Základy práva EU a jejich vliv na Průmysl 4.0

Prazákladem dnešní EU bylo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), založené v roce 1951 šesti zakládajícími zeměmi (Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko) pouze za účelem společného dohledu nad trhem s uhlím a ocelí coby strategickými surovinami pro zbrojní průmysl. V roce 1957 pak stejné země založily další dvě paralelní organizace, nazvané Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom) a Evropské hospodářské společenství (EHS). Postupem času došlo ke spojení těchto tří společenství do jediného, nazvaného Evropské společenství (ES). [1]

 Pojem Evropské unie se objevuje poprvé až v roce 1991, kdy již v rozšířeném složení tehdejších 12 členských států podepsalo Smlouvu o Evropské unii (SEU), která měla sloužit jako nadstavba jejich tehdejší obecné spolupráce v nové oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, a dále v oblasti policejní a justiční spolupráce. Až do roku 2009 přitom vedle sebe existovalo jak ES, které označovalo tzv. první pilíř spolupráce, tak EU, které zahrnovalo dvě shora uvedené další oblasti evropské integrace. Právě od účinnosti poslední novelizace zakládacích smluv, provedené tzv. Lisabonskou smlouvou z roku 2007, použitelnou od roku 1.12.2009 přitom došlo k odstranění dvoukolejnosti mezi ES a EU a od tohoto data již existuje pouze Evropská unie jakožto jediná organizace stejných členských států, která je nadaná mezinárodněprávní subjektivitou.[2]

Evropská unie dnes tedy je mezinárodní organizací, která má celkem 27 členských států. Klíčovými smlouvami, na nichž dnes celá Evropská unie stojí, jsou Smlouva o EU, která má svůj počátek v SEU z roku 1991 a Smlouva o fungování EU, která má svůj původ ve Smlouvě o EHS z roku 1957. Vedle nich je nutné zmínit rovněž Listinu základních práv EU, která je od 1.12.2009 právně závazným katalogem lidských práv občanů EU, na nějž se lze odvolávat podobně jako na českou Listinu základních práv a svobod, nicméně pouze v oblastech regulovaných unijním právem. Tyto dvě zakládací smlouvy a Listina tvoří základ tzv. primárního práva EU, které má v rámci unijního právního řádu nejvyšší právní sílu. Primární právo je přijímáno samotnými členskými státy, které tak zůstávají „pány smluv“ a rozhodují o tom, jaké pravomoci jsou případně delegovány na unijní úroveň a jaké zůstávají na úrovni národní.[3] Vedle primárního unijního práva pak existuje sekundární právo, což jsou právní akty schvalované samotnými orgány EU na základě pravomocí, které jim byly v konkrétních oblastech členskými státy svěřeny.[4]