5. VŠUP v Praze a poválečný rozvoj designu technických oborů

Pražská Uměleckoprůmyslová škola (UMPRUM), se na základě reformy v r. 1946 stala Vysokou školou uměleckoprůmyslovou (VŠUP), a její výuka byla výrazněji zaměřena především na výchovu průmyslových výtvarníků pro různé obory.

Ačkoli žádný ze zdejších ateliérů nebyl zaměřen na výuku strojírenského průmyslového návrhu, byla na přelomu čtyřicátých a padesátých let v souladu s programem školy rozvinuta spolupráce mezi některými strojírenskými výrobci a školami architektury vedenými profesory Adolfem Benšem, Janem Sokolem a Pavlem Smetanou.

Studenti školy prof. Sokola se v rámci klauzurních a diplomových prací také zabývali návrhy dopravních prostředků ve spolupráci se smíchovskou Tatrou.

Tak zde vznikl návrh tvarového řešení exteriéru i uspořádání interiéru připravované motorové osobní jednotky "Tatran" nebo návrh skříně tramvajového vozu nové generace.

Konečně jiný návrh dopravního prostředku - osobní motorové říční lodi pro SSSR - vznikal ve školním roce 1948/49 v ateliéru prof. Smetany.

Tématem klauzurních prací ve škole architektury prof. Benše v r. 1949 bylo řešení šicího stroje pro domácnost Minerva 131.

Jeho prototyp vyrobila kolem roku 1950 firma MILA v Opavě, sériová výroba - stejně jako ve většině předchozích případů - se neuskutečnila.

Jiným soudobým projektem, jehož dokončení se stalo naopak stranickým úkolem nejvyšší důležitosti, byl salonní vagón, stavěný v Tatře Smíchov pro J. V. Stalina a dokončený na jaře roku 1950. Návrhy vnitřního vybavení byly dílem vynikajících výtvarníků - profesorů UMPRUM Antonína Kybala, Aloise Fišárka, Jana Nušla, Františka Tichého, Adolfa Benše a Pavla Smetany, uplatnili se zde i studenti jejich ateliérů. Realizací byli pověřeni naši přední buržoazní výrobci - Nábytek zhotovila pražská firma Gerstel, osvětlení bylo dílem bývalé firmy IAS (zakladatel Franta Anýž).Vagon byl slavnostně předán sovětskému zástupci, ale na místo určení se nikdy nedostal. Na cestě do Moskvy bylo jeho vnitřní zařízení rozkradeno.

Zřejmě na dlouhá léta posledním železničním vozidlem s podstatnou účastí výtvarníků byl rychlíkový vůz pro mezinárodní provoz, vyvíjený ve spolupráci s arch. Ladislavem Bartoníčkem z Vyšší školy bytového průmyslu a výtvarníků textilních, keramických závodů a jiných podniků počátkem padesátých let.