Československý design 60. let

Rostoucí znepokojení se stavem naší průmyslové výroby a mizivým uplatněním práce výtvarníků vyvolalo také potřebu situaci prakticky řešit – ovšem v ráci daného politického systému: tedy především zakládáním nových institucí. V r. 1956 byla ustavena sekce užitého umění a průmyslového výtvarnictví při Svazu československých výtvarných umělců, při výrobních podnicích byla jmenována řada komisí.

 

Na základě vyhlášky Ministerstva školství a kultury a po dohodě Svazu čs. výtvarných umělců se zainteresovanými ministerstvy byly zakládány tzv. výtvarné rady, poradní orgány ředitelů výrobních podniků a výrobních družstev.

Měly dohlížet na výtvarnou úroveň výrobků v příslušném podniku^.a jejími členy byli jmenováni výtvarníci a další odborníci z oblasti výroby a obchodu. Připomínky se týkaly nejen celkového výtvarného řešení návrhů a prototypů - prací podnikových konstruktérů, popř. výtvarníků, ale i řady dílčích, nicméně důležitých detailů, významně ovlivňující úroveň finálních výrobků - například použité barevnosti, materiálů pro doplňky atd.

Instituce výtvarných rad měla pomoci odstranit nedůslednost v tomto směru, kterou dovolovalo neměnné monopolní postavení jednotlivých výrobců a tedy i automatický odbyt výrobků bez většího ohledu na jejich celkovou kvalitu. Činnost rad byla ovšem poněkud problematická - vedení podniku nebylo povinno respektovat připomínky jejich členů.

 

Práci výtvarníků - a ovšem i ostatních vývojových pracovníků- však obecně znehodnocovaly především značné prodlevy mezi dokončením vývoje uvedením výrobku na trh, ale také nedostatek prostředků na vývoj a nepružnost často četných subdodavatelů.

Docházelo mnohdy k tomu, že práce průmyslových návrhářů začínala a končila u vývoje jakýchsi demonstračních prototypů, ilustrujících na prestižních výstavách úspěchy znárodněného hospodářství.

 

Pro zlepšení celkové situace v podmínkách tehdejšího centrálního a direktivního řízení bylo třeba vybudovat systém, který by alespoň do určité míry simuloval přirozené podmínky pro rozvoj designu v kapitalistických zemích, nebo lépe řečeno, dovolil v odlišných podmínkách dospět k obdobným výsledkům.

Lze říci, že předpoklady k takovému vývoji byly dány po založení Rady výtvarné kultury výroby (RVKV), poradního a iniciativního orgánu vlády. Stalo se tak koncem roku 1964 z iniciativy výtvarníků a architektů.

RVKV měla "přispět k vytvoření vysoké kulturní úrovně a k jednotné koncepci výrobků, které v souhrnu vytvářejí životní a pracovní prostředí".

Jako člen Mezinárodní Rady pro průmyslový design (ICSID – International Council of Societies For Industrial Design) používala Rada zkratku CID (Czechoslovak Industrial Design).

 

Realizační pracoviště Rady, Středisko výtvarné kultury výroby (SVKV), zajišťovalo spolupráci se státními zkušebnami na povinném hodnocení výrobků, organizovalo soutěže "Vynikající výrobek roku" a "Vybráno pro CID", k jejím aktivitám dále patřily výstavní a jiná popularizační činnost, školení průmyslových výtvarníků atd. Největší praktický význam měly jmenované soutěže, na jejichž základě výrobce získal v případě dobrého umístění výrobku finanční zvýhodnění.

V koordinaci s činností výtvarných rad, resp. Ústřední výtvarné rady, tak byl podniknut další krok k vytvoření uceleného systému, který by suploval chybějící přirozené podmínky pro větší uplatnění designu ve výrobní praxi. Zatímco činnost výtvarných rad by se dala označit za "prevenci", aktivita RVKV měla za cíl poskytnout "náhradní motivaci" pro výrobce.

O uznaném postavení strojírenského průmyslového návrhu jako výtvarné disciplíny svědčí rostoucí počet průmyslových návrhářů ve svobodném povolání - členů Svazu československých, resp. českých výtvarných umělců.

To také znamenalo jisté obohacení designérské "scény" a vytvoření konkurenčního prostředí - ne-li na trhu výrobků, pak alespoň mezi designéry. To podnikům umožňovalo výběr výtvarníka pro každý nový projekt, výtvarníkům pak tento statut přinesl podstatně lepší finanční ohodnocení

Jako ostatní členové SČSVU samozřejmě podléhali i designéři ve svobodném povolání standardní proceduře:

Každý hotový návrh byl před předáním výrobnímu podniku posuzován komisí složenou z členů Svazu. Tato skutečnost většinou znamenala, že v komisi byla hodnocena především výtvarná hodnota návrhu, nikoli např. politická “způsobilost” autora.

 

Obálka propagační brožury Střediska výtvarné kultury výroby (1967 nebo 1968, nedatováno). Výraz (průmyslový) design se právě tehdy rozšířil v odborné veřejnosti jako reakce na členství Rady/střediska výtvarné kultury výroby v ICSID (od r. 1966). ICSID totiž po svém založení r. 1959 přijal jako závazný termín industrial design. ˇˇCeský ekvivalent „průmyslové návrhářství“ prosazoval např. významný výtvarník a teoretik Jan Kotík. Sousloví „Průmyslový design“ bylo Institutem průmyslového designu (nástupnická organizace po RVKV) oficiálně přijato jako závazné v roce 1977.