Konference ve Wannsee

30. ledna 1939 při zahájení zasedání nového Říšského sněmu Hitler hrozil: „pokud by se mezinárodnímu finančnímu Židovstvu zde v Evropě nebo mimo Evropu mělo podařit dostat národy ještě jednou do světové války, potom výsledkem nebude bolševizace zeměkoule a tím vítězství světového Židovstva, nýbrž zničení židovské rasy v Evropě“.[1]

Ještě před zahájením polského tažení sdělil Hitler otevřeně armádním velitelům, že nyní se budou dít věci, které si nezískají potlesk generálů. O ten vlastně ani nestál, toliko požadoval, aby se do těchto věcí nemíchali. Po zahájení operace Barbarossa byla ruská fronta rozdělena na čtyři úseky pro "Einsatzgruppen", tedy "operační skupiny". Jejich velitelé vykonávali udělené rozkazy s očekávanou brutalitou. 15. října 1941 například hlásila "operační skupina A", že od 22. června zlikvidovala 135 476 lidí. Operační skupina B ve stejné době postřílela 45  476 lidí. Během dvou let zavraždily tyto čtyři oddíly o síle přibližně 3000 mužů více než půl miliónu lidí. 

Masové vraždění střelbou vzbudilo - přes velkou snahu o utajení - nežádoucí pozornost, zejména u v blízkosti umístěných vojenských jednotek. Navíc prý příliš "duševna zatěžovalo" samotné vrahy, a proto se vedoucí činitelé SS rozhodli použíti i při vyvražďování Židů metod z programu eutanazie. Při ní byli údajně nevyléčitelně nemocní pacienti vražděni výfukovými plyny na neprodyšně uzavřených korbách nákladních vozů. Tento postup však Adolf Eichmann, zvláštní pověřenec pro likvidaci Židů, pokládal za neefektivní. Proto byla - původně na na 8. prosinec roku 1941 - svolána do Berlína - Wannsee porada, která měla za cíl naplánovat podrobnosti konečného řešení. Zástupci ministerstev pro obsazená východní území, spravedlnosti, zahraničí a vnitra, pověřenci pro čtyřletý plán a Úřadu SS pro rasu a osídlování, Bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei - SIPO) a Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst -SD) se 20. února radili o systematizaci prováděných opatření. Z Göringova pověření měl Reinhardt Heydrich zajistit centralizaci všech "organizačních, věcných a materiálních náležitostí s ohledem na konečné řešení evropské židovské otázky".[2]

 Z protokolu konference vybíráme:

„Místo vystěhování nastoupila jako další možnost řešení po příslušném předběžném schválení vůdcem evakuace Židů na Východ. Na tyto akce je třeba pohlížet toliko jako na nouzové možnosti, ale už nyní se získávají ty praktické zkušenosti, které mají velký význam vzhledem ke konečnému řešení židovské otázky v budoucnosti.

Pro toto konečné řešení židovské otázky v Evropě přichází v úvahu asi 11 milionů Židů. Početní stav Židů v jednotlivých zemích je přes 11 000 000.

Při uvedených počtech Židů různých zahraničních států jde pouze o Židy podle vyznání, protože tam částečně ještě neexistuje označení Židů podle rasových zásad. Vyřešení problému bude narážet v jednotlivých zemích na určité těžkosti vzhledem k všeobecnému postoji a pojetí, zvláště v Maďarsku a Rumunsku. Tak např. v Rumunsku si ještě dnes může opatřit Žid za peníze příslušné dokumenty, které mu potvrzují úředně cizí státní příslušnost.

Je známo, jaký mají židé vliv na všech úsecích SSSR. V evropské části žije asi 5 milionů možná ano, v asijské přibližně 1/2 milionu Židů.

Židé se mají posílat po dobu konečného řešení na práce na Východ pod příslušným vedením. Práceschopní židé budou přivedeni do těchto oblastí ve velkých kolonách, odděleně podle pohlaví. Budou pracovat na stavbě silnic, přičemž jich bezpochyby velká část zmizí přirozeným úbytkem. Se zbytkem, který v každém případě nakonec zůstane, se bude muset vhodně naložit, protože tu bezpochyby půjde o část nejodolnější, představující přirozený výběr, na který je třeba pohlížet při propouštění na svobodu jako na zárodek nového židovského rozmachu. (Viz zkušenosti z dějin.)

Při praktickém provádění konečného řešení bude Evropa pročesána od Západu na Východ. Území říše včetně Protektorátu Čechy a Morava musí mít přednost, třeba už jen z důvodů bytových a jiných sociálně politických potřeb. Evakuovaní Židé budou přivezeni vlakem nejprve do takzvaných tranzitních ghett, aby odtud byli odvezeni dále na Východ.

Důležitým předpokladem pro provedení evakuace vůbec je, jak vyložil v dalším SS obergruppenführer Heydrich, přesně stanovit osoby, přicházející v úvahu. Nemáme v úmyslu .evakuovat Židy starší 65 let, ale odevzdat je do ghetta pro staré - počítá se s Terezínem.

Vedle těchto starých skupin - z počtu asi 280 000 židů, kteří byli 31. října 1941 ve staré říši a Východní Marce, je asi 30 % starších 65 let - budou v židovských ghettech pro staré přijímáni ještě Židé s těžkými válečnými zraněními a Židé s válečnými vyznamenáními (železný kříž I. třídy). Tímto vhodným řešením budou naráz vyloučeny všechny intervence.

Počátek jednotlivých větších evakuačních akcí bude do značné míry záviset na vývoji vojenské situace. Pokud jde o způsob konečného řešení v evropských zemích námi obsazených nebo pod naším vlivem, bylo navrženo, aby odborníci ministerstva zahraničí, kteří přicházejí v úvahu, se dohovořili s příslušnými referenty bezpečnostní policie a SD.”[3]

Navzdory obecně přijímanému názoru se na této konferenci nerozhodovalo o "konečném řešení židovské otázky", neboť rozhodnutí o masovém vyvražďování na území obsazeném Velkoněmeckou říší padlo již dříve, vlastně krátce po přepadení Sovětského svazu v červnu roku 1941. Cílem bylo připravit a logisticky zajistit deportaci evropských Židů do vyhlazovacích táborů na východě. Účastníci stanovili časový průběh dalšího vyvražďování, vymezili skupiny obětí a dohodli vzájemnou spolupráci a koordinaci pode vedením Hlavního úřadu pro říšskou bezpečnost (RSHA), kterému velel Heydrich. Toho již 31. června 1941 pověřil říšský maršál Hermann Göring veškerou organizací "konečného řešenímžidovské otázky". Proto také Heydrich již v prosinci roku 1941 svolal přísně tajnou konferenci, na kterou pozval níže zmíněné stranické a státní funkcionáře. Protokol zaznamenal Adolf Eichmann, tehdy Heydrichův referent pro "židovské záležitosti".[4]

Seznam účastníků tzv. Konference ve Wannsee

• Reinhard Heydrich (SS-Obergruppenführer, hlavní řečník a předseda)
  
• Adolf Eichmann (SS-Obersturmbannführer, zapisovatel)
  
• Josef Bühler (Státní tajemník v úřadu generální guvernéra v Krakově)
  
• Roland Freisler (Státní tajemník na ministerstvu spravedlnosti, pozdější prezident Lidového soudního dvora)
  
• Otto Hofmann (SS-Gruppenführer, náčelník Hlavního rasového a osídlovací úřadu SS)
  
• Gerhard Klopfer (ministerský ředitel ve Stranické kanceláři NSDAP, vedoucí státoprávního oddělení III)
  
• Friedrich Wilhelm Kritzinger (ministerský ředitel v Říšské kanceláři)
  
• Rudolf Lange (SS-Sturmbannführer, velitel Bezpečnostní policie (SIPO) SD v Litvě, zastupoval svého velitele Waltera Stahleckera)
  
• Georg Leibbrandt (Říšský vedoucí, Říšské ministerstvo pro obsazená východní území)
  
• Martin Luther (Státní podtajemník na ministestvu zahraničních věcí)
  
• Alfred Meyer (Státní tajemník na Říšském ministerstvu pro obsazená východní území)
  
• Heinrich Müller (SS-Gruppenführer, náčelník úřadu IV (Gestapo) Hlavního říšského bezpečnostního úřadu RSHA)
  
• Erich Neumann (Státní tajemník v úřadu Pověřence pro čtyřletý plán)
  
• Karl Eberhard Schöngarth (SS-Oberführer, velitel bezpečnostní policie a SD v Generalgouvernementu)
  
• Wilhelm Stuckart (Státní tajemník na ministerstvu vnitra) 
  

Přelomová data „konečného řešení židovské otázky“[5]