4. Vztah zdravotníka a pacienta

Po staletí neexistují dilemata. Lékař byl jen jeden, většinou léčil celou rodinu a jeho přístup a léčba byla brána jako dogma. Pacient většinou dodržel to, co mu bylo lékařem navrženo. Šlo o tzv. paternalistický přístup lékaře/zdravotníka (z latinského páter - otec; otec má vždy pravdu).

Dnes se tento přístup uplatňuje pouze v situacích, kdy by pacientovo rozhodování jeho stav zkomplikovalo či zhoršilo. V současné době se tedy využívá pouze v neodkladné medicíně, v rámci poskytování první pomoci a v pediatrii (i když zde omezeně s ohledem na věk a stav dítěte).


V současnosti převládá partnerský přístup (což dokládá předchozí kapitola Informovaný souhlas). Pacient se do jisté míry stává partnerem zdravotníka je brán ohled na to, jaký má názor, preference, hodnoty a zda s navrženou léčbou souhlasí (existují výjimky stanovené legislativou - např. infekční nemoci, podezření z trestného činu...).

Důvody, které vedly koncem  20. století k přechodu od paternalistického k partnerskému přístupu jsou následující:

  • stoupá „vzdělanost“ pacientů
  • rychlý rozvoj nových diagnostických a vyšetřovacích metod
  • rozvíjí se týmová a oborová spolupráce
  • nárůst dlouhodobě a chronicky nemocných.

Současně však dochází k rostoucí anonymitě pacientů (a někdy i zdravotníků), dlouhým čekáním (v ambulancích i na některá vyšetření či výkony), odosobněnému vztahu zdravotníků a pacientů, netaktnosti ošetřujícího personálu (syndrom vyhoření, přepracování) či ztrátě intimity pacientů …