Základy práva EU a jejich vliv na Průmysl 4.0

Zejména v důsledku velmi aktivní až aktivistické rozhodovací činnosti Soudního dvora však dnes již nelze EU považovat pouze za klasickou mezinárodní organizaci, nýbrž za zcela specifickou entitu, která má některé velmi specifické vlastnosti, jež nevykazuje žádná jiná mezinárodní organizace na světě.

Soudní dvůr tak již v počátcích konstatoval, že unijní právní řád je „představuje svébytný právní systém, nový právní řád mezinárodního práva, aplikovatelný v členských státech EU, jehož subjekty jsou nejen členské státy, ale i jejich příslušníci“.[1] Jde tedy o zcela samostatný právní řád nezávislý na vnitrostátním právu jednotlivých členských států (rozsudek ve věci ), který je navíc nadřazený vnitrostátnímu právu, vůči němuž má přednost.[2] Tyto principy dodnes nejsou v psaném primárním právu explicitně uvedeny, přesto na základě uvedené judikatury jsou považovány za základní stavení kámen dnešního unijního práva. Tato přednost se podle Soudního dvora vztahuje dokonce i na právní předpisy ústavního charakteru, pokud stanoví práva a povinnosti fyzických a právnických osob.[3] V této souvislosti proto hovoříme o tzv. principu nadřazenosti či principu přednosti unijního práva.

Vedle samostatnosti právního řádu EU a jeho nadřazenosti vůči vnitrostátnímu právu je zásadní unijní doktrínou rovněž princip přímého účinku, který stanoví, že jednotlivci (fyzické a právnické osoby) mají za splnění konkrétních podmínek stanovených Soudním dvorem právo se před vnitrostátními orgány přímo dovolávat svých unijních práv, a to bez ohledu na to, zda jim takové právo bylo vnitrostátními normami přiznáno.[4] Obecnými podmínkami pro přiznání přímého účinku přitom je požadavek, aby norma, které se jednotlivec chce dovolávat, byla:

a)     dostatečně jasná a určitá,

b)     nepodmíněná,

c)     neponechávala žádný prostor pro správní uvážení orgánům členských států.

Doktrína dále rozlišuje vertikální a horizontální nepřímý účinek, který se odlišuje tím, proti komu je dovolání se unijního práva směřováno. Pokud směřuje ze strany jednotlivce proti státu a státním orgánům,[5] jedná se o vertikálním přímém účinku, pokud směřuje ze strany jednotlivce proti jinému jednotlivci, hovoříme o horizontálním přímém účinku. Kombinace obojích typů pak bývá označována za úplný přímý účinek. Úplný přímý účinek může za splnění obecných podmínek nabývat jednak primární právo ve svých jednotlivých ustanoveních, jednak nařízení a rozhodnutí jako sekundární prameny. Naopak směrnice mohou mít vždy pouze vertikální přímý účinek, tj. nelze se jich dovolávat proti jinému jednotlivci.[6] I takového omezeného vertikálního přímého účinku přitom směrnice mohou nabývat pouze tehdy, pokud splní tři obecné podmínky vysvětlené shora, a navíc ještě specifickou podmínkou čtvrtou, kterou je u směrnice uplynutí její implementační lhůty, tj. doby na inkorporaci cíle, stanoveného směrnicí do vnitrostátního právního řádu.[7] Jednotlivým pramenům unijního práva se v této studijní opoře nebude věnovat, lze odkázat na obecně učebnice evropského práva, kde je dané téma dostatečně zpracováno.[8]

Další zásadní vlastností unijního právního řádu je princip nepřímého účinku, který bývá někdy označován pochopitelnějším termínem princip eurokonformního výkladu. Tato zásada určuje, že ani v případě, kdy se nelez dovolávat přímého účinku unijního právního aktu, nejsou členské státy a jejich orgány (typicky soudy) zcela svobodné v tom, jakým způsobem své vnitrostátní právo na danou věc aplikují. I v takových případech totiž musí respektovat povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátního práva, tj. takového výkladu, který je co možná nejvíce konformní (slučitelný) s relevantním unijním právem v dané oblasti.[9]  Nejde přitom o to, že by vnitrostátní soudy byly nuceny vykládat své národní právní normy proti jejich smyslu nebo dokonce aprobovat jednání contra legem, nicméně pokud existuje možnost interpretovat danou vnitrostátní právní normu více způsoby, z nichž jeden je více konformní s relevantní unijní legislativou a druhý méně, mají vnitrostátní soudy povinnost upřednostnit první výklad.[10]