Romská menšina

Dětství a zaměstnání

Paní Veronice bude padesát let, narodila se v Plzni, kterou má ráda. Její rodiče pocházeli ze Slovenska, kde se také spolu poznali a odkud se pak přestěhovali do Plzně. V Plzni se založili početnou rodinu, paní Veronika má totiž šest sourozenců. Nejprve se narodil Veroničin nejstarší bratr, potom Veronika a pak dalších pět sourozenců.

Tatínek pracoval ve Škodovce, před deseti lety měl autonehodu, narazilo do něj auto. Z této autonehody se nikdy neuzdravil, a tak zůstal v invalidním důchodu, zemřel před třemi lety. Veroničina maminka pracovala v technických službách a sestavovala výlohy v nákupních centrech, k tomu si přivydělávala tím, že chodila uklízet do různých domácností. Paní Veronika je ráda, že aspoň maminka, které už bude sedmdesát je stále živa a zdráva.

Na základní školu chodila Veronika v Plzni a vyšla z osmé třídy, ale v učení dál nepokračovala, především protože si to nepřáli její rodiče. „Chtěla jsem jít na švadlenu, ale rodiče mě nepustili, musela jsem jít do práce. Tak jsem ztratila schválně občanku, abych jako nemohla do práce, ale stejně mi to nepomohlo,“ říká paní Veronika. Takže nastoupila do Škodovky, kde pracoval její otec a začala tam uklízet, také prodávala nějaký čas v potravinách a potom šla na mateřskou dovolenou. Když jí skončila mateřská dovolená, začala pracovat v neziskové organizaci, jako asistent pedagoga, naučila se dobře ovládat počítač a vytvářela učební plány a programy pro děti, které sem docházely. Jednalo se vždycky o měsíční učební plán. Tato práce ji velice naplňovala, ale po patnácti letech fungování se nesehnala žádná finanční podpora a program byl ukončen, což znamenalo i ukončení jejího pracovního poměru. Několik měsíců potom pracovala paní Veronika u policie. Tato zkušenost pro ni byla dost negativní. Paní Veronika říká: „jsou prostě lidi, kteří nesnesou za souseda Roma, natož aby ho měli vedle sebe v práci. Navíc, když je to ženská, co má svůj názor a něco umí. Vždyť já jsem těm sociálním problémům, co jsme tam řešili, rozuměla, měla jsem vlastní zkušenost a také zkušenost z neziskovek. Možná, kdybych na všechno kývala a se vším souhlasila a naplňovala tu představu negramotné Romky, tak by to bylo dobrý. Ale všichni se třeba divili, že umím na počítači, že umím poslat email a tak, věřila byste tomu?“ Paní Veronika popisuje, že se setkávala s předsudky v tomto období na každém kroku, například když ji některá kolegyně nabízela, že místo ní něco napíše na počítači či naučí nahrávat přílohy do emailu apod. Vrcholem toho všeho, podle jejího vypravování bylo, když ji neustále vysvětlovali, kdy má např. přejít přechod pro chodce a poznávat různé dopravní značky. Po několika měsících od policie odešla. V současnosti pomáhá opět v jedné neziskové organizaci jako dobrovolnice, pracuje s dětmi v předškolním věku. Několik měsíců je nyní vedená na pracovním úřadě a doufá, že brzy opět najde práci.

Paní Veronika je rozvedená, její bývalý manžel propadl alkoholu a hracím automatům. Postupně rodině bral peníze, až byla celá situace neúnosná. Paní Veronika potom žila deset let sama, nyní žije s přítelem, se slovenským Romem. Z prvního manželství má tři děti, dvě dcery a jednoho syna a osm vnoučat. Nejstarší dceři je 31 let, té druhé bude 30 let a jejímu synovi je 26 let.

Vztah k české společnosti a problémy se kterými se romská komunita potýká

Paní Veronika o sobě hovoří jako o přátelském člověku a tvrdí, že její vztah ke všem lidem je přátelský. Ráda prý pomůže všem, ať je to Rom nebo kdokoliv jiný. „Máte prostě lidi, se kterýma se přátelíte, se kterýma jste se sblížili, jestli je to gádžo, nebo jestli je to Rom nebo jestli je to Slovák nebo Maďar, to je jedno.“ Pokud by si někdo z její rodiny přivedl někoho z české společnosti, tvrdí paní Veronika, že by jí to nevadilo, ale osobně by prý do takového vztahu nikdy nešla, protože ví, že by to „neklapalo“. „Víte, já jsem ještě zastáncem té staré školy, takže říkám, že Rom patří k Romovi a gádžo ke gádžovi.“

Jedna věc ale paní Veroniku trápí a to v souvislosti s tím, co celý život dělala, tj. nedostatek odborných asistentů ve školách, kteří by pomáhali romským rodinám a jejich dětem s integrací. Ona sama vidí tento problém u svých vnoučat, která by takovouto pomoc přivítala i přesto, že její vnoučata mají spoustu přátel mezi „gádži“.

Další věc, o které paní Veronika hovoří jako o problematické, jsou patologické jevy ve společnosti, ke kterým je náchylná právě romská mládež, a to je především alkoholismus a drogy. Vše je v dnešní době velice jednoduše přístupné a oporu při své práci nenašla ani v zákonech, které jsou prý pro řešení této situace příliš „slabé“. „Když chcete mladého člověka poslat na léčení, musí s tím dobrovolně souhlasit, ale žádný alkoholik s tím na začátku dobrovolně nesouhlasí, takže jak mu pak máme pomoci?“

Paní Veronika je rozená „Plzeňačka“ a tedy svůj vztah k ní popisuje jako velice pozitivní. „Víte já jsem Plzeňačka, takže na ni nedám dopustit.“ Na Slovensko, odkud pochází, příliš nejezdí, zakořenila již pevně v Západních Čechách.

Oslavy

Celá široká rodina dodržuje katolické svátky a všichni v rodině jsou pokřtění, hlásí se tedy ke katolické církvi, i když do kostela pravidelně nechodí. Rodina ale dodržuje především Vánoce a Velikonoce. Široká rodina se schází také při narozeninách a další oslavách. Většina sourozenců žije v Plzni, takže jsou všichni v pravidelném a téměř každodenním kontaktu.