4. Vliv lidské přirozenosti

Schopenhauer pronikavě odhaluje, že lidská přirozenost zapříčiňuje, že chceme své individuální myšlení uplatnit jako čisté a objektivní. Pokud se dozvíme o tomtéž předmětu něco, co se odlišuje od našeho vlastního myšlení, hledáme chybu primárně v myšlení druhého (s. 11).

Z toho vyplývající nová definice dialektiky (posun od tradičního pojetí)

„[…] člověk je tedy svou přirozeností svéhlavý, a co z této vlastnosti vyplývá, učí nauka, kterou bych chtěl nazvat dialektikou, avšak abych se vyhnul nedorozumění, chci ji pojmenovat eristickou dialektikou. Dle toho by to byla nauka o neústupnosti, jež je přirozenosti člověka vlastní. Eristika by bylo jen tvrdší slovo pro tutéž věc.“

Lze mít objektivně pravdu, přesto můžeme selhat a naopak; to právě vysvětluje psychologicky: člověku nejde jen o vítězství objektivní pravdy (s. 12)

Trvání na vlastním soudu ale může být i ospravedlněno: náš důkaz byl nesprávný, ale mohli jsme najít správný argument, který by naši věc zachránil, ale prostě nás v daném okamžiku nenapadl (13)

„Mnohdy se tedy stává, že se necháme splést, odmítnout pouze zdánlivou argumentací, jakkoliv jsme vlastně v právu …“ 15

16 otázka cviku

16 logika nemůže přinést praktický prospěch, zatímco dialektika ano (16/17 kritika Ari, nejasně rozlišuje mezi dialektikou a logikou, proto jde Sch. raději cestou redukce)