Vnitřní lokální pole respektuje vzájemné interakce částic hmoty.

Má dvě složky – složku středního vnějšího makroskopického pole (daného napětím na materiálu a geometrií elektrod) a složku danou vektorovým součtem elektrických polí všech částic obklopujících uvažovanou částici. 

Z existujících postupů pro určení lokálního pole se nejčastěji používá způsob odvozený fyzikem H. A. Lorentzem – odtud mnohdy používané označení „Lorentzovo lokální pole“. Henrik Antoon Lorenz (1852 – 1928) byl Holanďan. Narodil se v Arnhemu. Studoval v Leidenu, kde pak dlouhá léta působil jako profesor teoretické fyziky. V roce 1902 obdržel Nobelovu cenu za fyziku. Lorentz při výpočtu lokálního vnitřního pole nejprve kolem uvažované částice opsal pomyslnou kouli o poloměru R. Tento poloměr musí být tak velký, aby bylo možné prostředí vně koule považovat za izotropní s makroskopickými vlastnostmi. Musí být možné nahradit vliv jednotlivých částic ležících mimo kouli působením spojitého makroskopického prostředí. Zároveň však musí být poloměr R podstatně menší než je vzdálenost elektrod. Intenzitu lokálního pole potom určíme jako vektorový součet tří následujících složek

Naposledy změněno: středa, 6. října 2021, 11.29