V této písni připravujeme prostor na 1. tónu cíleně pro druhý tón, a v 1. frázi ještě jednou, využíváme nám již známý princip. Totéž pak ve 3. frázi.

-        V této písni se vyskytují velké skoky, které právě musíme překlenout připravením prostoru v dutině ústní. Při tom nesmíme zapomenout na dechovou oporu, která vznikne správným nádechem a zastavením dechu, opřením vyslovované souhlásky o bod rezonance a hlubokým vyslovením samohlásky (pocitově až ne břišní svaly).

-        Stejně jako připravujeme prostor pro vysoký tón, reagujeme na skok do nízkého tónu, jen s tím rozdílem, že na patře nevyvíjíme tak velké napětí, ale snažíme se odrazový tón a nejnižší tón propojit otevřeným hrdlem, tzn. důkladným vyslovením samohlásek a udržením kořene jazyka v nízké pozici.

-         Nádechy jsou v notové textu označeny, nezapomínáme, že každý nádech spojujeme s nastavením kořene jazyka dolu a mírným vyklenutím horního patra, s tím pak dále pracujeme na konkrétních tónech – označených v notách.

-        Snažíme se o vědomé činnosti, aby se nám dostaly co nejdříve „pod kůži“ a nemuseli jsme myslet na jednotlivosti a posunout se k vedení melodie a interpretační stránce.

Poznámka: Při zpěvu nesmí vzniknout žádný tlak v oblasti krku, což můžeme kontrolovat dotykem prstů v oblasti hrtanu (jemně položit prsty na ohryzek a jeho okolí). Je třeba důsledně a aktivně vyslovovat samohlásky do krku i souhlásky z kořene nosu. Učíme se vnímat správný tón a učíme se identifikovat chyby, které pak v dalším opakování zkoušíme opravit. Výsledný stav musí být bez tlaků a tenzí, zpěv nám musí být příjemný. Pokud se nějaká tenze objeví, děláme něco špatně – většinou nevyslovujeme souhlásky do uvolněného krku.