Světový vývoj designu v 60. letech

Vyvrcholení a konec činnosti ulmské školy 

Racionální principy designu prosazované ve vývoji výrobků fy Braun a ve výuce na HfG v Ulmu zhruba od poloviny 50. let byly tamtéž v průběhu dalšího desetiletí dále rozvíjeny. Ulmská škola zejména díky vlivu druhého rektora Tomáse Maldonada rozpracovala až vědecké přístupy v navrhování s využitím exaktních i moderních společenských věd. Studentské práce ukazují jak tvořivé aplikace těchto všestranných poznatků, tak nadále jasně technický a zároveň ergonomický přístup k designu i určení navrhovaných výrobků ke každodenní potřebě. Dále sílí snahy o dosažení estetického, technického i uživatelského standardu, ne-li referenčního výrobku v dané kategorii nikoli Ještě zřetelnějším společným znakem všech publikovaných či prezentovaných prací je nadále jejich „obyčejný“, nikoli exkluzivní charakter.

Mnohé z prací designérského oddělení HfG v Ulmu byly dovedeny do stadia pozoruhodných prototypů i realizací včetně významných zakázek typu městského dopravního systému pro Hamburk, palubního vybavení pro cestující a celkového vizuálního stylu společnosti Lufthansa atd.

Design dopravních prostředků „à la Ulm“: zatímco celkové tvary rozvážkové motorové tříkolky (druhý ročník, 1963-1964) nevybočují z dobových představ (což nelze říci o pečlivé výstavbě tvaru a vtipném funkčním řešení nákladového prostoru vozidla), městský autobus a zvláště víceúčelový terénní automobil a silniční válec ukazují charakteristickou dominanci hranatých tvarů jako ztělesnění modernosti a racionality.

Vtělení progresivního a racionálního designérského přístupu v návrhu automobilu: prototyp autonova fam (název se psal v duchu ulmské typografie s malými počátečními písmeny) z  r. 1965. Design Pio Manzù, Gui Bonsiepe a Michael Conrad, HfG Ulm. Jde o první tzv. velkoprostorový či jednoprostorový automobil vůbec – dnes už legendární Renault Espace se objevil o téměř dvacet let později). Na pravém obrázku uprostřed je prototyp v provozu (zajímavé je srovnání s přídí modernizované verze Fiatu 500, jehož výroba začala osm let předtím).      

Tzv. systémový design, zavedený a propagovaný na HfG Ulm i v externí spolupráci s různými výrobci a dalšími zákazníky Hansem Gugelotem, se projevoval zejména v projektech dopravních prostředků, pojímaných jako dopravní systémy. S projektováním dopravních prostředků tak těsně souvisely návrhy zastávek a orientačních systémů, benzínová čerpací stanice byla zevrubně promyšlena včetně designu výdejních stojanů i detailně zpracovaných „pistolí“ s důrazem na ergonomické řešení.

Interiér vozu podzemní dráhy pro Hamburk, design Hans Gugelot, Herbert Lindinger, Helmut Müller-Kühn. Výroba Hamburger Hochbahn AG, 1962 Pro výrobu sedadel i obložení interiéru bylo použito výhradně plastů (laminátu). Hlavním důvodem, stejně jako v případě upevnění sedadel (šikmým nosníkem vetknutým do stěny byla hlavním důvodem snadná údržba. Podobné pohnutky platily i pro design exteriéru, který oproti předchozí generaci téměř nezaznamenal viditelné změny. Naopak zcela nově bylo řešeno stanoviště strojvedoucího.

Intenzivní vývoj designu značky Braun v průběhu šedesátých let 

Na přelomu padesátých a šedesátých let se ve firmě Braun zrodilo designérské pracoviště v pravém slova smyslu s adekvátním personálním obsazením i technickým a technologickým vybavením. V letech 1959-1967 zde působil Reinhold Weiss (1934), absolvent HfG v Ulmu, který vedl oddělení pro stavu modelů, od roku 1962 bylm zástupce šéfdesignéra Dietera Ramse. Studiem v Ulmu prošli rovněž Richard Fischer a Robert Oberheim, kteří k firmě Braun nastoupili o rok později než Weiss (1960). Byl tak položen základ pro profesionální, soustředěnou designérskou práci s dělbou úkolů podle druhu a charakteru výrobků, která je pro tuto firmu (i většinu dalších významných výrobců) neodmyslitelná dodnes. Sám Dieter Rams se nadále zabýval především audiotechnikou. Renihold Weiss proslul (až se značným zpožděním, protože práce firemních designérů byla anonymní) sérií výrobků, jimiž firma – díky marketingovým ambicím Erwina Brauna – expandovala do nových kategorií. Tak firma Braun uvedla během první poloviny šedesátých let svou první (a na dlouhá léta poslední) rychlovarnou konvici, dále první opékač topinek, gril, stolní zapalovač, ventilátor, vysoušeč vlasů, kávomlýnek i tříštivý kávomlýnek. Zvláště první čtyři jmenované spotřebiče odrážely novou stylovou polohu výrobků značky Braun, nazývanou Grand Design. Charakteristická byla nadále až minimalistická tvarová čistota, spojená nyní s až strohou „barevností“ v kombinaci černé barvy plastových dílů a lesklého kovu. To spolu se zmíněnou expanzí Braunu do nových kategorií odráželo optimismus nastupující kosmické éry, provázený vírou, že „technika vyřeší vše“. 

Celková filosofie pojetí Grand Design značky Braun počátku šedesátých let je ovšem považována za „vynález“ Hanse Gugelota. Právě Gugelot s Gerdem Alfredem Müllerem zpracovali proslulé designérské řešení holicího strojku Braun Sixtant z r. 1962, považovaného po „Sněhurčině rakvi“ za další z nejzásadnějších braunovských příspěvků světovému designu.. Pro tělo přístroje čistého, kompaktního tvaru (pro značku Braun zdánlivě neobvyklá měkkost zde má stejně jako v případě kuchyňského robotu KM 3své ergonomické opodstatnění) bylo vůbec poprvé použito matně černé plastické hmoty – podle tvrzení samotného výrobce tak Braun „poprvé pustil černou barvu do koupelny“, matnou povrchovou úpravu dostala rovněž kovová krytka holicí hlavy. Další novinkou byla planžeta s antiseptickou platinovou vrstvou, a dokonce i její perforace. Firma Braun totiž namísto klasického mechanického ražení otvorů použila galvanoplastickou metodu, což designérům otevřelo možnost zvolit si prakticky libovolný tvar (strukturu) perforace planžety. Gugelot a Müller považovali za velmi inspirativní tvar včelí plástve, vybrán byl tedy šestiúhelník – (šest – anglicky six). A odtud slavný název Sixtant… Slavný proto, že strojek se dočkal výroby v počtu osmi – podle jiných pramenů deseti – milionů exemplářů mezi lety 1962 a 1973 (bezlicenční kopie v to nepočítaje).

Další zmíněné práce Reinholda Weisse vznikající už kolem poloviny šedesátých let, prozrazují už nové směry vývoje designu značky Braun směrem k propracování sémantické stránky designérského řešení. Kromě nové barevnosti ovládacích prvků to byla i snaha „napovědět“ celkovým designérským řešením samotnou funkci výrobku. Kontinuální vývoj a zdokonalování tvarového a uživatelsky funkčního řešení výrobků byl pro firmu Braun charakteristický i v následujících desetiletích.

Po polovině šedesátých let nastal historii firmy významný přelom. Bratři Braunové ve snaze získat silného partnera pro četné marketingové „výboje“ totiž založili akciovou společnost – a v roce 1967 se majoritním vlastníkem stal americký koncern Gilette. Sídlo společnosti se – snad poněkud překvapivě – přestěhovalo z Frankfurtu nad Mohanem do nevelkého města Kronberg v malebném pohoří Taunus. Vývoj včetně designu ovšem zůstal „doma“; navíc byla velkou výhodou pro komunikaci s novými majiteli Ramsova tehdy už velmi dobrá znalost angličtiny (v tehdejším Německu ještě zdaleka ne samozřejmá). Anglický pojem design u Braunu zdomácněl teprve teď, stejně jako např. vliv tzv. popdesignu u některých nových výrobků z konce šedesátých let.   

Pohled do modelářského oddělení designérského studia firmy Braun v polovině šedesátých let. V brýlích Dieter Rams, v černém Reinhold Weiss.

Holicí strojek Braun Sixtant, design Hans Gugelot, Gerd Alfred Müller, 1962. Jeden z nejúspěšnějších a pravděpodobně nejslavnější elektrických holicích strojků vůbec.

Debuty firmy Braun v nových kategoriích s designérským řešením Reinholda Weisse: rychlovarná konvice HF 1 (1961), opékač topinek HT 2 (1963), gril HG 1 (1961), vysoušeč vlasů řady HLD (1964).

Kávomlýnek Aromatic KMM 1 (1965), design Reinhold Weiss. Designérské řešení přístroje srozumitelně vypovídá o jeho funkci, přesněji řečeno “napovídá“ základní manipulaci i takříkajíc technologický proces, jímž zpracovávaná surovina prochází.

Stolní ventilátor HL 70 s designérským řešením Jürgena Greubela (1971) rozvíjí základní designérské řešení axiálního ventilátoru z poloviny 60. let od Reinholda Weisse svým způsobem k dokonalosti i díky použití nových materiálů a technologií. Dříve jen naznačená „levitace“ přístroje (původní provedení mělo kovový stojánek) byla zdůrazněna použitím průhledného plastu.

Radiopřijímač Braun T 1000 (design Dieter Rams, 1963) v „zavřeném“ stavu a s odklopeným čelním panelem. Designér tak vtipným způsobem vyřešil dilema mezi svody minimalistického stylu fy Braun a „technicko-romantického“ pojetí špičkové audiotechniky. Další z nejuznávanějších designérských arciděl fy Braun.

Pro období kolem roku 1970 je v designu určitých druhů elektrospotřebičů značky Braun charakteristické pojetí těla spotřebiče jako rotačního tělesa (válce se zaoblenými přechody). Zatímco proslulý kávovar Aromaster KF 20 (design Jürgen Greubel, Florian Seiffert) ušetřil místo na kuchyňské lince za cenu neúměrného zvýšení výrobních nákladů, méně nápadný odšťavovač MP 50 (design Jürgen Greubel) je ukázkou příkladné syntézy vytříbené estetiky, jednoduchosti a dobrých uživatelských parametrů.