontrolou.[12]

A tak zůstává otázka proč vlastně Německá říše i v době vrcholící války, která už zdaleka nebyla vítězným tažením, posílala tisíce vagonů pes polovinu Evropy? Proč tisíce bojeschopných mužů vyčlenila jako personál či dozorce koncentračních táborů? Proč tisíce policistů, esesáků a mužů SD pátraly a shromažďovaly Židy? Pouhý součet nákladů na personál a transporty, nehledě na čas, dává astronomické sumy, které výrazně oslabovaly německou válečnou ekonomiku. Těmto nákladů se ani zdaleka nevyrovnal zisk z uloupeného židovského majetku, ani ze zlatých zubů vyrvaným zavražděným. Hitler nechal v dubnu roku 1940 vyřadit z armády všechny židovské míšence prvního stupně, jakož i manžele židovských žen a tento výnos nechal opakovaně vydat v říjnu roku 1942. Výjimky neexistovaly. V červnu roku 1944 (!) nechal takto vyházet z armády i míšence druhého stupně: v téže době byli k Volkssturm povoláváni starci a děti…

Při hledání odpovědi se nám nabízí i Hitlerova politická závěť z 29. dubna roku 1945:, která ukazuje jeho posedlost, umanutost, nepochopení. Vysvětlením však přesto není:

„Není pravda, že jsem já nebo kdokoli jiný v Německu chtěl v roce 1939 válku. Byla chtěna a podněcována výhradně oněmi státníky, kteří buď byli židovského původu, nebo pro židovské zájmy pracovali. Učinil jsem přespříliš nabídek na omezení zbrojení, které potomstvo nebude schopno do konce věků zapřít, než aby na mně mohla být svalena zodpovědnost za vypuknutí války. Nikdy jsem si nepřál, aby po první neblahé světové válce vypukla druhá proti Anglii a dokonce i proti Americe. Přejdou staletí, ale z ruin našich měst a uměleckých památek se obnoví nenávist posledního zbytku zodpovědného národa proti tomu, komu vděčíme za vše: mezinárodnímu Židovstvu a jeho pomocníkům!

Především zavazuji vůdce národa a osazenstvo k úzkostnému dodržování rasových zákonů a nemilosrdnému odporu proti světovým travičům všech národů - světovému Židovstvu.”[13]