Běloruská menšina v ČR
4. První biografie – pan Boris
Pan Boris[1] se narodil v roce 1994 v Bělorusku v Minsku. Jeho rodina však pochází z venkova. Prarodiče bydleli v nedaleké vesnici, ale pak se přestěhovali na okraj hlavního města. Borisovi rodiče už pochází z Minsku. Kromě rodičů má mladší sestru, které je nyní osm let. V pěti letech se jeho rodiče rozvedli a on se přestěhoval do centra Minsku společně se svou matkou a nevlastním otcem. V této lokalitě pak prožil zbytek svého dětství.
Borisova matka pracuje v Minsku jako švadlena. Vlastní malou soukromou šicí dílnu, kde zaměstnává dva lidi. Jeho nevlastní otec pracuje ve státní stavebnické firmě na pozici ředitele oddělení, které se zabývá keramickou dlažbou. Vlastní otec pracuje také ve státní firmě, která se zabývá optickými přístroji, pracuje jako vedoucí pracovník.
Již od útlého věku Borise bavila technika. Technika byla pro něj alfa a omega, vyrostl s ní. Jako malé dítě si nejčastěji hrál s různými technickými přístroji, elektrickými motory, strojky, stavebnicemi, ale jeho nejoblíbenější hračkou byl mikroskop a lego. Kromě tohoto koníčku se Boris věnoval již od dětství sportu. Od sedmi let aktivně trénoval akrobatiku. Později se začal věnovat bojovým sportům, konkrétně judu. Bojové sporty ho velmi bavily, a tak se nebál zkoušet další jejich odvětví, trénoval nějaký čas karate a také si zkusil box. Na střední škole se věnoval fitness.
V Minsku bydlí jeho nejlepší kamarád Valerij[2], a to přímo naproti Borisově bytu. S ním se znají již od pěti let. V dospívání spolu trávili většinu volného času. Chodili spolu do školky, na základní školu, a dokonce i na střední školu. V dalším životě si každý ale zvolil jiné zaměření, Valerij si zvolil truhlářství. V současné době jsou spolu stále v kontaktu, rádi by se potkali v Polsku.
Boris vystudoval střední odbornou školu se zaměřením na architekturu. Měl ale dále touhu studovat a věnovat se tomuto oboru. Nastoupil tedy na Běloruskou státní vysokou školu. Nicméně při škole chtěl také pracovat, a proto si zvolil kombinovanou formu studia. Byl zaměstnán jako prodavač a designer keramické dlažby. Při této práci se však objevily první těžkosti, protože k samotné práci designera se téměř nedostal a platové podmínky byly špatné. Rozhodl se hledat práci jinde, kde by se takto uplatnil, ale marně. Práce ani studium ho nenaplňovaly. Nejvíce si stěžoval na kvalitu výuky, která byla neadekvátní jeho očekávání a přirozené houževnatosti. Na univerzitě v Minsku tak studoval dva roky, z nichž druhý nedokončil. Rozhodl se podat přihlášku na vysokou školu do České republiky, a to na Západočeskou univerzitu do Plzně.
Hlavním důvodem podání přihlášky právě do Plzně bylo tedy to, že v Bělorusku Boris nechtěl studovat ani pracovat. V Bělorusku neviděl do budoucna žádnou perspektivu, jelikož člověk bez pracovních zkušeností nebo bez opravdu žádané specializace si zde vydělá opravdu velmi málo peněz. Špatné platové podmínky jsou například i pro doktory a učitele. Učitelé jsou na tom z vysokoškolsky vzdělaných lidí úplně nejhůř. V Plzni měl Boris už několik známých, kteří se již po střední škole rozhodli studovat v České republice. Od nich se dozvěděl o programu INTERSTUD, který mu pomohl zprostředkovat studium na univerzitě v Plzni.
Boris si je vědom benefitů, které přirozeně plynou ze studií v zahraničí. Konkrétně u nás může navštěvovat letní kurzy češtiny a na ZČU dostávat stipendia ze studia v češtině. Na Západočeské univerzitě se přihlásil na Fakultu elektrotechnickou, konkrétně na obor Aplikovaná elektronika a telekomunikace, protože věděl, že tento obor je mnohem více inovativní než architektura, kterou studoval. Po příjezdu do Plzně musel vykonat přijímací zkoušky, konkrétně z matematiky, angličtiny a obecného motivačního pohovoru v ruštině. Testy pro něj nebyly žádný problém, a tak mu nic nebránilo k tomu, aby nastoupil na tento obor. Známí, kteří zde již studují, mu pomohli s ubytováním na koleji a s vyřízením povolení k pobytu na policii.
Borise v České republice nejvíce překvapil velice liberální postoj téměř ke všemu, např. alkohol, v porovnání s Běloruskem, se zde může pít na veřejnosti. Naproti tomu se zde cítí mnohem bezpečněji než v Bělorusku. Tam musel být téměř vždy ve střehu, protože v Minsku na ulicích docházelo k častým fyzickým potyčkám, to v České republice ještě nezažil. V Bělorusku je celkově mnohem více násilí např. ze strany fotbalových fanoušků.
V porovnání se studiem na Běloruské státní univerzitě je Západočeská univerzita, podle Borisova tvrzení, mnohem kvalitnější. Borisovi se nejvíce líbí moderní vybavení kateder s laboratorními přístroji a také celkový přístup ke studiu. On sám považoval za zbytečné, že v Minsku musel studovat předměty jako např. filozofii, základy práva apod., které nepokládal při studiu za důležité.
Nejen v Minsku, ale i zde v Plzni si při škole našel práci. Nejdříve pracoval jako brigádník ve skladu, ale s touto pozicí nebyl přirozeně spokojen. Chtěl si najít takovou práci vztahující se k jeho oboru studia. Takové zaměstnání našel před rokem. Měl štěstí, protože se mu podařilo dostat se na pozici programátora ve firmě, která ho oslovila na veletrhu pracovních příležitostí. Na této pozici je velmi spokojen, protože jako student má opravdu vysoký plat. Také je rád, že se může takto realizovat skrze zajímavé a vyzývavé úkoly, které jsou pro něj, jako pro mladého aktivního studenta, žádané a atraktivní. Letos on sám firmu představoval na letošním veletrhu práce.
Do budoucna má v plánu odcestovat za prací a za dalším studiem. V nejlepším případě by chtěl žít v USA. Zatím si ale není jistý, jestli je to pro něj možné, protože by musel platit vysoké školné. Ještě dále přemýšlí o státech jako Kanada nebo Austrálie. V magisterském studiu by se chtěl nadále věnovat programování, které by rád propojil s elektronikou ve svém oboru zaměření. Boris by chtěl žít někde, kde je téměř celý rok teplo, zimu nemá rád. Amerika by tak byla pro něj ideální, ale možná ještě změní svůj názor a zůstane v Čechách.
V České republice se Borisovi líbí a cítí se zde dobře. Odkazuje se na společný vztah Čechů a Bělorusů jako Slovanů. Vidí tedy vztahy mezi kulturami a jazykem obou národů a nemyslí si, že jsou zde znatelné rozdíly. Lidi v České republice označuje obecně za přátelské, od kterých ještě nezažil žádný projev xenofobie, nesnášenlivosti. Mile ho potěšila např. zkušenost, kdy vykonával zkoušku a nemohl profesorovi určitý jev vysvětlit v českém jazyce. Nakonec zkoušku úspěšně složil v ruštině, kterou profesor taktéž ovládal.
V Plzni se Borisovi nejvíce líbí dopravní dostupnost. Může se zde rychle dostat, kam zrovna potřebuje, v porovnání s Minskem je ale Plzeň pro něj velmi malé město. On sám je zvyklý na velkou metropoli. V Plzni by rád ocenil více služeb, a to obchody s elektronickým zaměřením, odkud by si mohl zaopatřovat technické součástky, které ho provází celým svým životem.