Poslední přípravy

Na přelomu let 1937/1938 se protižidovský kurs opět vyostřil. Cílem „rasových expertů“ Heydrichovy SD bylo vyhnání všech Židů z Německa. Navíc konec roku 1937 přinesl finanční krizi a nutnost refinancovat státní dluhy. Finanční experti proto upřeli pohled na majetek Židů a bez rozpaků jej přiřadili k „národnímu majetku“. Vlastně šlo o vyvlastnění majetku „státu nepřátelských osob“. To vše bylo propojeno s politikou „rasového ozdravování”. Nová prováděcí nařízení k zákonu o říšských občanech prohlašují jmenování židovských lékařů za neplatná[1] a odstraňují ještě existující výjimky pro advokáty[2] a pro zástupce v patentových věcech. Poté následovalo „vyčištění” celého zdravotnictví. V roce 1938 došlo k rasové úpravě i v daňovém právu tím, že např. pro Židy odpadly úlevy vázané na děti. Göringovo nařízení o ohlášení židovského majetku dávalo tušit příští běh věcí. V červenci bylo zakázáno vykonávání určitých živností.[3] Nařízení z října přikazuje, aby všechny židovské cestovní pasy byly označeny razítkem J.[4] Podobný účel sledoval už zákon o změně příjmení a křestních jmen z 5. ledna 1938. Tak jako udělení občanství byla nyní zrušena i asimilace jmen. Prováděcí nařízení ze srpna předepisuje povinné dodatečné přijetí židovských křestních jmen (Sara nebo Israel).[5]

Usmrcení zaměstnance pařížského německého vyslanectví Ernsta von Ratha mladým Židem polského původu vedlo k takzvané Křišťálové noci (Reichskristallnacht), tedy k pogromu z 8. na 9. lismiddlead roku 1938. Desítky tisíc Židů byly zatčeny a převezeny do Dachau, Sachsenhausenu a Buchenwaldu. Došlo ke zničení stovky synagog, k likvidaci židovských obchodů a vynucení zaplacení pokuty ve výši jedné miliardy říšských marek za způsobené škody.[6] Nyní věděli Židé v Německé říši, do které bylo v březnu začleněno také Rakousko, že jen opuštění země může ještě zachránit jejich existenci. Od tohoto lismiddleadového pogromu stoupal počet protižidovských opatření. V mnoha městech museli židé bydlet v jim přidělených obvodech a od září roku 1941 byli donuceni nosit takzvanou židovskou Davidovu hvězdu. V roce 1943 bylo přesně určeno, co je Židům zakázáno, odepřeno, předepsáno. Mnohé z toho byla čistá šikana, všechno ale sloužilo ponižování a na straně druhé k upevňování pocitu, že Němci náleží k vyšší rase a neárijci jsou toliko podlidé. Těm byl zakázán například nákup knih, návštěva výstav, divadel a biografu, používání automobilů, veřejných telefonů, vstup do hostinců, využívání míst k sezení ve veřejných dopravních prostředcích, pokud je potřebovali nežidé, parkových laviček, které nebyly označeny žlutým pruhem, vstup na nádraží, vstup do čekáren stejně tak jako do lesů, držení domácích zvířat, zavolání lékaře kromě židovského, zákaz soukromého pojištění, zákaz nočního vycházení, zákaz odběru a nákupu novin a tak dále. Odepřeny jim byly lístky na vajíčka, ryby, maso, mléko, a všechna možná přilepšení, Židé museli odevzdat elektrické a optické přístroje jako fotoaparáty a dalekohledy i další cenné věci. 

PONIŽOVÁNÍ A VYTĚSŇOVÁNÍ ŽIDOVSKÝCH SPOLUOBČANŮ V TŘETÍ ŘÍŠI[7]

Pojem „konečné řešení židovské otázky“ označuje v pozdějších letech nacionálně socialistické vlády likvidaci evropských Židů. V souvislosti s židovskou otázkou se objevuje poprvé již v roce 1917 a nejprve znamenalo vyhnání všech Židů z Německa. Také v nacionálně socialistický plátcích, speciálně v tiskovém orgánu SS, Der Schwarze Korps, byl tento pojem používán. Reinhard Heydrich, šéf hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA), použil tento výraz poprvé 21. září roku 1939 v dopisu náčelníkům všech „pohotovostních jednotek“ (Einsatzgruppen). Posléze byl pojem konečné řešení převzat všemi ministerstvy, přičemž s ním spojené představy nebyly zcela jasné. Také Heydrich jej používal stále častěji a nakonec jím byrokraté SS i úředníci jednotlivých ministerstev, jakož i NSDAP opisovali naplánovanou likvidaci Židů. Otázkou zůstává, zda Heydrich již v září roku 1939 spojoval tento pojem s masovým vyvražďováním Židů. Stejně tak se ale můžeme ptát, zda Hitler již v roce 1924 nebo nejpozději v roce 1933 počítal s rozpoutáním války a můžeme formulovat i otázku, zda Hitler dávno před rokem 1939 chtěl německé, ale evropské Židy v průběhu této války fyzicky zlikvidovat. [8]