Úvod do uplatnění etických principů v ošetřovatelské praxi

V roce 1979 formulovali Beauchamp a Childress v Principles of Biomedical Ethics základní principy lékařské etiky. Uvedeny byly původně  čtyři, a autoři se domnívali, že budou přijati bez ohledu na náboženské vyznání či filozofické přesvědčení. Jedná se o princip autonomie, spravedlnosti (justice),  dobřečinění (beneficence) a neškodění (nonmaleficence) - principy tzv. prvního řádu, které jsou nezávislé na etických teoriích. Jako principy tzv. "druhého řádu", tedy související s etikou všedního dne (Bužgová, 2015)  jsou uznávány pravdomluvnost, mlčenlivost, věrnost, poctivost a důvěryhodnost. Vycházejí z křesťansko-židovské tradice naší země.

Principy dobřečinění a neškodění mají svůj původ již v corpus hippocraticum (starověký soubor  lékařských děl, které byly inspirovány učením řeckého lékaře Hippokrata). Vyplývá z nich, že zdravotník musí vždy konat v co nejlepší prospěch pacienta a nikdy by neměl být pacient jednáním zdravotníka poškozen. Diskutabilními se pak stávají situace týkající se některých chirurgických výkonů, např. transplantací, kdy dárce párového orgánu či štěpu může být operací poškozen a uvedené principy pak naplněny nejsou.

Principy autonomie a spravedlnosti  vycházejí z novověkých souvislostí (Vácha, Königová a Mauer, 2012). Respekt k autonomii je nutno považovat za elementární duševní lidskou potřebu. Omezení autonomie bývá zdrojem nespokojenosti a někdy až konfliktních situací. Vychází se zde z predikce, že každý jedinec je zodpovědný za své zdraví a může se vždy svobodně rozhodnout  základě plné informovanosti. Přání pacienta by měla být (až na některé výjimky, které specifikuje zákon) zdravotníky respektována. 

Praktickým nástrojem pro využití principu autonomie v praxi je v současné době tzv. informovaný souhlas, viz další kapitola.

Princip spravedlnosti bývá využíván v souvislosti s alokaci zdrojů ve zdravotnictví.