Vývoj designu do konce druhé světové války
Design za druhé světové války (vývoj designu „válce navzdory“)
Design a druhá světová válka (práce designérů pro
válečný průmysl)
Druhá světová válka a design (vliv válečných událostí na vývoj designérské práce)
1. Design za druhé světové války (vývoj designu „válce navzdory“)
Ve Spojených státech se dále rozvíjí praktická designérská činnost, kterou koncem třicátých prezentuje stále více autorů- k tvůrcům průkopnické generace přibyli mladší designéři (narození cca v letech 1900-1915). Význam designu jako samostatného oboru tvůrčí činnosti v průmyslu potvrdila nejen stále rostoucí celospolečenská popularita Raymonda Loewyho nebo realizace velkorysých designérsko-architektonických projektů Normana Bel Geddese, Henryho Dreyfusse a dalších na světové výstavě v New Yorku v roce 1939, ale také jmenování Harleyho Earla do funkce viceprezidenta koncernu General Motors v r. 1940.
Kromě toho sílí snahy o vytvoření profesní organizace designérů i o rozvoj specializovaného designérského školství. V roce 1944 založilo 15 předních průmyslových designérů z východního pobřeží USA Society of Industrial Designers (SID) s cílem posílit postavení průmyslového designu jako profese. Každý ze zakládajících členů měl vybrat dalšího kandidáta pro členství, přičemž kritériem pro přijetí byly mj. realizace návrhů ve velkosériové produkci, a to nejméně ve třech různých průmyslových odvětvích. Prvním předsedou SID byl zvolen Walter Dorwin Teague.
Na přelomu třicátých a čtyřicátých let se kromě Illinoiského technického institutu v Chicagu pod vedením László Moholy-Nagye rozběhla specializovaná výuka také na Prattově Institutu v (koncepce výuky Donald Dohner a Alexander J. Kostellow), a konečně na California Institute of Technology v Pasadeně, kde založil oddělení průmyslového designu Antonín Heythum.[1]
Ve Velké Británii byla r. 1944 založena rada pro průmyslový design (CID – Council for Industrial Design), první celostátní organizace zaměřená na podporu a propagaci designu. CID byla základním kamenem pozdější, dodnes existující mezinárodní rady společností pro průmyslový design (ICSID-International Council of Societies of Industrial Design), založené r. 1959.
Právě ve Velké Británii sílí v té době také tendence k pojetí designu jako samostatné disciplíny, stojící na pomezí techniky a umění, a rozvíjí svou vlastní metodologii. Název průkopnického britského designérského ateliéru, který vznikl v Londýně v roce 1943, naznačuje, že v této metodologii začala svůj vliv uplatňovat i věda. Bylo to studio Design Research Unit, které společně s Milnerem Grayem a ředitelem reklamní agentury Marcusem Brumwellem založil Misha Black. Vznik ateliéru podnítil a jeho činnost ovlivňoval i průkopník specializované teorie průmyslového designu Herbert Read (viz Dějiny a teorie designu 1, poslední kapitola). Black se stal de facto zakladatelskou postavou, a také na další dvě desetiletí klíčovou osobnosti britského průmyslového designu. Jeho význam ovšem přesáhl jak britskou designérskou scénu, tak rámec designérské praxe.
V této souvislosti je třeba znovu připomenout výjimečnost počinu Vincence Makovského jako vedoucího sochařského ateliéru na Škole umění ve Zlíně, který se díky návrhu obráběcího stroje stal jedním z prvních výtvarníků, vyvíjejících designérskou, ergonomicky zaměřenou tvůrčí činnost v těžkém průmyslu.[1] Český architekt, scénograf a návrhář nábytku Antonín Heythum (1901 – 1954) zůstal spolu s Ladislavem Sutnarem a dalšími autory čs. pavilonu na světové výstavě v New Yorku ve Spojených státech poté, co v březnu 1939 přišla zpráva o okupaci Československa Německem a vzniku Protektorátu Čechy a Morava.