Romská menšina

Dětství

Slečna Gabriela se narodila v roce 1996 v Kadani. Její maminka i tatínek pocházejí též z České Republiky. V době, kdy ji byly asi 3 roky, byla hodně nemocná, a její život provázely časté bronchitidy. Proto se rozhodli na doporučení lékaře přestěhovat do jiných a pro ni i lepších klimatických podmínek, a tak se na čas přestěhovali do Anglie. Po dvou letech života v Anglii, kdy se její zdravotní stav zlepšil, se vrátili zpět do Čech. Z období v cizině si moc nepamatuje. Vzpomíná si, že tam měli spoustu přátel, ať už Angličanů, Slováků nebo Romů.

Po návratu do Čech do Plzeňského kraje začala chodit do mateřské školy a poté na základní školu. Když nastoupila na ZŠ, objevily se první problémy spojené se šikanou. Problémy vznikaly proto, že ve třídě bylo více Romů, kteří jí nadávali, že je moc „bílá“ a říkali jí, ať jde pryč, ať se s nimi vůbec nebaví. Gabriela se jim snažila neustále dokazovat, že je taky Romka jako oni, ale příliš to nepomáhalo. Gabriele také vadilo, že jí nadávají stejně, jako nadávali ostatním spolužákům, kteří nebyli romské národnosti. Situace se začala pro ni stávat neúnosnou, až se rodina rozhodla, že na začátku 6. třídy přestoupí na jinou ZŠ.

Zanedlouho ovšem i někteří konfliktní spolužáci přestoupili na školu, na kterou před nimi utekla. Jenže v tuto dobu, na začátku 7. třídy, si již uvědomila, že je sama za sebe a že jim nemusí nic dokazovat. Uvědomila si, že nepotřebuje nikoho k tomu, aby byla sama sebou a zkrátka si jich nevšímala. Uvádí ale, že to bylo pořád hodně těžké období.

Po ukončení základní školy šla studovat na střední odbornou školu Sociálně právní činnost. Na škole se jí líbilo, protože byla sociálně a humanitně založená, studenti měli v rámci studia sjednané různé exkurze a praxe. Tyto praxe, jak uvádí, ji daly do života hodně. Popisuje, jak prostředí školy a učitelé v ní byli skvělí, jak jim nezáleželo na tom, kdo jak vypadá nebo jaký je. Nejvíce oceňovala, že se chovali ke všem rovnocenně.

V poslední ročníku se však objevila jedna vyučující, která sama měla určitě předsudky proti Romům a v momentě, kdy probírali právě romskou otázku, došlo ke konfliktu. Gabriele se nelíbilo, jakým způsobem učitelka o Romech smýšlela a ve spoustě věcech a názorech jí proto oponovala. A od té doby přišly prý i problémy se spolužačkami, a začalo vznikat určité napětí mezi ní a ostatními spolužáky. Najednou se pro ně stala především Romkou, která nezvládne studium a která by do školy ani neměla patřit. Setkala se i s ponižování a nepřijetím. I přesto, že ji to velice trápilo, snažila si jich nevšímat. Naopak ji to přimělo k intenzivnějšímu studiu, což se jí u maturitní zkoušky vyplatilo. Byla jedna z mála, která úspěšně složila maturitní zkoušku na první pokus. Ve chvíli, kdy se vyhlašovaly výsledky, tak ji spolužačky nepřišly pogratulovat, či se omluvit a připustit, že se spletly. Pouze sklonily hlavu a to Gabriele vlastně stačilo. Dokázala totiž sama sobě, že i přesto, že je Romka, že to může zvládnout, a to byl pro ni v tu chvíli největší úspěch.

Gabriela měla výchovu přísnou a důslednou. Byla rodiči hlídaná, musela si plnit své povinnosti. S úsměvem dodává, že jí to někdy i vadilo, že si nemůže dělat, co chce, jako spousta ostatních dětí. Tenkrát od rodičů nedostávala ani žádné kapesné, jak je to v dnešní době zcela běžné. Proto si sama při studiu na střední škole začala přivydělávat na brigádě. A za vydělané peníze si mohla pořídit svůj telefonní paušál, jít s přáteli na diskotéku nebo si koupit nějaké hezké oblečení.

Gabriela říká, že romské oslavy nejsou příliš odlišné od těch českých. Sejde se prý celá rodina a je hlavně spousta jídla a pití. Rozdíl vidí možná v tom, že se rodina, a především ta širší, schází poměrně často, pozve se kapela – romská kapela – a tančí se a zpívá. Gabriela vzpomíná, že když byla malá, že jim tatínek vyprávěl na Štědrý den vánoční romské pohádky. Vyprávěl je romsky a následně jim to česky vysvětloval. Při těchto slovech má zasněný pohled a je na ní znát, že to pro ni tenkrát mělo velké kouzlo. Jako rodina jsou věřící, ale do kostela nechodí. Pouze se doma při hořící svíčce pomodlí. Ona sama je i pokřtěná, křestní jméno má po své tetě.

Po dokončení střední školy si Gabriela udělala kurz asistent pedagoga a nastoupila do práce. Paradoxně na stejnou školu, ze které tenkrát jako dítě přestoupila. Na této škole pracuje druhým rokem a dnes se tu již z pozice dospělé ženy cítí mnohem lépe než před lety. Při otázce, jestli se i dnes na tomto místě setkává s nějakým rasovým podtextem, či odmítáním, mi odpověděla, že ne. Že se s takovými lidmi nesetkává, protože kdo si o ní něco takového myslí a něco mu ohledně její osoby vadí, tak to neříká jí, ale říkají to za jejími zády. A to už jí je prý jedno. Myslí si totiž, že nezáleží na tom, jakou kdo má barvu pleti, ale na tom, jak žije a jak se chová.