Romská menšina

Předkové dnešních Romů pocházejí z Indie, ale zřejmě ani tam netvořili homogenní společenství a zřejmě se jednalo o více kmenů, které byly rozptýlené po celé Indii a části Pákistánu.[1] Z Pandžábského území pronikli dále na západ ve dvou vlnách ve 3-5. století a 9-10. století. Delší dobu zřejmě pobývali v Byzantské říši, především na Balkáně a v Řecku. Do Evropy přišli dvěma proudy v 9-10. století, právě přes Balkán, jednalo se o hlavní migrační vlnu. Druhá, menší vlna přišla přes Afriku na Pyrenejský poloostrov (Nečas 1995: 11-12). O délce pobytu v jednotlivých zemí usuzujeme především z lingvistického studia romského jazyka. Podle množství výpůjček z jazyka jednotlivých zemí, kde se Romové vždy na čas usadili (Nečas 1995: 10, Sekyt 2001: 119).

Další osud Romů po opuštění jejich vlasti je dosti pohnutý. Ve středověku byli Romové nejprve vítáni na šlechtických a panovnických usedlostech a dvorech. Posléze však začali být pronásledováni, jak světskou mocí, tak církví i obyčejným lidem. Většina předsudků o Romech má své kořeny již ve středověku. V roce 1427 byli exkomunikování z církve z důvodů nedodržování křesťanských zásad. Od rolu 1538 začíná pronásledování světskou mocí. V roce 1697 vydal Leopold I. mandát, podle kterého může kdokoliv beztrestně Roma zabít (Multi kulti – Menšiny v ČR 2009: 50). Asimilační politika začala být uplatňována v 18. století především nařízeními Marie Terezie.

Za První republiky, v roce 1927, vešel v platnost zákon o potulných cikánech. Vůdci kočovných skupin museli vlastnit tzv. kočovný list. Tímto krokem začala další nucená asimilace romského obyvatelstva.[2]

 Ve druhé polovině třicátých let se počet Romů v Československu postupně zvyšuje.  Především po roce 1935 se do Československa začínají uchylovat Romové z hitlerovského Německa, ale také z Rakouska, a po uzavření Mnichovské dohody i Romové ze Sudetských částí republiky. „Za Protektorátu Čechy a Morava ministerstvo vnitra na podzim roku 1939 vyhlásilo povinnost trvalého usídlení kočujících osob. Pro ty, kteří neuposlechli nařízení o usazení, byly v létě roku 1940 otevřeny kárné pracovní tábory v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu.“ [3] V roce 1942 se z obou táborů staly nejprve tábory sběrné, ještě v témže roce byly oficiálně změněny na tábory cikánské, ze kterých byli Romové transportováni do koncentračních táborů. Od roku 1942 byla řada Romů posílána do koncentračního tábora Osvětim-Březinka, zde čekala smrt na 5000 českých Romů (Multi kulti – Menšiny v ČR 2009: 50).  Území Čech a Moravy bylo po druhé světové válce v důsledku romského genocidy prakticky bez romské populace, odhaduje se, že přežilo zhruba 600 českých Romů (Sekyt 2001: 120).