Ve Společném evropském referenčním rámci pro jazyky, který je jedním z hlavních dokumentů pro tvorbu jazykového kurikula, jazykových zkoušek i učebnic, jsou pojmy mnohojazyčnost a vícejazyčnost vymezeny:

„Vícejazyčnost („plurilingvismus“) se liší od multilingvismu, který znamená znalost většího počtu jazyků nebo koexistenci různých jazyků v dané společnosti. Multilingvismu lze jednoduše dosáhnout rozšířením nabídky jazyků v určité škole nebo vzdělávacím systému, nebo povzbuzováním studentů, aby se naučili více než jeden cizí jazyk, či snížením dominantní pozice angličtiny v mezinárodní komunikaci. Koncepce vícejazyčnosti překračuje tento rámec. Zdůrazňuje fakt, že se zkušenosti jedince s jazykem v jeho kulturním kontextu rozrůstají od jazyka používaného doma přes jazyk používaný v širším společenském rámci až k jazykům jejich národů (ať se učí ve škole, nebo na univerzitě nebo si je osvojí v bezprostředním kontaktu s jazykem). Onen jedinec nepojímá tyto jazyky a kultury jako přísně „rozškatulkované“, ale naopak si buduje komunikativní kompetenci, ke které přispívají všechny znalosti a zkušenosti s jazykem a ve které jsou všechny jazyky usouvztažněny a navzájem se ovlivňují.“


(Zdroj: Společný evropský referenční rámec pro jazyky: jak se učíme jazykům, jak je vyučujeme a jak v jazycích hodnotíme. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 4. ISBN 80-244-0404-4.)

Hlavní zásady didaktiky mnohojazyčnosti

Didaktika mnohojazyčnosti se vyhýbá izolovanému učení jednotlivých jazyků. Naopak se zaměřuje na výuku jazyků tak, aby byli žáci schopni využít předešlých zkušeností. V České republice je didaktika mnohojazyčnosti zatím na úplném začátku svého vývoje. Janíková vyděluje tři základní zásady didaktiky mnohojazyčnosti.

1) Uvědomění – Pokud si žák uvědomí svůj jazykový potenciál – tedy své znalosti o jazycích a jakým stylem je používá, bude více motivovaný a usnadní si tak proces učení. Žáci si často neuvědomují, jak látka navazuje na látku předešlou či na další cizí jazyk. Proto je úkolem učitele na tyto „návazné body“ poukázat a pracovat s nimi.

2) Srovnávání – Záměrně srovnávat systémy jazyků, které se žáci učí. Toto srovnání se netýká pouze jazykových norem, ale i např. kulturních zvyklostí. Tímto srovnáním si žáci uvědomí nejen rozdíly jazyků a daných společností, ale i podobnosti daných zemí a jazyků.

3) Návaznost – Tato zásada vychází z toho, že pokud znalosti žáci propojí a neučí se je izolovaně, uloží si je do dlouhodobé paměti. Pro žáka pak není tolik obtížné uložené znalosti znovu vyvolat.