Československý design 60. let

Jedním z nejtalentovanějších českých designérů byl (původně sklářský výtvarník) Miloš Hájek, který v padesátých letech získal důležité zkušenosti ve výtvarném oddělení Kovotechny. Následně působil ve svobodném povolání a navrhoval různé druhy výrobků, vzhledem k nezájmu výrobců většinou nerealizované v sérii. Pozoruhodné jsou Hájkovy návrhy nábytku z plastických hmot, brýlí a dalších užitkových předmětů.

Větší příležitost k uplatnění ve výrobní praxi měli pražští designéři Milan Míšek (1924-1998) a Bohumil Míra (nar. 1927), kteří po většinu šedesátých let pracovali jako tvůrčí tandem. Míškova technická zručnost a erudice a Mírovo výtvarné cítění a brilantní modelářská práce spolu s originálními nápady obou autorů dávaly vynikající předpoklady k uplatnění ve vývojové práci v různých průmyslových odvětvích. Před polovinou šedesátých let dokončili komplexní designérské řešení dieselelektrické lokomotivy pro ČKD, které vznikalo ve vzácné souhře s hlavním projektantem, zkušeným konstruktérem s designérským cítěním Jiřím Mizerovským. Základní tvarové řešení kabiny strojvedoucího bylo ověřováno v několika variantách na malém modelu, definitivní návrh byl zpracován v modelu 1:10.

Originální řešení čelního skla přispělo ke zvýšení bezpečnosti provozu lokomotivy – pod  určitých rychlostí se zde vytváří tvrdší vzduchová hmota, která brání pronikání nečistot ke sklu. Ke svébytnému, výtvarně hodnotnému a zcela nadčasovému řešení lokomotivy přispěla i charakteristická "námořní" boční okénka.

Dvojice Míra-Míšek se však nejvýrazněji podepsala na novém pojetí magnetofonů a dalších výrobků závodu TESLA Přelouč a některých dalších závodů tohoto monopolního výrobce.

V průběhu vývoje televizních kamer dospěli tito designéři i k novému technicky funkčnímu řešení v podobě oddělení "teplých" provozních částí kamery od částí "studených". Tak se změnilo i tvarové pojetí kamery (horizontální skladba hmot namísto dřívější vertikální), které přispělo ke snazší obsluze. Některé návrhy této designérské dvojice se vyznačují silnou tvarovou nadsázkou, která se však velmi dobře "snáší" s novým funkčním pojetím. To je i případ radiolokátoru pro říční plavidla z konce šedesátých let, jehož kulovitý tvar se stal výrazným vizuálním znakem tohoto předmětu.

S výrobcem elektroniky a značkou TESLA spojil svou dlouholetou designérskou činnost František Crhák (nar. 1926). Svou metodu tzv. výtvarné geometrie, kterou vyučoval jako pedagog na zlínském ateliéru tvarování strojů a nástrojů, dokázal vtělit do praktické designérské práce pro podnik TESLA Valašské Meziříčí (výrobce zařízení pro přenos a reprodukci zvuku). Od poloviny šedesátých do konce osmdesátých let se podílel na vývoji všech výrobků podniku - mikrofonů, reproduktor ů, skříněk rozhlasu po drátě i speciální měřicí techniky.

Miloš Hájek: bateriový radiopřijímač TESLA Minor (1956) a nerealizované návrhy sedacího nábytku (1958).

Reportážní magnetofon TESLA Uran, design B. Míra, 1965.

Telefonní přístroj T 65 H, výroba TESLA Liptovský Hrádok, a skici autora designu Bohumila Míry.

Dieselelektrická lokomotiva (označení ČSD T 478.3, pozdější verze T 478.4) zvaná „brejlovec“ s designérským řešením Milana Míška a Bohumila Míry ve spolupráci s projektantem Jiřím Mizerovským.

Velmi dobré jméno si u československých výrobců získal Otakar Diblík. Ještě jako zaměstnanec pražského vývoje Tatry navrhl pro plzeňskou Škodovku (ZVIL) tvarové řešení čela elektrické lokomotivy nové generace.

Návrh se setkal se vzácným přijetím vedení podniku. Nejenže byl schválen pro realizaci, ale dokonce dal podnět – vzhledem k poměrně složitým tvarům - k použití nového materiálu - laminátu. V designérském pracovišti Škodovky vznikla maketa čela lokomotivy ve skutečné velikosti (zpracovávána od hliněné makety přes hrubou sádrovou formu (negativ) atd. až po přesnou sádrovou formu, která sloužila k vlastní výrobě čel.

Realizovaná lokomotiva vykazovala některé dílčí změny oproti Diblíkovu návrhu, nicméně nezaměnitelné tvarové řešení se v hlavních rysech podařilo zachovat.

Tato Diblíkova práce přispěla k tomu, že autor získal statut designéra ve svobodném povolání – člena Svazu čs. výtvarných umělců.

Prototyp lokomotivy s označením 32E, dnes vystavený v plzeňské Techmanii.

V následujících letech spolupracoval s bratislavským vývojovým závodem Tatry (viz. kap. "Design v československém automobilovém průmyslu 60. let") a dále různými průmyslovými, především strojírenskými výrobci. V polovině 60. let vytvořil pro Závody kuličkových ložisek v Brně pozoruhodnou designérskou koncepci nového zemědělského traktoru zn. Zetor.

Stroj si vysloužil oficiální pojmenování Crystal nejen díky tehdy nezvykle hranatým tvarům, ale především mimořádnému prosklení kabiny. Velmi zajímavým detailem je použití odsazené motorové kapoty v kombinaci s jednoduchým, průběžným čelním sklem. Charakteristické je rovněž novátorské řešení světlometů, sdružených v masce. 

Vůbec k největším přínosům designérské práce pro čs. průmysl je třeba přiřadit Diblíkovu spolupráci s výrobcem polygrafické techniky, Adamovskými strojírnami. V letech 1965-1968 vytvořil Diblík komplexní designérské řešení tiskařských strojů Dominant a Romayor a položil tak základy zcela nové koncepce designu čs. tiskařských strojů.

Novinkou v oboru bylo vůbec vizuální sjednocení kapotáží strojů po tvarové i barevné stránce, Diblík však v těsné spolupráci s konstruktéry také pečlivě řešil ergonomickou stránku věci. jeho práce měla významný podíl na mimořádném obchodním úspěchu čs. tiskařských strojů na zahraničních trzích.

Před polovinou 60. let vstoupil na čs. designérskou scénu absolvent sochařského ateliéru B. Stefana na VŠUP Štefan Malatinec (1930). Zúčastnil se a uspěl v soutěži na nové tvarové řešení vysokozdvižných vozíků pro Děčínské strojírny (zn. DESTA).

Do konce 60. lat pak s tímto výrobcem spolupracoval na komplexní tvorbě výrobního programu. Jeho návrhy charakterizuje výrazné tvarové řešení (které však respektovalo omezené technologické možnosti výrobce) ve spojení s živou barevností a grafikou.

Druhý – a pravděpodobně nejzdařilejší – vysokozdvižný vozík DESTA vyvinutý ve spolupráci se Štefanem Malatincem. Návrh pro další generaci vysokozdvižných vozíků z r. 1974 už nebyl realizován vzhledem k negativním politickým a ekonomickým změnám v ČSSR po r. 1968.

K nejpozoruhodnějším výsledkům spolupráce designéra s výrobcem patří redesign motocyklu JAWA tzv. unifikované řady, který koncem 60. let provedl Jan Tatoušek. Původní kapotáž a další prvky, které odrážely pojetí motocyklu typické pro počátek desetiletí (byť vývoj byl dokončen až r. 1968) designér zcela nahradil s ohledem na aktuální pojetí motocyklů i na sportovní charakter stroje.

Po odstranění tzv. velké cestovní kapotáže, kryjící přední světlomet a zároveň palivovou nádrž navrhl - vzhledem ke kratší přední vidlici - teleskopická řídítka.