Vietnamská menšina v ČR

Níže je nejprve uvedeno stručné vysvětlení pojmu „banánové děti“. Dále pak jsou uvedeny dvě skutečné (ale pro studium výběrově zkrácené) biografie vietnamských dívek (z Plzeňského a Karlovarského kraje). Pod textem biografií jsou navržené otázky a úkoly, jak lze biografie využít při práci v hodině a také zároveň pochopit problémy dnešní mladé generace.

Pojem „banánové děti“

„V roce 2004 proběhl výzkum integrace dětí a mládeže cizinců v České republice – zejména na území Prahy, dále v Německu, Rakousku a v Polsku. Zajímavým momentem výzkumu bylo zachycení takřka totožné výpovědi Vietnamce žijícího v ČR a Vietnamce z Polska, když oba použili pro vietnamské děti na základních školách stejnou metaforu: nazvali je „banánové děti“ v tom smyslu, že jsou zvenku žluté, ale uvnitř bílé. Označení „banánové děti“ se pak do povědomí české veřejnosti dostalo zejména díky fenoménu blogů vietnamských studentek a studentů, vznikajících na různých internetových portálech od počátku roku 2008. Ačkoli s takovou „nálepkou“ mnozí z dospívající generace Vietnamců žijících v České republice odmalička nesouhlasí, vnitřním konfliktem, do jaké společnosti ve skutečnosti patří, v určitém věkovém období (obvykle na střední škole) prochází všichni.“^[1]

„Říkají nám banánové děti. Navrch žlutí, tedy vietnamští, a vespod bílí, čeští. Naši rodiče, byť žijí v České republice už dlouhá léta, jsou pevně svázáni se svou rodnou zemí. My to máme jinak. Žijeme ve dvou paralelních světech. Celý den mluvím ve škole a s kamarády česky, jen večer prohodím s rodinou něco vietnamsky.“^[2]

Právě jazyk je jedním z ukazatelů, kam až sahá otázka identity pro mladého Vietnamce žijícího od narození mimo Vietnam. Protože tato generace často vyrůstala u českých chův či dokonce trávila část týdne v české rodině, umějí často tito mladí lidé lépe česky než vietnamsky.^[3] Dále pak tato mladá generace již přejala hodnoty a styl života české společnosti. Mladí lidé se potýkají s tradičním pohledem na život, který jím předkládají jejich rodiče a individualizovaným moderním přístupem západní společnosti. „Když se těchto dětí zeptáte, zda se cítí více jako Vietnamci nebo jako Češi, často si nejsou jisté, jak odpovědět. Některé z mladších dětí ani nechápou, proč by se měly učit vietnamsky či dodržovat tradice své rodiny a proč je to pro ně důležité.“^[4]