Vývoj designu do konce druhé světové války

Ani navzdory početnímu oslabení Earlova týmu (např. jeden z nejlepších amerických automobilových designérů a pozdější Earlův nástupce Bill Mitchell nastoupil do vojenské služby k námořnictvu) se zcela nezastavil ani vývoj osobních automobilů koncernu General Motors. Nové bojové letouny a jejich některé tvarové prvky inspirovaly designéry GM k futuristickým i "realistickým" studiím osobních automobilů.

A právě v době, kdy se USA účastnily válečného konfliktu, podnikl Earl a jeho designéři rozhodující krok směrem k novému stylistickému pojetí automobilů pro období největší prosperity země v poválečných letech.

Proslulé zadní "ploutve" s koncovými svítilnami byly tvarově odvozené od směrovek těžkého amerického stíhacího letounu Lockheed P-38 Lightning.

Nové pojetí se v sériové výrobě odrazilo počínaje tvarovým řešením karoserie automobilů zn. Cadillac z r. 1948, které v mnohém složily jako vzor i pro konkurenční výrobky a ovlivnily styling osobních automobilů většiny poválečných amerických značek.

Zvláštní pozornost zasluhuje ovšem také vliv válečného vývoje na samotnou designérskou činnost. Konstrukční týmy, které za války pracovaly na vývoji moderních zbraňových systémů, jsou považovány za jeden z předobrazů moderní komplexní designérské činnosti v poválečných desetiletích. Mnoho prototypů a výrobků z oblasti vojenské techniky – především německých a amerických – je možno uvést jako příklady nejen vynikající technické, ale i mimořádné designérské invence (tedy schopnosti syntézy funkčních řešení a estetických tvarů). Některé z nich i jiné pak mohly být zdrojem poznání nových technologií, následně zúročených designéry ve zcela "civilních" oblastech v poválečných desetiletích.

Ve snaze získat převahu v dosud největším válečném konfliktu byly sestavovány vývojové týmy do té doby neznámého typu: kromě konstruktérů a technologů zde začali pracovat i lékaři, psychologové atd., a v některých případech už byly využívány i schopnosti a dovednosti designérů.

S designérskou tvorbou jsou však spojovány i některé realizace, popř. projekty vojenské techniky, vesměs navržené konstruktéry s vytříbeným estetickým smyslem. Většinou se ovšem spojuje mimořádná tvarová čistota a nápaditost s progresivním konstrukčním, technologickým a v případě letecké techniky samozřejmě i aerodynamickým řešením. Právě některé vojenské, zejména stíhací letouny z doby druhé světové války se počítají k designérským skvostům mezi dopravními prostředky 20. století.

Na přední místo mezi nimi bývá většinou kladen americký letoun North American P 51, teprve britským zákazníkem nazvaný Mustang.

Jeho mimořádně čisté a přitom působivé až agresivní tvary vycházejí především ze snah dosáhnout co nejvyšší maximální rychlosti při daném výkonu pohonné jednotky, a samozřejmě i z potřeby optimalizovat letové vlastnosti.

Skutečnost, že šlo o stíhací letoun nové generace (de facto poslední před nástupem proudových stíhacích letounů) potvrzuje i srovnání výkonů se soudobou verzí britského stíhače Supermarine Spitfire, který při svém uvedení představoval obdobně avantgardní řešení pro druhou polovinu třicátých let. Spitfire byl v určité modifikaci vybaven stejným motorem, který dostala vrcholná verze Mustangu, a přesto, že byl o několik set kilogramů lehčí, Mustang dosahoval zhruba o 50 km/h vyšší maximální rychlosti (asi 700 km/h oproti 650 km/h u Spitfiru). K celkovým mimořádným kvalitám letounu přispělo výrazně i použití plastového krytu pilotní kabiny, což umožnilo odstranit přechod mezi kabinou a zadní částí trupu a podstatně zlepšit výhled dozadu, částečně i vzhůru a do stran.

Výraznou změnu, kterou přineslo použití této nové technologie, dokazuje srovnání se starší verzí Mustangu s klasicky tvarovaným krytem kabiny, stejně jako vzájemné porovnání starší a novější verze jiného legendárního amerického bojového letounu - těžkého stíhače a bitevníku Republic P- 47 Thunderbolt.

Vedle technologicky i tvarově vyspělého, vzhledově elegantního řešení však jiné produkty vývoje pro zbrojní průmysl vzbudily pozornost kromě technické kvality a spolehlivosti naopak účelově jednoduchým charakterem. Byly to především speciální vojenské terénní automobily, jejichž vlastní počátek spadá právě do tohoto období. Konstrukce amerického Jeepu firmy Willys, vítěz soutěže na víceúčelový automobil pro armádu (Jeep – upravená výslovnost zkratky GP – general purpose (vehicle), naprosto rezignovala na jakoukoli příbuznost s pozemními osobními nebo užitkovými vozy.

Karoserie zcela hranatých tvarů ostře kontrastovala s tvary soudobých civilních automobilů.

Jeep se stal základem nové kategorie vozů pro vojenské, ale také civilní účely, které do svých výrobních programů po válce postupně zahrnula řada nejvýznamnějších světových automobilek. Spolu s oděním a sestřihem vlasů amerických vojáků byl Jeep inspirací pro tzv. military design, který se stal trvalou součástí módních trendů, a od té doby reagoval na novinky vojenské techniky (přejímáním vzhledu vojenských radiostanic pro přenosné radiopřijímače koncem šedesátých let počínaje a civilními verzemi původně ryze vojenských automobilů Hummer na počátku našeho století konče).

Stejně úspěšný jako Jeep ve spojeneckých armádách byla německá terénní verze Volkswagenu Ferdinanda Porsche, označená KdF 82 Kübelwagen. Spolu s obojživelným provedením (Schwimmwagen) rovněž dosáhla i po válce značné obliby.

„KdF třikrát jinak“: jednak propagační kresba původního provedení z konce třicátých let, jednak vojenské verze: terénní „Kübelwagen“ a obojživelný „Schwimmwagen“.

Willys Jeep ve srovnání se soudobým osobním automobilem Chevrolet (rovněž ve vojenském nátěru).