Šoa

Na rozkaz nejvyššího velitele Bezpečnostní policie a SD do Polska dorazilo pět „operačních jednotek” (Einsatzgruppen) určených k masovému vraždění Židů, šlechty, intelektuálů a církevních hodnostářů. Tomu bylo zčásti bráněno jen díky zásahům některých důstojníků.[1]  Tato komanda však pozabíjela mnohem více Poláků než Židů. Podobně jednaly i operační skupiny vyslané později do Sovětského svazu, neboť se zaměřovaly také na invalidy, Romy, komunisty či Poláky. Vlastně žádní Němci neobdrželi přímý rozkaz střílet pouze Židy. A vraždění kohokoliv jiného pro ně rozhodně nebyl problém.[2]

20. září roku 1939 nařídil Hitler - po rozhovoru s Himmlerem, Heydrichem a gdaňským župním vedoucím Forsterem - usídlit všechny Židy z Říše na území mezi Wislou a Bugem. Snaha usadit všechny Židy na někdejším polském, nyní říšském území, ztroskotala na nedostatečné přípravě, chybném plánování a celkové bezkoncepčnosti. Přesídlení pouhého 1000 lidí způsobilo chaos a Göring na naléhání Hanse Franka další deportace zakázal. V dubnu roku 1940 byl celý plán odložen ad acta.[3]

Jiný, až téměř fantastický plán začalo připravovat ministerstvo zahraničí: odsunout všechny německé i evropské Židy na ostrov Madagaskar. Vzhledem ke kapacitě lodí i počtu lidí, který byl odhadován na čtyři miliony, bylo zřejmé, že něco takového nelze za války provést. Po porážce Francie a souhlasu vlády ve Vichy se tento plán jevil jako možný. Ovšem transport milionů lidí z Evropy přes Indický oceán by však vyžadovalo souhlas, ne-li přímou podporu Velké Británie. Ta však i po porážce Francie setrvávala ve válce. Hitler i Himmler však s tímto plánem souhlasili a ministerstvo zahraničí i Gestapo počítalo s jeho realizací na rok 1942: v té době již měl být válka ukončena a Velká Británie poražena.[4]

V prosinci roku 1940 připravované plány na přepadení Sovětského svazu a ještě více stále se prodlužující doba války učinily z plánu na Madagaskar makulaturu. Ohromné územní zisky na počátku války přivedly Hitlera na myšlenku nahnat Židy za Ural, jakmile bude dostatek dopravních prostředků. S tím souhlasil i šéf Generálního gouvernementu Frank, který tam chtěl poslat i Židy polské, i ministr pro obsazená východní území Alfred Rosenberg. Záhy však i tento plán připadal Hitlerovi příliš těžkopádný, neboť již v srpnu roku 1941 mu bylo jasné, že válka tak rychle neskončí a vítězství si sliboval nejdříve v létě roku následujícího. Za této situace v Hitlerovi ještě vzrostl iracionální strach z „vnitřního nepřítele” a fiktivní skutečnosti, že nyní vede nemilosrdný boj o národ, čímž zřejmě padly jeho poslední zábrany. Již v říjnu roku 1940 bylo přibližně 6500 Židů z žup Baden a Sárská Falc odsunuto do neobsazeného francouzského území. V polovině září sdělil Himmler župnímu vedoucímu Povartí (Warthegau), že si vůdce přeje, aby Stará Říše (Altreich^[5]) a Protektorát Čechy a Morava byly „vyčištěny a osvobozeny“ od Židů. On, tedy Himmler, chce všechny Židy ještě letos odsunout do Generálního Governementu a v příštím roce dále na Východ. Celé to mělo hrůznou logiku: Anšlusem Rakouska se urychlila deportace Židů, invazí do Polska umožnila zavření Židů do ghett a likvidační válka proti Sovětskému svazu měla umožnit ono „konečné řešení“.[6]

14. října 1941 byl vydán první deportační rozkaz, který jako cíl určil Lodž (Litzmannstadt). Zatímco transport rychle nabyl velmi chaotickou podobu, neboť tábor byl téměř okamžitě přeplněn, výživa katastrofální a hygienické podmínky nesnesitelné, byl 24. října vydán rozkaz k druhému transportu s místem určení Minsk. Byla to však smrtící past: Židé vyložení v Rize byli v několika vlnách masově povražděni v Kaunasu. Těmto vraždám se ještě snažil Himmler v telefonickém rozhovoru s Heydrichem zabránit, neboť se jednalo o berlínské Židy a on se obával nepříznivých ohlasů veřejnosti. Celá tragédie vešla do dějin jako Rižská krvavá neděle.

Na přelomu října a listopadu Hitler velmi pravděpodobně rozhodl o masovém vyvraždění všech německých a evropských Židů. Tady se smrtelným způsobem protínají osudy Židů a osudy obětí Akce T4.[7]  „Zvláštní komando Lange” (Sonderkommando Lange) bylo od srpna roku 1941 „bez práce”, a proto jej povartský župní vedoucí, Arthur Greiser, vyzval aby „speciálně ošetřili” kolem 100 000 nemocných a práce neschopných Židů. Na konci října se Lange se svými zplynovacími vozy přesunul do Chlemna a zřídil zde speciální vraždící zařízení, v němž byli od začátku prosince 1941 výfukovými plyny vražděni Židé z Lodže.

Další proslulý vrah, kriminální komisař, major Christian Wirth, který vedl zařízení pro eutanazii v Hartheimu u Lince, se od konce října nacházel v Belzecu, kde se zabýval výstavbou budov se zabudovanými tankovými motory, které měly zajistit masové usmrcování výfukovými plyny. Další tábory později zřídil v Sobiboru, Treblince a Majdaneku. Tato vražedná zařízení byla zařazena do „Akce Reinhard”, které padla za oběť většina polských Židů, ale také Židů z Německa a západní Evropy. Krycí jméno získala tato tajná operace po zastupujícím říšském protektorovi, generálovi SS  a šéfovi RSHA, Heydrichovi. Himmler pověřil jejím provedením vůdce policie a SS (SS und Polizeiführer – SSPF) v Lublinu, Odilo Globnicka, jehož úlohou bylo kompletní plánování deportací a vyhlazovacích akcí, výstavba vyhlazovacích táborů, koordinace židovských transportů z rozličných správních okrsků do těchto táborů, vraždění Židů, zajištění naloupeného majetku a jeho předávání příslušným říšským úřadům. Pro zajištěn akce vyčlenil Globnick z vlastní služebny speciální oddělení (Einsatz Reinhard), kterou vedl SS-Strumbannführer Höfle. Mezi své spolupracovníky Globnick zařadil zkušené vrahy z Akce eutanázie (T4), již zmíněného policejního majora Wirtha, pod jehož vedením a dohledem byly vystavěny vyhlazovací tábory. V roce 1942 se Wirth stal jejich inspektorem.

Vyvražděním 35 000 Židů z lublinského ghetta zahájil v březnu roku 1942 svůj „provoz“ tábor v Belzecu. Na počátku května téhož roku začalo vyvražďování v Sobiboru a v červnu v Treblince. Všichni ostatní vůdcové policie a SS měli za úkol zajistit všechny Židy ve svých okrscích a převézt do táborů, které spravoval Globnick z Lublinu. Transport Židů probíhal v uzavřených vagonech označených klamavým nápisem „Vysídlení“. Válka však komplikovala plánované transporty, a proto bylo rozhodnuto, že Židé z menších ghett nebudou převáženi do vyhlazovacích táborů, ale postříleni na místě, kde jsou. Z onoho „Vysídlení“ byli vyjmuti pouze Židé, kteří pracovali ve válečně důležitých provozech a továrnách. Byli soustředěni do pracovních táborů pod správou SSPF. 19. července 1942 rozhodl Himmler, že „Vysídlení“ bude ukončeno k 31. 12. 1942. Kromě vězňů pracovních táborů neměli již v Generálním gouvernementu být žádní Židé. Jako první z vyhlazovacích táborů ukončil svůj „provoz“ Belzec, a to v prosinci roku 1942. V Sobiboru a Treblince se termíny protahovaly: Globnick tak mohl Himmlerovi ohlásit až 4. listopadu roku 1943, že k ukončení Akce Reinhard a uzavření táborů  došlo teprve 19. října. V následné zprávě sděloval, že získaný movitý majetek má hodnotu 180 milionů RM, avšak náklady na „provoz“ byly mnohem vyšší…[8]