Vietnamská menšina v ČR

Jmenuji se Pavla^[1] a narodila jsem se v roce 1997 ve Vietnamu, v Hanoji. Do Čech jsme s rodinou odešli, když mi byly 3 roky. Moji rodiče pochází také z Hanoje. Z dětství v Hanoji si pamatuji jen něco málo. S rodiči jsme tam byli jednou nebo dvakrát a sama jsem tam byla před dvěma roky. S cestou do Čech jsme neměli problém. Nejprve jsme se usadili v Chebu, kde jsme žili asi deset let, potom jsme se přestěhovali do Plzně.

Škola a vzdělání

V Chebu jsem chodila do mateřské i základní školy. Na základní škole mi nedělalo problém zapojit se do kolektivu, protože jsem nebyla jediná cizinka a nebyla jsem žádnou výjimkou. Na základní škole jsem se nesetkala s žádným odmítáním, ale na střední škole jsem vnímala určitý posun. Největším problémem bylo, že jednu spolužačku, která byla také vietnamské národnosti, spolužáci neměli rádi (často se s něčím chlubila), proto pak neměli moc rádi ani mě.

Rodiče mi při výběru školy nechali prakticky volnou ruku. Dalo by se říct, že mám osvícené rodiče. V naší komunitě je to spíše výjimka, že rodiče nechají volnost při výběru studia. Většina rodičů má nějaké požadavky, ale moji rodiče mě nechali. Ve vietnamské komunitě většinou rodiče chtějí, aby jejich dítě šlo dělat např. doktora nebo právníka, protože to je prestižní práce, ale já jsem si studium vybírala sama.

Něco málo vím o vietnamském školství, a to je oproti českému odlišné. Děti to mají hodně přísné. Ve škole jsou do 12 hodin, potom mají oběd a potom zase pokračují, potom mají doučování. Takže jsou ve škole až do večera. Vzdělání dítěte je pro rodiče velice důležité, protože věří, že jejich dítě pak najde lepší uplatnění. Rodiče také chovají učitele ve velké úctě.

Paní, co mě měla na hlídání od tří let, mě učila česky, proto jsem neměla s učením problém a nemám problém ani s českou gramatikou ani s výslovností. Po střední škole jsem šla studovat na Západočeskou univerzitu ekonomickou fakultu, protože jsem nevěděla, co dál. Postupem času jsem si k studiu vytvořila určitý vztah, chci dodělat bakalářské studium a možná magisterské, ale jaké bude pak moje uplatnění v praxi zůstává otázkou.

O rodině

S celou rodinou žijeme v Plzni, tátovi je přes padesát a mámě skoro padesát. Oba jen pracují a na nějaké koníčky nemají čas. Mám dva bratry. Ve Vietnamu je už jen strýc s rodinou. Teta dělá v nějaké firmě účetní a strýc dělá skladníka, ale nejsem si tím úplně jistá. Babičku máme tady od minulého roku a moje rodiče to stálo dost úsilí. Babička je tu spokojená, sžila se s prostředím. Je ale spíše doma, protože měla zdravotní problémy, ale nejspíš jí chybí vietnamská komunita, protože si nemá s kým povídat. Ve Vietnamu je obvyklé, že dvě nebo tři generace žijí v jednom domě, ale to v Čechách moc nevidím. Myslím, že je to kulturou, protože ve Vietnamu se hodně dbá na respektování starších lidí.

Vztah k Plzni

V Plzni se cítím dobře, sžila jsem se s kulturou a místními zvyky. Líbí se mi, že Plzeň není úplně malé město, ale zase ne moc velké. Je takové akorát, není problém se někam dostat. Ale nevím, zda se cítím spíše jako Češka nebo jako Vietnamka. Spíš něco mezi tím. Ještě nejsem rozhodnuta, zda bych tu chtěla v budoucnu zůstat, ale asi bych spíše chtěla cestovat. Kdybych si měla vybrat, zda zůstat tady nebo se vrátit do Vietnamu, tak bych se určitě chtěla na nějakou dobu vrátit do Vietnamu.

Kdybych měla jet do Vietnamu a popsat svým příbuzným Plzeň, tak asi jako první bych jmenovala pivo a pivovar, to je takové nejzajímavější. Kdybych měla dál charakterizovat Plzeň, tak je to asi Škoda a sport. Táta i bratrové jsou fanoušky fotbalu. Táta chodí na všechny zápasy FC Viktoria.

Česko-vietnamské vztahy

A co si myslím o společnosti a rozdílech mezi vietnamskou společností a tou českou? Myslím si, že ve Vietnamu jsou kladeny větší požadavky na dívky než tady v Čechách. Dívka by měla být chytrá, zručná a štíhlá, ale v Čechách je to tak, že může být, jaká chce.

Přátele si nevybírám podle toho, zda jsou Češi nebo Vietnamci. Je mi to jedno, bavím se s každým. Teď nemám přítele a je mi jedno, jestli to bude Čech nebo Vietnamec. Hlavně by měl být otevřený, neměly by mu vadit kulturní odlišnosti, měl by rád cestovat, protože sama ráda cestuji. Se školou jsem jezdila po Evropě, byli jsme i v Americe a soukromě jsem byla i ve Vietnamu.

Myslím si, že jsme jako komunita vnímáni lépe než ostatní menšiny, protože Vietnamci jsou hodně pracovití, většinou nedělají zbytečné problémy a díky tomu jsme asi o stupínek výše než ostatní menšiny. Myslím si, že by to tak mělo být, začlenit se do společnosti a nedělat problémy. Necítím se nějakým způsobem odmítána většinovou společností a myslím, že úspěch vietnamské kultury v Čechách je dán tím, že jsme ochotni dělat něco navíc. Náš obchod má otevřeno od rána do večera, je zavřený jen na svátky.