Nástup panské rasy

Nástup panské rasy

Adolf Hitler o sobě tvrdil, že vždy četl neobyčejně mnoho a velmi zevrubně. I když se zpravidla jedná o jeho vlastní výpovědi či více či méně důvěryhodné vzpomínky některých spolubydlících, leckteré stopy četby lze v jeho výrocích, textech i činech vypozorovat. Jedním z autorů, o kterých měl jistě povědomí, byl Friedrich Nietzsche.[1] Ten byl apologety rasových teorií často citován, byť se jednalo o kompilace z kontextu vytržených citátů. ”Vůle k moci” byla Hitlerem přetvořena k programovému postulátu nacionálně socialistického hnutí. Kromě jiného zůstávají jeho, častěji však jemu připisované spekulace o „morálce pánů” a „morálce otroků”, stejně jako vývody o potřebnosti „vládnoucí rasy” nutným osvětlením krutých opatření proti nepřátelům.[2] Řada autorů následně propojila zdánlivě se doplňující zlomky Darwinových a Nietzscheho myšlenek a dospěla k závěru, že člověk se při budování civilizace dopustil osudové chyby, která ohrožuje celou jeho existenci, a to v okamžiku, kdy začal poskytovat ochranu slabým. Tato nepřirozená ochrana vede k nevyhnutelné degeneraci a tím také ke stejně nevyhnutelnému zániku lidstva.[3] S oporou Nietzscheho „panské morálky” zavedli pojem „panské rasy” i „nadčlověka”, který se za ne zcela jasných okolností změnil v komplexního „panského člověka” (Herrenmensch). Proti němu mohl chápán „podčlověk” (Untermensch), kterýžto termín zavedl anglický novinář Lohrop Stoddart[4]. Hitlerova a Himmlerova představa o Němcích jako vůdčích protagonistech germánsko - německého „panského lidstva” nalezla své další výrazy u Říšského vůdce rolníků Walthera Darrého, který psal a hovořil o „nové šlechtě z krve a půdy”.[5] A dle Hitlera měl vzniknout a panovat pouze v Rusku. Evropa je pro něj příliš těsná...[6] Jako typ mohl být Herrenmensch postaven právě proti Židovi, respektive celé „židovské rase”.

První doloženým Hitlerovým protižidovským projevem je jeho písmenná odpověď na dotaz, zda německá vláda za války správně odhadla vliv Židů. Hitler, který tehdy sloužil jako armádní špicl mezi německými vojáky v mnichovských kasárnách Lechtfeld, byl pověřen vypracovat odpověď. V ní dosti rozvláčně prohlašoval, že „Židé vykořisťují národy, podkopávají jejich sílu  a šíří mezi nimi rasovou tuberkulózu. Následně pokračoval úvahami o antisemitismu, přičemž již rozlišoval antisemitismus emoční, který může vyvolat jen dočasné výbuchy či pogromy, ale nevede k vyřešení židovské otázky, a antisemitismus rozumový, který by mohl vyústit v řadu zákonných opatření zaměřených na konečné odstranění Židů. Pro odstranění použil nejednoznačné slovo „Entfernung”. V té době bylo Hitlerovi 30 let a navzdory jeho pozdějším tvrzením nic neukazuje na předchozí negativní zkušenosti s Židy, a to jak v Linci či Vídni, tak v armádě. V srpnu roku 1938 dokonce prohlásil, že „nezávisle na tom, co kdo říká, bojovali v první světové válce odvážní židovští vojáci, ba dokonce i důstojníci.”[7]  Koneckonců Železný kříž I. třídy mu připnul jeho tehdejší velitel, židovský důstojník Hugo Gutmann.[8]

Přesto nacionální socialisté vystupovali proti Židům programově, a to dávno před  „uchopením moci”. Jejich tehdejší návrhy však spíš pocházely z již v minulosti zaváděných restrikcích. Je zřejmé, že v této době neměla NSDAP ani sílu, ani možnosti své nápady realizovat. Mohla však o nich mluvit. A Hitler tak činil. Ovšem vždy s ohledem na stávající situaci, tedy spíše jako mocensko politický kalkul, který mu mohl získat voliče, ale také přivodit finanční ztráty. V programu NSDAP z roku 1920, na jehož formulaci se Hitler výrazně podílel a který neměl být nikdy změněn, což nebyla tak zcela pravda, je z celkového počtu dvacet pěti bodů proti Židům výslovně namířeno pět. Židé měli být zbaveni německého občanství a žít v Německu dle speciálního cizineckého práva, nesměli by zastávat žádný veřejný úřad, ti Židé, kteří se do Německa přistěhovali po 2. srpnu 1914, měli být donuceni k odchodu a konečně nesměli vlastnit ani spoluvlastnit německojazyčná tisková média.[9] Tyto body nepřesahovaly „obvyklé” požadavky antisemitských spolků z přelomu 19. a 20. století, vlastně tedy šlo o snahu nastolit staus quo ante, tedy před emancipací Židů v Německu.

V době věznění v landsberské pevnosti Hitler definitivně popsal svůj obraz světa. Svoji někdejší univerzální nenávist k Židům nyní propojil s nenávistí k bolševismu a „židobolševický nepřítel” tvoří od prvního vydání Mein Kampf neoddělitelnou ideologickou jednotu.[10] Co je ovšem důležitější Mein Kampf jde výrazně dál než stranický program, neboť vůbec poprvé klade důraz na boj proti celé židovské „rase”.[11] Ve druhém díle, sestaveném o dva roky později, se již - byť jen jako teoretická úvaha - objevuje výzva k masové likvidaci zrádných Židů: „Kdyby na začátku války, nebo v jejím průběhu bylo 12 nebo 15 tisíc těchto hebrejských zrádců národa otráveno plynem, jak to musely vytrpět statisíce našich nejlepších dělníků všech vrstev a povolání, nebyly by tyto milionové oběti na frontách marné. Naopak včasné odstranění dvanácti tisíc těchto darebáků mohlo pro budoucnost zachránit život milionu hodnotných Němců”.[12] Protižidovská prohlášení a výzvy byly doménou veškerého nacionálně socialistického tisku, na jehož špici přirozeně stály „Völkische Beobachter”, Goebbelsův „Angriff” a Streicherův „Stürmer”, avšak Hitler sám se na veřejnosti již k takzvané židovské otázce nevyjádřil.[13] Program NSDAP se však mnohem více zaměřoval na nouzi a starosti nižší střední třídy: navrhoval zestátnění velkých podniků, snížení daní a úroků, všeobecné pojištění ve stáří atd., což byly problémy, které vrstvy zbídačené válkou, skutečně trápily. Otázka, jak s tím vším souvisí programový antisemitismus, nabízí stejnou odpověď jako v době krachu na berlínské burze v roce 1874: postižené skupiny obyvatel sotva rozuměly, co stojí v pozadí, a byly proto nakloněny věřit na skryté spiknutí, skrytou moc. Skutečnost, že velké obchodní domy, které logicky představovaly drtivou konkurenci drobným obchodníkům, četné banky a s nimi také úroky z půjček končily v rukách židovských bankéřů a že koneckonců řada novinářů byli Židé, vytvořila obraz „viníka“. Program NSDAP nabízel voličům to, co znali a čemu rozuměli.

Než se NSDAP stala masovou stranou, sloužil jí antisemitismus jako programový sjednotitel pro často rozporuplné požadavky a sliby, kterými lákala voliče. S rostoucím počtem členů a voličů ztrácela tato funkce na hodnotě, neboť jednostranné ideologicko - programové zaměření neodpovídalo spektru masové strany. V posledních volbách před převzetím moci nepatřil antisemitismus mezi priority nacionálně socialistické volební kampaně. Na předvolebních plakátech  byly za hlavní nepřátele označovány politické strany, kterým NSDAP připisovala vinu za porážku a revoluci v roce 1918. Pouze šest ze 124 plakátů používaných v té době, ukazovalo Židy jako úhlavní nepřátele. Ovšem na místní úrovni nacionální socialisté, především příslušníci SA, násilně vystupovali proti Židům neustále. V letech 1933 a 1934 se Hitler i nadále vyjadřoval k židovské otázce velmi zřídka. Protižidovské kroky, které mohly mít negativní hospodářský dopad (jako například uzavření obchodních domů vlastněných Židy) se zpočátku odkládaly. Do jisté míry panovala i nejistota na reakci mezinárodního veřejného mínění, jakož i možnost protiněmeckého bojkotu například ze strany USA. V tomto období  probíhalo spíše „tiché” pronásledování a spontánní akce, od nichž se vedoucí představitelé v Berlíně dokonce distancovali.[14] I když spíše formálně a nedůsledně. Výbuch násilí byl do značné míry živelný a žádné příkazy shora neakceptoval. Zejména oddíly SA byly dlouho drženy relativně zkrátka, svoji pomstu měly nicméně přislíbenou. V okamžiku „revolučního vítězství” nebyla síla, která by je dokázala zadržet. Na denním pořádku byla surová přepadení politických nepřátel a bestiální útoky na Židy. Velká část z přibližně 100 000 osob, která byla v měsících trvající revoluce zatčena a umístěna do vazby, skončila v soukromých věznicích a táborech SA. Jenom v berlínské oblasti jich bylo zřízeno asi sto. Řada obětí byla brutálně mučena. SA zavraždila na pět set až šest set obětí během této, údajně „nekrvavé a legální revoluce”. Poměry v jedné z věznic SA v Berlíně popsal po válce první šéf gestapa Rudolf Diels takto: „Výslechy začínaly a končívaly bitím. Kolem deseti mužů se střídalo dlouhé hodiny při mlácení oběti železnými pruty, obušky a biči. O mučení svědčily vyražené zuby a lámané kosti. Když jsme vešli, ležely na shnilé slámě v řadách živé kostry s hnisajícími ranami.”[15]