Československý design 60. let

Jedno z prvních podnikových pracovišť, které v dalších desetiletích rozvíjelo svou činnost, vzniklo na přelomu padesátých a šedesátých let v plzeňské Škodovce, která tehdy ovšem nesla název Závody V.I. Lenina (ZVIL). Bylo vytvořeno z oddělení, které se zabývalo tvorbou technických norem, včetně norem souvisejících – řečeno dnešní terminologií – s vizuální komunikací a ergonomií. Od počátku šedesátých let navázalo oddělení, vedené Miroslavem Šmídem, kontakt s několika profesionálními průmyslovými výtvarníky – designéry (např. Petrem Tučným), kteří řešili nebo konzultovali tvarovou stránku konkrétních výrobků i otázky pracovního prostředí jako takového. Nejznámějším výrobkem, řešeným za účasti tohoto pracoviště, byla elektrická lokomotiva zvaná "laminátka", jejíž model ve skutečné velikosti zde vznikal podle korigovaného návrhu externího designéra Otakara Diblíka (viz studijní článek Přínos výtvarníků ve svobodném povolání pro československý design a průmyslovou výrobu 1. v této kapitole.). Jako spolupracovník, resp. zaměstnanec zde v 60. letech působil výtvarník (původní profesí keramik) Miloš Franče.

Činnost pracoviště, které už v průběhu šedesátých let několikrát změnilo název (Skupina průmyslového výtvarnictví, Skupina technické estetiky, skupina průmyslového designu atd.), přispěla velmi časně k tvorbě firemního stylu v těžkém průmyslu, stejně jako k obohacení vývojové práce o moderní metody a podstatnou účast designérů. Konečně ovlivnila směřování designu ke komplexní činnosti, která syntetizuje poznatky a přístupy z různých oborů a je rovnocenným protějškem inženýrské vývojové práci.

Vývojový pracovník Výzkumného ústavu obráběcích strojů a obrábění (VÚOSO) v Praze Svatopluk Král naplno rozvíjel komplexní designérskou činnost od r. 1958, kdy se stal hlavním výtvarníkem pro všechny závody Továren obráběcích strojů (TOS).

Nejprve absolvoval konzultace v závodech po celé republice a postupně vytvářel novou ucelenou designérskou koncepci všech výrobků, přičemž bral v úvahu specifické potřeby a požadavky jednotlivých závodů. Navrhl jednotnou řadu frézek, brusek, vrtaček, hoblovek, velkých vyvrtávaček, karuselů a poloautomatů, určených pro domácí i zahraniční trhy. Byla představena r. 1965, a velmi záhy získala mezinárodní uznání.

Důsledně hranaté tvarování skříní strojů respektovalo výrobní požadavky, navíc se nedlouho předtím stalo určujícím světovým trendem pro tvarové pojetí dopravních prostředků a drobných technických předmětů denní potřeby. Předmětem inovace bylo také uspořádání ovládacích prvků, řešení bezpečnosti obsluhy, popř. i zásadní změny v celkovém funkčním uspořádání. Nová generace strojů TOS se ostře odlišovala jak od dosavadních typů navrhovaných konstruktéry, tak od původních návrhů V. Makovského, Z. Kováře a jeho prvních žáků.

Skříně strojů podle návrhů designérských průkopníků ze Zlína sice bylo možné bez větších problémů tehdejší technologií (odlévání do litiny) realizovat, ale bylo nutné poměrně složité finální opracování. Svatopluk Král ovšem stejně jako Makovský a Kovář dbal na celkovou skladbu tvarů, jeho počáteční studie ke každému stroji však měly spíše charakter studijních architektonických modelů, resp. grafických studií. Pro výrobu modelů používal karton nebo dřevo, v pokročilejší fázi nejprve sádru, v pozdějších letech plasty. Už v průběhu 60. let rozpracoval Král s projektanty VÚOSO další fázi vývoje obráběcích strojů: těžké litinové skříně začala nahrazovat kovová kostra s povrchovými plechovými panely, což umožňovalo rozvoj stavebnicových řad strojů. Ty byly ostatně také předmětem Králových koncepčních studií. Důležitou součástí Královy designérské tvorby byly i studie futurologické. Už v průběhu 60. let Král zpracovával také studie výrobních pracovišť s důrazem na ergonomickou a psychologickou stránku pracovního prostředí.

Jako výtvarník ve Výzkumném ústavu tvářecích strojů v Brně se uplatnil Vladimír Autrata. Jeho racionální přístup k návrhu nových tvarů strojních zařízení se projevil v jasném geometrickém tvarování, kdy vynikl rozdíl od   emotivního pojetí organických tvarů jeho kolegů. V polovině 60. let se stal vedoucím oborového střediska průmyslového návrhu ve Výzkumném ústavu stavebních a zemních strojů v Brně a začal externě spolupracovat s konstruktéry n. p. Šmeral Brno na prototypech tvářecích strojů a zařízení.

Stanislav Lachman - Elektro-Praga Hlinsko

Úspěšná činnost designérů podniku Kovotechna - zejména v oblasti vývoje elektrospotřebičů pro domácnost - měla v šedesátých letech pokračování díky působení Stanislava Lachmana jako hlavního výtvarníka přímo ve výrobním podniku Elektro-Praga Hlinsko. Lachman zde v šedesátých letech vytvořil nezaměnitelný charakter výrobků značky ETA- vysavačů, žehliček, kuchyňských strojků, grilů, vařičů atd., které svým tvarovým, barevným i grafickým řešením nikterak nezaostávaly za zahraniční produkcí. K tomu přispěla i možnost studijních cest na zahraniční veletrhy, kterou Lachman stejně jako někteří další designéři čas od času dostávali v uvolněnější atmosféře šedesátých let.

Ve druhé polovině desetiletí je také v produkci pod značkou ETA zřetelný nástup hranatých tvarů, stále ve spojení s plastickými hmotami. Nejpozoruhodnějším výrobkem - zdaleka ne pouze po tvarové stránce - byla žehlička originálních hranatých tvarů s lichoběžníkovým půdorysem typu ETA 211 a 212. Vyznačovala se největší žehlicí plochou na světě, univerzálním použitím pro pravou i levou ruku i stabilnějším způsobem odkládání na bok. Prodávala se jen omezenou dobu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. na zahraniční trhy se pro nezájem kompetentních míst a navzdory obrovskému zájmu ze západních zemí - vůbec nedostala.

Tomáš Skořepa – Aero Vodochody

Výjimečnou příležitostí pro start komplexní designérské činnosti v daném průmyslovém oboru byl vývoj nového československého cvičného letounu Aero L 39

v polovině šedesátých let. Vývojové práce se vyznačovaly tvůrčí odvahou, mimořádnou pečlivostí a snahou vytvořit po všech stránkách moderní špičkový výrobek. Proto byl jako velmi důležitý člen týmu určen i designér Tomáš Skořepa, do té doby modelář a návrhář speciálních nátěrů v podniku Aero Vodochody.

Podílel se na realizaci modelových návrhů, především ale pracoval na celkovém uspořádání vnitřního prostoru dvoumístné kabiny. Návrh přístrojových panelů, ovládacích prvků i páky řízení letounu prošel několika fázemi za průběžných konzultací s konstruktéry, zkušenými profesionálními designéry, lékaři, psychology, ale samozřejmě také piloty a dalšími vojenskými experty.

Samostatná péče byla věnována i grafickému řešení jednotlivých přístrojů, kontrolek atd. s důrazem na přehlednost i celkovou vizuální jednotu. Výsledek, o jehož smyslu byl nejprve nutno přesvědčit příslušníky sovětské strany jako hlavního rozhodovacího činitele, byl v ostrém kontrastu s chaotickým upořádáním přístrojů např. právě sovětských stíhacích letounů. Byl prezentován na maketě, dokončené r. 1968. Kromě vlastního letounu se Skořepa zabýval např. i celkovým řešením pozemní obsluhy, což potvrzuje výrazné přesahy designérské práce na sklonku šedesátých let.