Nacionálně socialistická revoluce a její zákony

Na pořadu dne byla likvidace zbytků demokracie a nastolení nacionálně socialistické diktatury. A protože šlo o revoluci „legální“ postupovalo se cestou alespoň zdánlivě zákonnou. Až na několik výjimek, jakou byla likvidace nepohodlného, ba vzpurného vedení SA, za tzv. Noci dlouhých nožů přispěly k nastolení diktatury právě nové paragrafy. Výmarská ústava však formálně zůstala v platnosti až do roku 1945. Hitlerovi totiž nijak nepřekážela...

Již výsledky posledních částečně svobodných v březnu roku 1933 mnohem více než masivní volební kampaň ovlivnilo tzv. nouzové opatření „na ochranu národa a státu“ (Verordnung zum Schutz von Staat und Volk)[1], které pozastavovalo platnost řady občanských práv[2]. A ačkoli nacionální socialisté nezískali ve volbách předpokládanou nadpoloviční většinu (pouze 43,8%) a museli se i nadále opírat o von Papenovy konzervativce, podařilo se jim zakrátko prosadit řadu zákonů, které umožňovaly vládnout bez jakékoli parlamentní kontroly.

Jednalo se především o tzv. „zmocňovací zákon“ (Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich - sog. Ermächtigungsgesetz) z 23. března 1933, jenž umožňoval vládě čtyři roky vydávat zákony (včetně ústavních) bez souhlasu parlamentu.[3] Říšský sněm se tak prakticky proměnil ve výrobnu aklamačních souhlasů s politikou vlády. Následně zmizely i politické strany. Nejprve přišli na řadu komunisté, po nich sociální demokraté. Zbylé strany se rozešly „dobrovolně“.[4] 14. července 1933 byl vydán zákon proti zakládání politických stran, jehož první paragraf byl naprosto jednoznačný: „V Německu existuje jako jediná politická strana NSDAP“.[5] Těsně před smrtí prezidenta von Hindenburga, který zemřel 2. srpna 1934, sjednotila Hitlerova vláda úřad říšského kancléře a prezidenta.[6] Hitler sám napříště se nechával titulovat „vůdce  a říšský kancléř“ a teoreticky legálně nárokoval pro sebe veškerou moc v zemi.

Prvním významným legislativním krokem, jímž německá vláda zahájila právní nátlak na Židy jako společenskou skupinu, byl „Zákon o obnově úřednictva z povolání“ ze 7. dubna roku 1933. Ten umožňoval odstranění Židů i dalších osob ze státní služby, neboť jako první obsahoval „árijské" paragrafy a předepsal penzionování všech úředníků neárijského původu, pokud se nejednalo o frontové bojovníky a jejich rodinné příslušníky. Prováděcí předpisy a jejich aplikace v praxi měly proto nedozírné důsledky. Nevztahoval se totiž pouze na státní službu, ale i na celý úřední aparát až po vesnickou správu, včetně soudců, policistů a učitelů na všech stupních škol.[7] Veřejnosti se dostalo vysvětlení, že přijaté zákonné opatření si klade za cíl „vymýcení židovských a marxistických elementů“.

Miliony lidí musely vyplňovat nechvalně proslulé dotazníky, jež zákon předpisoval, a případné následné vyšetřovací procedury jim vážně zasahovaly do soukromí.[8] Při této příležitosti se vyrojili donašeči, kteří si tak vyřizovali staré účty či usilovali o osobní obohacení.  Mimo značný přímý dopad, který uplatňování tohoto zákonného opatření v praxi mělo na Židy anebo osoby spojované s „marxismem“, tento proces bezpochyby zavedl ve státní správě nová pravidla hry a všem, kteří to náhodou ještě nezaznamenali, zvěstoval, že antisemitismus se stává oficiální vládní politikou.[9]

Výklad přijatého zákona podnítil propouštění Židů, například i v oblasti umělecké činnosti a tiskových médií, a ušetřena nezůstala dokonce ani svobodná povolání. Tisk to vše zdůvodňoval nutností utišit „pobouření veškerého obyvatelstva německé krve“. V do té doby liberálním a poměrně známém deníku Berliner Morgenpost se to hemžilo antisemitskými výpady. Na třetí straně vydání z 1. dubna 1933 byl zveřejněn Výnos pruského komisaře pro spravedlnost „Proti židovským soudcům a advokátům“. Pruské ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že v průběhu „velkého obranného boje německého národa proti všežidovské bestiální kampani" by všichni židovští soudci a další soudní úředníci měli buď dobrovolně, nebo z donucení opustit svá místa.[10]

Židé byli odsouváni na okraj společnosti a někdejší právní i společenské zrovnoprávňování zvolna nabíralo opačný směr. V obchodní sféře čelili tlaku a záhy byli vyhoštěni i z intelektuálních profesí. Bezpochyby se lze domnívat, že jejich vytlačování nebylo veřejnosti proti mysli. V březnu 1933 příslušnici SA vtrhli do sídel soudů a vybili si svou nevraživost na židovských soudcích a právních zástupcích. Některé pak hnali ulicemi. V Mnichově tímto způsobem naložili s jedním židovským advokátem, který usiloval o propuštění svého mandanta z „ochranné vazby". Vyvlekli ho na ulici, ze zlomyslnosti mu u kolen ustřihli nohavice kalhot, na krk mu pověsili ceduli s nápisem „jsem drzý Žid a už si nebudu víckrát stěžovat", a tak ho vodili po městě. Jinde (jmenovitě ve Vratislavi) zhruba ve stejnou dobu členové SA vpadli do tamějších soudních budov a s křikem „Židi ven!" honili a tloukli židovské soudce, právníky a všechny, kteří vypadali jako Židé. Předseda Vrchního zemského soudu sdělil všem soudcům a právním zástupcům, že je nutné omezit působnost židovských právníků, aby — jeho slovy — došlo k „uklidnění obyvatelstva a uvolnění celkové situace.[11] 

Díky již zmíněnému zákonu o německém úřednictvu mohla vedení univerzit propust naráz téměř všechny židovské vyučující. Němečtí univerzitní studenti, kteří už dlouho tíhli k antisemitismu a nepotřebovali shora dvakrát pobízet, nejrůznějšími způsoby vystupovali proti svým židovským kolegům i profesorům. Dvacátého pátého dubna vláda „Zákonem proti přeplnění německých škol a vysokých škol“ stanovila „numerus clausus“ určující toliko desetiprocentní podíl židovských studentů a žen na univerzitách.[12] Na půdě některých místních univerzit studenti demonstrovali proti židovským profesorům nebo využívali situace a sepisovali stížnosti na ty, na které měli z nějakého důvodu spadeno.[13] Tak se uvolnila místa pro studenty i vyučující, což v době, kdy v akademickém světě vládla vysoká nezaměstnanost, bylo přijímáno pozitivně.

V březnu a dubnu 1933  tlak na Židy vykonávající vysokoškolské profese vzrostl. Nejvíce se to zřejmě projevilo ve vedení lékařských profesních organizací, z jejichž řad byli vyloučeni jak funkcionáři, tak řadoví členové.[14] Počátkem dubna Hitler přislíbil „Očistit národ, a zejména intelektuální vrstvy, od vlivů cizorodého původu a pronikání cizí rasy“. Před zástupci vzdělané německé elity prohlásil, že „je třeba neprodleně vymýtit většinu židovských vzdělanců z kulturního a intelektuálního života země, aby se posílilo nepopiratelné právo Německa na vlastní vedoucí postavení v intelektuální oblasti. Dále uvedl, že si je plně vědom toho, jakým potížím čelí mladí lékaři při hledání pracovního uplatnění ve své profesi, a znovu je ujistil, že „právě pro tyto mladé Němce je třeba vytvořit životní prostor a pracovní příležitosti cestou důsledného odvržení rasově cizích prvků.[15]

28. června 1933 přednesl říšský ministr vnitra Frick projev před nově jmenovaným „Poradním sborem expertů pro demografickou a rasovou politiku”, ve kterém oficiálně vyložil koncepce národněsocialistické politiky zdraví lidu a byl vydán jako brožura. Ministr vyšel z hrozící smrti národa v důsledku poklesu porodnosti a konstatoval, že pouze k udržení jeho existence by bylo třeba o 30% vyšší porodnosti německých žen. Cílem však musí být početní růst. K jeho dosažení je žádoucí o to větší úsilí, protože naprosto ne každé německé dítě je vítané. V opatrné a přitom sotva nesrozumitelné formulaci hovořil ministr o tom, že podle některých autorů musí být už 20% německého obyvatelstva považováno za dědičně biologicky poškozené, a jejich potomstvo proto není žádoucí. Liberalismus a industrializace způsobily hluboký úpadek rodiny, který je o to nebezpečnější, že sousedé na východě a méněcenné vrstvy ve vlastním národě vykazují velmi vysoké hodnoty porodnosti. Míšení ras tuto zkaženost ještě dále podporuje. Nehledě na vyloučení Židů je nutná především energická redukce výdajů pro asociály a duševně nemocné; stát má vynakládat své prostředky ve prospěch zdravých a plnohodnotných, jeho účelem je zachování existence a zušlechtění národa. Vyrovnání rodinných nákladů bude podporovat rodiny s mnoha dětmi, hospodářská opatření by měla vrátit zaměstnané ženy rodině, ve školách musí být zajištěno místo pro rasově hygienickou výchovu. Je třeba znovu nabýt odvahu pro členění národního tělesa podle jeho dědičné hodnoty.[16] První zákonné opatření, které na projev navazovalo, vyšlo 14. července 1933, kdy byl vydán Zákon o ochraně před dědičně nemocným potomstvem. Dědičné nemoci, které v něm jsou uvedeny, jsou svým charakterem a možností diagnózy velmi rozdílné (např. schizofrenie a maniodepresivní šílenství vedle dědičné slepoty nebo hluchoty), rozhodující a nové je ale to, že vůle nemocného nebo jeho zákonného zástupce není nutně směrodatná, nýbrž že žádost o sterilizaci může podat i úřední lékař nebo vedoucí ústavu a rozhodnutí přísluší „soudu dědičného zdraví“.[17] Ačkoli tato opatření necílila bezprostředně na „neárijce“ ukazovala neúctu k lidskému životu, k nemocným, kteří budou o něco později vražděni „ze soucitu“ a k rasově méněcenným „škůdcům“.[18]

Ve stejný den byl vyhlášen Zákon o odvolání udělení občanství a o odebrání německé státní příslušnosti. Umožňoval odvolání „nežádoucích” udělení občanství v letech 1918-1933, a tím plní starý požadavek strany, zároveň ale ruší princip státní kontinuity. Stát, který část svých občanů bez jejich provinění zbavuje občanství, v zásadě neuznával ani ostatní smlouvy a závazky pocházející z minulosti. Mnohem spíše než k první části zákona bylo možné nalézt obdobu k odebrání občanství emigrantům, byť prakticky identifikuje stát a režim.[19] Zákon o říšských občanech odděluje pouhého státního příslušníka od říšského občana, který jediný je nositelem všech politických práv. Tím byl realizován bod čtyři stranického programu.[20]

Později Zákon o říšské kulturní komoře prakticky zabránil Židům v jakékoli kulturní činnosti v oblasti tisku, rozhlasu, výtvarném umění, písemnictví etc.[21]  V roce 1933 byl v Německu založen Kulturní svaz německých Židů, neboť mnozí doufali, že alespoň tímto způsobem bude možné uchovat vlastní kulturu. Ve svazu se soustředili všichni žurnalisté, spisovatelé a další umělci, kteří v důsledku přijatých zákonů ztratili místa a doufali, že zde získají možnost obživy. Kulturní svaz byl řízen Hansem Hinkelem, který na ministerstvu propagandy vedl zvláštní referát pro tyto záležitosti.[22]

Přesto je možné říci, že od dubnového bojkotu v roce 1933 k systematickému vyvražďování v „továrnách na smrt“ na východě vedla ještě poměrně dlouhá cesta s mnoha zákruty. Realita každodenního života Židů v Třetí říši byla matoucí: vedle stupňujícího se pronásledování a vytěsňování z „árijské pospolitosti“, která tento vývoj zčásti vítala, zčásti odmítala a z největší části vcelku lhostejně akceptovala, mohl asimilovaní Židé vést ještě nějakou dobu život, který se téměř blížil normálu. Jeho smrtící bezvýchodnost je patrná až z „perspektivy Osvětimi“.[23]

Tempo, směřování i úroveň diskriminace kolísaly, ba dokonce se na přelomu let 1934/35  zdálo, že – přes zahájenou arizaci některých velkých podniků – protižidovská kampaň pomalu odeznívá. Nezanedbatelný počet Židů se dokonce vrátil z emigrace zpět do Německa, především ze sousední Francie. Postupné vytlačování Židů na okraj společnosti mělo určitou brzdu, a sice autoritu říšského prezidenta, který požadoval, aby se nařízená opatření netýkal Židů, kteří bojovali na frontách světové války, anebo tam ztratili někoho z rodinných příslušníků. Ovšem po Hindenburgově smrti a sjednocení úřadu říšského kancléře s úřadem prezidenta, neměl – teď již „vůdce a říšský kancléř“ –  žádné zábrany.  V létě roku 1935 tak protižidovská kampaň znovu nabrala na obrátkách. Stranický sjezd na počátku podzimu roku 1935 přinesl asi nejtvrdší legislativní úder vůči německým Židům.[24] 15. září 1935 předložil Göring Říšskému sněmu zvolenému na podzim roku 1933 již s jednotnou kandidátkou NSADP „Zákon o říšském občanství“, který rozlišoval mezi „říšským občany německé nebo podobné krve, již jsou nositeli plných politických práv“ a pouhými „státními občany“, pro budoucno zcela bezprávnými, tedy Židy.[25] Doplnil jej Zákon o ochraně německé krve a cti. Ten zapovídal manželství, ba i pouhý pohlavní styk mezi Židy a Nežidy.[26] Oba zákony byly přijaty jednomyslně. Že nebyly příliš promyšlené, se ukázalo velice záhy jak v řadě prováděcích nařízení, tak v ostrých meziministerských sporech. Až po dvou měsících bylo rozhodnuto, kdo je Žid ve smyslu schváleného zákona. Nakonec se toto krví určené rasistické zákonodárství muselo opřít o zápisy v křestních listech. Byl to pochopitelně nesmysl: kritériem pro definici „Árijce“, „Žida“ (Volljude), „míšence 1. stupně“ a míšence 2. stupně“ je náboženské vyznání  předků a zároveň se od třetí generace již nezkoumá, šlo li o konvertity či nikoli. Ze zákona však nutně vyplývá tendence odstranit rozdíl mezi frontovými bojovníky a ostatními Židy. V celkovém pohledu nastoupil po tomto útoku na delší dobu klid, a to i mezi Židy. Hitler totiž prohlásil, že se jedná o poslední regulaci „židovské otázky“. Nedokazuje sice humanitu, ale praktickou chytrost národněsocialistické politiky tím, že Židé směli ještě přes dva roky, byť nejrůznějšími způsoby omezováni, být činní v německém hospodářství. Navíc se blížily olympijské hry, které na Německo obrátily pozornost nejen sportovního světa. Nacionálně socialistický režim se proto snažil poněkud zmírnit a upravit svoji antisemitskou fasádu: z příjezdových cest mnoha vesnic dočasně zmizely nápisy o nežádoucích Židech a snížil se i počet protižidovských nařízení.[27]