Zcela odlišně výtvarně orientovanou skupinu průmyslových výtvarníků zastupoval v oboru strojů jeden z pražských průmyslových výtvarníků Svatopluk Král (1926-2018), absolvent Vyšší průmyslové školy strojní, od roku 1946 zaměstnanec vývojového pracoviště Továren na obráběcí stroje (TOS), později transformovaného do Výzkumného ústavu obráběcích strojů a obrábění (VÚOSO) v Praze. Od poloviny 50. let byl VÚOSO pověřen rekonstrukcí všech v ČSR vyráběných strojů a Král vytvořením jejich „firemní tváře“. Na rozdíl od Zdeňka Kováře nepoužíval pro kapotáž strojů měkké organické tvary litinových krytů. Přešel na pravoúhlý systém ploch a konstrukce s novou racionální technologií. Kryty byly vytvářeny z ocelových nosných rámů, pokrytých plechovými díly, které byly na rám jednoduše montovány. Své tvarové návrhy konzultoval Král s Petrem Tučným. Od roku 1958 byl Král hlavním designérem všech konstrukcí strojů Továren obráběcích strojů (TOS). Při konzultacích ve výrobních podnicích po celém Československu Král přebíral poznatky   konstruktérů a technologů a slaďoval je do výsledného tvaru stroje, který odpovídal jeho estetické koncepci. Prováděl návrhy nových tvarů frézek, brusek, vrtaček, hoblovek, velkých vyvrtávaček, karuselů a poloautomatů. Vznikala tak jednotná řada strojů, určených pro zahraniční trhy i tuzemsko, která se měla vyrábět od poloviny 60. let. Své   tvarové představy realizoval pomocí modelů z kartonu a dřeva. I touto pracovní metodou se Král odlišoval od Z. Kováře a jeho žáků, kteří používali stále sádrové modely.

 

Druhou líhní průmyslových výtvarníků byla vedle Gottwaldova Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Jedním z jejích absolventů byl architekt Jaroslav Vaculík (1921 - 1997; do roku 1945 projektoval v ateliéru arch. F. L. Gahury ve Zlíně, poté vystudoval architekturu na   ČVUT s VŠUP v Praze. Roku 1950 absolvoval roční stáž v Paříži v ateliéru Le Corbusiera, kde spolupracoval   na interiérech kolektivních domů pro Marseille. Po svém návratu pracoval v projekci podniků Kovoprojekta a Projekta v Praze a zabýval se projektováním strojírenských průmyslových podniků.) Chtěl odlišit   barevně orientaci pracovních a klidových ploch   výrobních hal a vytvářet harmonické, psychicky příznivě působící pracovní prostředí. Pro stroje používal hráškově zelenou, pro nosnou konstrukci haly pískovou barvu, jeřábové dráhy byly modré, samotné jeřáby oranžové a dopravní komunikace značil z bezpečnostních důvodů červeně. Projektoval strojírenské a výrobní celky, pro Škodu Plzeň to byla   budova teplárny včetně provozních interiérů. Počátkem 50. let krátce spolupracoval s Petrem Tučným, řešili   barevnost pracovního prostředí.

Zásadní podíl v mnoha oblastech strojírenského průmyslu měl svým racionálním vědeckým přístupem k tvarování uplatňovaných ve své tvorbě pražský výtvarník Petr Tučný (1920-2012), absolvent ČVUT, VŠUP a FF UK (etnografie, hmotná kultura a estetika.) Své technické, výtvarné i humanitní vzdělání uplatnil od 50. let s velkou tvůrčí erudicí v Laboratoři experimentální a užité estetiky. Zkoumal a ověřoval podstatu uchopení pracovního nářadí ve vztahu k únavě pracovníků a jejímu ovlivňování vhodně tvarovanými   držadly   nástrojů,    která   mají   neobvyklý trojúhelníkový profil. Umožnil tak držet nástroj několika různými způsoby. Tučného odlišný, vědecký přístup k tvaru držadla pracovního nástroje byl zcela rozdílný od Kovářova do dlaně přesně vytvarovaného držadla. Navrhoval funkční a esteticky tvarované násady pracovních nástrojů, lopat pro horníky a zednického náčiní. Prováděl komplexní výzkum rukojetí kleští a kladiv pro Zbirovii Zbiroh. Tvaroval také měřicí a přístrojovou techniku. Zajímalo ho také zvyšování kulturnosti pracovního prostředí továren.

Tvorbou rukojetí pracovního nářadí   se zabýval průmyslový návrhář Rudolf Vacek (1911 - 1997; technicky erudovaný sochař, absolvent Školy uměleckých řemesel a VUT v Brně.) Od poloviny 50. let působil ve Výzkumném   ústavu strojírenské technologie a ekonomiky v Praze. Stal se výzkumným pracovníkem-návrhářem ergonomicky tvarovaných násad pracovního nářadí, po roce 1960 působil přímo ve Tvaroně Ulič na Slovensku. Řešil optimální tvary dřevěných násad kladiv, seker, lopat a dalšího nářadí, které byly průmyslově vyráběny až do 80. let.

 

Petr Tučný a rozvoj racionálního směru v designu technických výrobků

(nebo: Petr Tučný a počátky racionálního směru/proudu v poválečném československém designu?)

Stejně jako ve Zlíně existovaly i v Praze, resp. v okruhu českých průmyslových výrobců příznivější podmínky pro větší uplatnění práce výtvarníka především v těžkém strojírenství. Lze říci, že také zde byla počátečním momentem snaha o řešení složité problematiky pracovního prostředí. Absolvent UMPRUM, ČVUT a FF UK Petr Tučný založil počátkem padesátých let při Fakultě všeobecně ekonomické pražské VŠE Laboratoř experimentální a užité estetiky.

Hlavní náplní práce laboratoře a středem Tučného zájmu byla nejprve problematika práce s nástroji a nářadím. První praktické zkušenosti získával Tučný za války jako student, kdy byl nasazen na údržbu železničního svršku. V padesátých letech si prakticky ověřil vlastnosti pracovního nářadí také v uranových dolech.

Hledání optimálního tvaru pro dobré držení nástroje pokračoval při navrhování nástrojů a nářadí spojil od konce čtyřicátých let s problematikou vyšší nervové činnosti na základě poznatků neurofyziologie, psychologie a experimentální estetiky. Jím patentované řešení rukojeti trojbokého tvaru umožnilo střídání způsobu uchopení během často dlouhotrvající monotónní práce.

Od počátku padesátých let se kromě návrhů nářadí věnoval především řešení strojů a prostředí výrobních hal, přičemž spolupracoval také s architektem Jaroslavem Vaculíkem. Studium neurofyziologie na straně jedné a estetiky na straně druhé vedlo Tučného k rozpracování teorie tzv. estetické reakce.

Tento základ je rozhodující pro další orientaci celé Tučného autorské tvorby. Tvorby, jejíž podstata nemůže být vystižena termínem průmyslové výtvarnictví. Sám Tučný propagoval název technická estetika. V průběhu padesátých let se záběr činnosti Laboratoře experimentální a užité estetiky rozšířil na oblast komplexní tvorby pracovního prostředí, přičemž je v této souvislosti uváděn i výběr hudby pro dané pracovní prostředí.

Zároveň Tučný postupně proniká do oblasti návrhu dopravní techniky, resp. stavebních, zemních a zemědělských strojů a velkých strojových celků. Kromě ergonomického řešení např. pracoviště obsluhy zemědělského traktoru se také zabývá problematikou kapotáže strojů - pro týž projekt traktoru navrhl laminátovou kapotáž, pro rypadlo kapotáž z ohýbaných plechů. V této fázi Tučného tvorby nenajdeme jednotící výtvarný princip, jehož vývoj však můžeme zřetelně sledovat během šedesátých let.

V průběhu padesátých let publikuje Tučný své názory v tisku. Jeho publikační činnost představuje jasnou konfrontaci s principy tvorby Kovářovy školy, tvorby v mnoha ohledech skutečně zcela protichůdně orientované. Odlišnost názorů obou představitelů zakladatelské generace poválečného průmyslového návrhu, resp. její zdůrazňování, do značné míry přispěly k rozštěpení domácí - řečeno dnešním termínem - designérské scény.

 

Svatopluk Král a rozvoj racionálního směru v designu

Také další zásadní krok směrem k modernímu pojetí průmyslového návrhu byl učiněn v jednom z pražských vývojových pracovišť a v oblasti těžkého strojírenství.

Koncem čtyřicátých let, v době, kdy konstrukce obráběcích strojů značně pokročila, bylo novinkou v tvarovém řešení skříní strojů, prosazované Z. Kovářem. Konstrukčním materiálem pro tyto skříně byla litina odlévaná do formy. Aplikace důsledně oblého tvarování na tuto technologii znamenala určité problémy jak v definování některých partií na výkresech (Kovářovi pomáhaly jeho technické zkušenosti i kreslířský talent), tak ve výrobě forem a konečně i ve finální úpravě odlitků.

Zaměstnanec vývojového pracoviště Spojených továren na obráběcí stroje Svatopluk Král řešil nedlouho po svém nástupu skříň stroje - stolní vrtačky- určenou pro výrobu toutéž technologií. S ohledem na zmíněné problémy navrhl Král kompaktní, zcela hranatou skříň s minimem výstupků, umožňující mimo jiné i mechanické opracování hotových odlitků.

Toto řešení, které bylo zhruba o deset let později východiskem pro tvarové řešení jednotné řady obráběcích strojů TOS, předjímá důrazem na technologii obecný světový vývoj, který počátkem šedesátých let přinesl zásadní tvarovou proměnu ve všech oblastech průmyslového designu.

(dále viz kap. "Rozvoj práce čs. podnikových designérů a designérských pracovišť 1.")